Strážci

Paní, můžete uhýbat?!

Někdo strčil Lenku do zad, a ona nechtěně udělala ještě krok, vší silou sevřela rukojeti kočárku, aby na tom kluzkém chodníku neudělala ukázkové piruety bez jakýchkoliv ovací. Rozepnutý kabát, to její prokletí, už zas napáchal škody rozlétané cípy zakrývaly skutečný důvod, proč jde Lenka tak pomalu, a ještě k tomu vprostřed chodníku.

Omlouvám se!

Mladá holka, spěchající asi na poslední minutu tramvaje, předběhla Lenku a zarazila se při pohledu na kočárek od Kryštofa. Ten pouze složil ruce do klína a rozhodně nemínil mámě pomáhat. V tomhle počasí by spíš překážel, ručky by mu klouzaly po kolech těžkopádného vozíku jako máslo na plotně.

Lenka jen povzdechla, kývla na dívku:
V pohodě, běž!

Oprášila si pohledem holčině paty, upravila čepici Kryštofovi a zase chytila rukojeti.

Jedem, co? Ještě máme čas. Ne moc. Jako vždycky.

Mami, jak bychom mohli najít čas i na něco jiného než běhání po poliklinikách? Kryštof prohlížel vzdálenost do konce chodníku a přece jen chytil ráfek kola.

Kryštofe, nech ty kola, jo? Já to svedu! Tohle je jen krypl úsek, dál už je posypáno. Vidíš? Tam už sníh není. Přes silnici a dál jedeš sám!

Dobře…

Ale počkej, co jsi chtěl? Na co čas?

Kryštof zaváhal.

Víš, Honza mi říkal, že na Táborské otevřeli nový krám s modely. Mají tam prý přesně tu červenou barvu, co potřebuju.

Kryštofe, k tomu krámu se dneska nedobereme. Je to daleko a večer má zase sněžit. A tebe sundávat dolů po těch schodech dvakrát? Lenka rychle utnula sama sebe; Kryštofovi se už začaly klopit koutky. Jasně, uzná, že máma má tentokrát pravdu, ale… nasaje to do duše jako houba Synergel.

Víš co, napíš mi přesnou značku barvy, já ti ji koupím. Ty zůstaneš s babičkou Věrou.

Proč s babi? Má plán na přesazování kytí. Prý dneska nebude mít na mě čas…

Jenže revanš! Minule jsi ji třikrát přehrál v šachách, říkala, že jí takhle zatopil naposled slunečný den v osmdesátém čtvrtém. A taky slíbila, že tě naučí poker.

Ale to je karetní hra, mami!

Chlapče! Poker není jen hra to je životní styl!

Umíš to?

No…trochu. Mamka Věra mě do toho taky zasvětila. Jenže já nemám tvůj matematicko-taktický mozek prohrávám vždycky. Tam je potřeba počítat a plánovat. Jako v šachách.

Tak jo! Budu s babi. Ale…

Synku, vím, že chceš sám navštívit ten obchod. A vím, že tě tam jednou dostanu. Ale blíž k jaru, souhlasíš? Jakmile se oteplí, budeš se tam courat třeba denně. A hned vedle je park tvé kachny. Že ano?

Dobře…

Skvělý! Tak jakou chceš barvu?

Červenou. Ale ne stejnou jako na mých husařích, ale…

Kryštof začal zaníceně vysvětlovat, a ruce už se neklidně rozletěly, kola kočárku se konečně zastavila. Lenka si znovu povzdychla, kývla na synka a vrátila se ke svému křižáckému tažení. Jinak to ani nazvat nešla.

Život se jí rozdělil na předtím a potom zhruba před dvěma lety.

Ten den dostala prémii; už počítala v hlavě, čím potěší syna a manžela, když se najednou v kanceláři rozlétly dveře a běloskvoucí Gabča sotva zašeptala:

Lenko… ti nemůžou sehnat…

Lenka cítila chlad v rukou a mžitky před očima.

Co?!

Kryštof…jen klid! Žije! Vezou ho na dětskou kliniku do Motola…

Řidiče, co srazil jejího syna, Lenka viděla prvně až u soudu. Ten ani nezvedl oči Lenku to ovšem nebralo. Prý se za ní v nemocnici stavil, ale na tehdy bylo Lence celé jeho pokání fuk.

Co by spravila jeho omluva? Otevřela dveře ARO? Vrátila zdraví Kryštofovi? Vsunula zpátečku do osudových hodin? Ani omylem.

Kam jste, člověče, tak letěl?

To byla jediná otázka, co mu položila.

Umírala mi máma… Nic mi neřekla o nemoci…Utajila…Volala mi až teď na rozloučenou…Vím, jsem vinen…

Já vím…

Ona to stejně věděla. Kluk byl naživu to hlavní. Červené dveře JIP vstup zakázán, to už bylo pryč. Ale lepší jí nebylo. Potřebovala být u syna, ne poslouchat cizího člověka.

Stihl jste?

Ne…

Dál už se nebavili. Do nemocnice pak jezdil manžel, ona se v soudní síni už neobjevila.

Je to složité… sypal si primář papíry na stole.

Co má říct matce, která chce jediné slyšet, že to bude dobré?

Nebude.

Lenka to pochopila rychle. Už při jejich rozhovoru. Doktor žvanil něco o rehabilitaci, nových metodách, ale Lence v hlavě bušilo jen: Kryštof nebude chodit, nikdy, nikdy…

Nevzpomněla si ani na sebe, ani na manžela, ani na čerstvé praskliny v jejich vztahu, které tohle zemětřesení rozvrátilo. Najednou šli každej svou vlastní cestou. Ta, která přijala realitu, a ten, co s ní bojoval do úmoru.

Co to nechápeš?! Musíme zkusit všechno! manžel už skoro křičel.

Ale nic nezbývá…pochop…

Nesmysl. Když tady neumí, najdeme někoho lepšího!

Jasně, tak hledej…

Pracuju! Kdy jako mám tohle zvládnout?

Slyšíš se vůbec? To je přece tvůj syn…

I tvůj, ne?

Tak Lenka hledala. Doktory, kliniky, zázraky, možnosti. Obvykle se zázraky někde cestou ztratí. Osud je trousí, když spěchá, a některé upustí do příkopu bez ladu a skladu. A jejím Kryštofovi ten jeho někdo omylem upustil.

A tak bylo jasné, že s tím, co mají, se musí nějak žít.

Složité je slabé slovo.

Musela dát výpověď kvůli péči o syna. A hádky s mužem, které Kryštof slyšel. A bylo mu z toho tak zle, že by nejradši utekl z domu. Snažila se držet, ale pohled toho, koho kdysi považovala za nejlepšího na světě, byl jako ledová dýka.

Kdybys ho po škole vyzvedávala, jak ostatní matky, nestalo by se to!

Tohle v hádce a uvízlo to mezi nimi jako kus ledu, který už nikdy neroztál. Manžel se omlouval, Lenku ale drásal už jen ledový průvan.

Odejděte…

A přišla druhá rána. Manžel si sbalil kufr a zabouchl dveře tak, že Kryštof nadskočil v posteli.

Mami, co se stalo?

Spi, zlatíčko. Nesnáz odešla…

Navždy?

Nadobro. Jsme sami. Ona už nás netrápí.

Lepší to nebylo. Spíš se zašmodrchalo ještě víc. Lenka si všímala, jak Kryštof těžce snáší novou situaci, a snažila se mu ze všech sil pomáhat.

Tehdy úplnou náhodou koupila první krabičku vojáčků.

Koukni, Kryštofe!

Co to je?

Vojáčci. Aby byli skuteční, musíš je nabarvit.

Proč?

Jinak nevypadají opravdově.

A proč jsou tak divně navlečení? Kryštof kroužil v ruce husara, kterého Lenka vytáhla.

To jsou husarští jezdci. Stará vojna.

A jací byli?

Teď ti to povím!

A tak seděli, hledali obrázky, studovali uniformy a oživovali figurky barvami. Lenka s obavou sledovala, jak se syn zase rozsvěcí zevnitř. Vyšlo to.

Po roce měl Kryštof vlastní armádu a večer vždy s Lenkou sváděli bitvy, hádkám o roli dragounů a pěchoty nebyl konec.

Mami! Ty jsi Napoleon, tak veď armádu pořádně!

Nekoučuj! Máš svou armádu, ne?

Přepisuješ dějiny! rozčiloval se Kryštof, když mamka přesouvala figurky.

Kdyby to šlo, synku… šeptla a přestavila podle jeho instrukcí oddíl generála Fajta dál po koberci.

Otec Kryštofa naprosto zmizel z jeho života, když jinde přibyl další potomek. O tom se Lence zmínila ex-tchyně, paní Věra, která slova o novém dítěti hledala dlouho.

Lenko, odpusť… Za vše…

Ale, Věro, proboha, vám za co?! Vždyť jste nám celou dobu pomáhala, byla jste nám rodina!

Odjíždějí…

Kam? Lenka málem upustila konvici.

Do Německa. Mají tam vše připravené. Mě neberou…

Jak to?

Nová snacha má svou mámu. Aktivní. K vnukovi mě pustili dvakrát na kuk a dost! Já už pro ně nejsem rodina…

Vy mě chcete opustit? To přece není možné. My jsme vaši!

Lenka, neodháněj mě… Všechno vím a rozumím!

Možná je to tak správně. Na zrádce je třeba zapomenout. Ale vy mě nezradila, nikdy! My jsme rodina. Kryštof má babičku a já vaši pomoc. Zůstanete, že?

Věra neodpověděla. Jen pevně objala svou už ne-snachu. Po tomhle rozhovoru už věděla, kde je její místo.

Od té doby měla Lenka jistotu má Kryštofa a Věru. A dost. S Gábinou, svou nejbližší kamarádkou, se po čase rozkmotřila Nemůžu dívat na Kryštofa takhle, vysvětlila Gábina.

Lenka se nesnažila o protiargumenty. Gábině se rozběhl vlastní život, místo pro cizí trápení už nezbylo.

Občas narazila v síti na veselé fotky Gábiny s ženichem a Lence poctivě přála štěstí, pamětliva let společného smíchu. Ale kontakt už neudržovala nač přihazovat kopce vlastních trápení na něčí stůl.

A těch problémů bylo víc než dost.

S některými si poradila sama, s jinými s pomocí Věry, ale některé byly nad její síly.

Díky tomu, že měla na Kryštofa dozor, podařilo se jí na pár hodin denně vrátit do práce. Věra mezitím vařila, poklízela, a když se Lenka z práce vrátila, pomáhala jí opatrně s kočárkem.

Sundávat těžký vozík z čtvrtého patra bez výtahu a rampy bylo vážně za trest. Zatím to šlo, Kryštof byl ještě lehký, ale Lenka si byla jistá jednoho dne prostě ven už nedostanou.

Obcházela úřady, bojovala o schválení rampy, ale v českém úřednictvu měla šanci asi jako dostat povolení dovést Labe do Brna. Čekali ji jen zamítavé pohledy, a tak věděla, že musí hledat jiné řešení.

Lenko, co dům? Třeba malý za městem svěží vzduch, Kryštof by si to užil… navrhovala Věra po další smutné návštěvě úřadů.

Ale mami Věro, kde by bral procedury, školu, programátorské kruhy? Kde v Pomezí nebo Kardašově najdu učitele? Na vesnici není ani pořádný internet, a zavést ho to bych prodala ledvinu. Ne, zůstaneme ve městě potřebuje možnosti, ne izolaci!

No jo, nevím, co s tím. Ale podpořím tě, jak jen to půjde.

Možnost výměny bytu? První patro? Novostavba s výtahem? Po zhlédnutí cen na Sreality měla jasno na hypotéku by šla jen prodávat toaletní papír v metru. Dva makléři měli marné ruce. Skromný panelákový dvoupokoják v Žižkově nikoho nevzrušoval.

Víte, je to dnes nenosné. Co můžete dělat?

Lenka poděkovala, ale vztekle trhala letáček realitky. Proč? Proč nemůže zařídit život pro svého syna, když ostatní se koupou ve štěstí?

Ale osud, ten český, drbaný i zamyšlený, někdy přece jen něco vytáhne z nory. Takové štěstíčko, co zapadne za prahem, ale najednou vyleze ven.

A tento los padl na den, kdy Lenku na chodníku málem odfoukl ten maratonec. Do života jejich rodinky přišel štírek jménem Ivánek.

Paní, můžu pomoci?

Hlas staršího pána při křižovatce nikdy nezpůsobil tolik změn.

Ale, děkuji, zvládnu!

Lenka kývla na nevysokého důchodce, ale on neposlouchal. Objel kočárek, podal Kryštofovi ruku. Pevně ho chytil:

Já jsem děda Ivánek. A proč mamce nepomáháš? Vždyť se zbytečně tahá!

Zkusil jsem, máma brblá.

To je jasné! No pojď sem, já to vezmu!

Odhodil Lenku od vozíku, do ruky jí vrazil igelitku s rohlíky a mandarinkou.

Drž! Miluju mandarinky! Budeš hodná, dám ti jednu! Jeďme!

Kočárek se rozjel raz dva, Lenka hleděla s pusou dokořán. Děda si to šinul za veselého vyprávění, zvládl sněhovou břečku jak mazák. Lenka musela běžet, aby je vůbec došla.

Kam vás hodit? Mám čas!

Ale kdeže! My to zvládneme…

Jsi hezká, ale tvrdohlavá! Děda Ivánek rozloupnul mandarinku, rozdělil napůl, jednu půlku Lence, druhou Kryštofovi. Copak nemůžu mít příjemnou společnost na procházku?

To ne… Lenka byla zmatená, ale ten člověk jí připomínal nejlepší postavy z českých pohádek.

Návštěva u doktorky proběhla.

A druhý den po obědě někdo zvoní.

Dobrý den! Vy přijímáte návštěvy?

Lenka zůstala stát s ústy dokořán. Věc vyřešil Kryštof:

Dědo Ivánku! Ty jsi přišel za mnou?! Juchů! Mami, tak už pojď, přivítej ho!

A za pár dnů už Lenka nechápala. Tento svérázný človíček zvládnul posunout všechny její problémy, co už rok připomínaly sírový mrak nad Brnem.

Lenko, domluvil jsem s Korbelovi z vedlejšího vchodu. Mají stejný byt, ale v přízemí. Souhlasí s výměnou. Večer se přijdou podívat. Poradím ti něco navíc si řekni, máš lepší kuchyň i koupelnu.

Co když nebudou chtít?

Už jsou rozhodnutí. Kolega je správný chlap. Slib, to je pro něj svaté.

To víte jak?

Kluci z garáží říkali. Zná ho půl století, od školky.

Jak jste to?!

S lidmi se musí mluvit! děda Ivánek vrtěl hlavou. Tys ani neptala, jak jsem našel tvou adresu?

No jo, jak?

Zeptal jsem se lidí v baráku kde bydlí ta pěkná paní s velkýma očima a s klukem, co nechce stát?

Dědo Ivánku! Já chci, ale ono to nejde!

Kluku, chceš-li letět, musíš chtít! Na jaře ti ukážu, jak se to dělá.

Aspoň naznačte!

Kdepak, neřeknu! Nejsi ženská, nepros!

Dobře!

Správně! A vypadni, nech mě s mámou!

Juchů!

Děda Ivánek mrkl na Lenku:
Kluk je šikovnej, ale síla nestačí. Sehnal jsem skvělého fyzioterapeuta. Pracoval u vojska, umí kousky, co jezdil studovat až do Indie. Vezmem Kryštofa ukázat.

To nemá smysl, Ivánku. Už nám řekli vše…

A ty jsi se vzdala? Ne, děvče! Dokud není napsaná tečka, nevzdávej to. Možné je ledacos. Já jsem toho příklad.

Povíte někdy?

Jistě! A o tom, jak jsem jezdil po moři, jak jsem třikrát málem zahučel do Pacifiku, i co jsem zažil v letadle. Ale dneska to nejde. Ilič z třicet dvojky má dnes volno a slíbili jsme si, že mi pomůže se svařováním rampy.

Ale Ivánku, povolení?!

Mám. Tady podepsáno, všechno štemplované. Sousedé jsou samí skvělí lidi. Ostatním, co to pozapomněli, jsme osvěžili paměť.

My?

Já s domovníkem, Věrkou, i pár dalšíma sousedkama. Váš barák, to je jak botanická zahrada tolik květů pohromadě jsem neviděl!

Vy jste ale šibal, Ivánku!

Jsem, holka. Jsem bývalý námořník! Kdybych byl zamlada, vezmu si tě hned. Takovou ženu aby pohledal!

Ale jděte!

Už vás neopustím! Teď jste moji ty, Kryštof i Veruška. Věk už na olympiádu není, ale co zvládnu, to udělám. Hlídám vás! Jak by ženská a kluk mohli zůstat bez dohledu? To není správné!

Své slovo děda Ivánek dodržel. Díky němu a starému kolektivu se Lenka s Kryštofem přestěhovali do nového přízemního bytu. Lenka chodila po holém bytě, koukala na široké dveře, které svépomocí rozšiřovali sousedi, aby projel vozík.

První dny se nově nainstalovaným sklápěcím pánpusem dokonce sousedům omlouvala:

Omlouvám se za komplikace, chápete, proč…

Ale kdeže!

Lenko, hlavně zdraví pro vašeho kluka!

Lenku překvapilo, že lidi už ani neukazují prstem, když jde s Kryštofem po ulici.

Proč nejsme všem na obtíž? Proč nikdo není protivný jako jinde? ptala se Ivánka.

Mají strach, Lenko. Ne z vás. Z toho, co by se mohlo stát jim… to znervózňuje.

Ale vy ne…

Protože možná víme, že jsme lidi. To je celé.

Pravda je, že to byl Ivánek, kdo obešel všechny byty.

Všichni spokojení? Všichni živí, zdraví? Znají souseda, paní Lenku s Kryštofem? Úžasná matka, co bojuje jako lvice? No jasně, znáte! Byl jste milý, rád jsem vás poznal!

Lenka toho nevěděla, ale měla důvod dědovi být vděčná.

A tím hlavním důvodem byl pan doktor, co opatrně při návštěvě navrhl naději:

Chápejte to dobře, Lenko… Je to malá šance strašně malá! Ale musíme ji zkusit.

Kde?

V Brně u mojí známé Špičkový chirurg! Pokud ona nemůže, už nikdo. Už jsem jí volal. Souhlasila, že se Kryštofa podívá.

Kouknout…?

Přesně. Je to dlouhý proces a vůbec ne jistý. Ale musíte být připravena.

Nevím, jak to všechno zaplatím…

To neřeš, Lenko! vmísila se Věra S bytem něco udělám. Volala jsem i synovi, taky přispěje. Teď není prostor na hrdost. Kryštof je hlavní. Ano, můj syn to zpackal, ale zůstává otcem. Já mu to připomněla. Rozumíš? Musíme držet při sobě!

Lenka jen kývla. Bylo jasné, že Věra má pravdu. Kryštof je priorita.

Za půl roku měl Kryštof operaci. Chůzi mu to nevrátilo úplně, ale první krůčky o berlích zvládl. Na rampu už ji neměl zapotřebí. Lenka ji našla nový domov u jiné rodiny.

A váš syn?

Už chodí s berlemi, no, začínáme.

Myslíte, že… zeptala se maminka jiné holčičky, která si ukazovala Kryštofovu starou židli.

Dám vám kontakt na paní doktorku. Vím, že příležitost člověk nesmí promarnit!

Jak jste to zvládla? Tolik bolesti…

Není to moje zásluha. Věřím, že andělé existují. U mě jsou tři. Všichni moji strážci.

Opravdu?

Opravdu! A mají náčelníka. Přísného, silného, ale navenek naprostého beránka. Tvrdí, že lidi jsou od přírody dobří. Jen jim to občas připomenout.

Jak se jmenuje?

Ivánek. Ivan Ivanovič Sedláček. Náš rodinný anděl. Můj a Kryštofův. Že, Kryštofe?

Kryštof vstane ze sluníčkem zalité lavičky, pošle úsměv malé Soně, právě ječící cosi o zábavě.

Jo, mami! Můžu jít se Soňou na chvíli ven? Nebudeme daleko!

Lenka přidrží ruku maminky, která se polekaně ohlédne, a usměje se:

Jasně! My dvě bychom mohly na zmrzlinu, co vy na to?

Jo! Tak platí!

A v dalším bytě, v další rodině, bude ticho.

A možno přijde nová, malá naděje.

Není jí třeba se bát. Stačí ji pustit dovnitř a pomoci malinko růst.

A když začne růst, změní všechno domov, rodinu, od srdce. A když smích prolomí ticho, trápení se urazí a vyběhne pryč. Zůstane radost.

A brzy drobná naděje zvoní jak zvoneček, dělá krůčky, až tančí a někdo nový prosí osud:

Ještě jeden lístek, prosím! Jako mně Pomoz Soni!

Osud někde najde další letenku, složí letadélko a vyšle ho vánkem dál…

A půjde si dál, s novou květovanou sukní, a bude přemýšlet, komu dalšímu rozdat kousek štěstí…