Být šťastná je povinnost
Táta odešel z rodiny k jiné ženě, když byla Mařenka čtyři roky stará. Odešel hned po Novém roce, ve dveřích se na ni podíval a řekl: Promiň, a pak za sebou tiše zavřel dveře.
Maminka to vzala s takovým klidem, že to až vypadalo jako logická samozřejmost. U nich v rodině totiž žádná ženská nikdy dlouhého manžela neměla. Ale pár týdnů poté v noci vypila všechen diazepam s analginem, co byl doma, a tichounce usnula navždy.
Ráno Mařenka dlouho a hlasitě budila maminku. Pak nějak posnídala, co našla v lednici, a znovu šla maminku budit. Nakonec, vyčerpaná, si k ní lehla a usnula přitisknutá k jejímu tělu.
Lednový den se krátí rychle, už se stmívalo, když se děvčátko probudilo. Probrala se zimou, víc se zamuchlala do deky a přitiskla se k maminčině tělu, ale místo tepla přicházel stále větší chlad. Tehdy to Mařence secvaklo: to táhne z mámy takový hluboký a děsivý chlad. Po tváři jí stekly ostré, pálivé slzy.
Ve dveřích předsíně cvakl zámek. Mařenka se rozeběhla ke dveřím. Přišla teta Gábina, maminčina mladší sestra.
Mařenko, jsi doma. A kde je maminka? Volám jí celý den a ona mi to nebere. Víš, jak mě to děsí!
Mařenka se jí zaháknula do kožichu a začala ji tahat do ložnice. Velké uplakané oči, ukazováček napřažený ke dveřím, strašně se snažila něco vysvětlit pusinka dokořán, tvář hrozně zkřivená, slzy a nudle proudem, ale zvuk žádný.
Gábina sama děti mít nemohla, a po pěti letech se s ní manžel rozvedl. Svou neteř však milovala z celého srdce byla jí vlastně druhou mámou. Když se stala ta tragédie, Gábina si Mařenku vzala k sobě. Zařídila si všechnu opatrovnickou byrokracii, obklopila holčičku vším možným, co šlo, ale žádná léčba ani terapie jí tři roky nevrátily hlas.
Letos na Tři krále dorazily pořádné mrazy, prašan, co křupe pod nohama. Mařenka s kamarádkami celý den řádila na sáňkách v parku Stromovka, postavily celou sněhuláčí rodinu, válely se ve sněhu a tvořily sněhové anděly.
Už je čas domů, holka. Koukej na sebe bunda jak prazvláštní zbroj a rukavice samý led. Jdeme. Ještě zaběhneme do Rohlíčku pro mléko a špagety, naháněla ji Gábina.
Lidé se střídali u dveří, klika cvakala, ale rezatý kocour seděl spokojeně u vchodu z pravé strany. Seděl důstojně, oči pootevřené, jako by ho vůbec nic nezajímalo, možná jen mrazem ťukal předními tlapami. Mařenka k němu přišla, klekla si a mávla na Gábinu, že půjde sama do obchodu.
Dobře, já to šoupnu rychle, a ty neuteč ani na krok!
Mařenka pomalu hladila kocoura, ten se blaženě protáhl, vyhrbil hřbet a začal spokojeně příst. Holka ho objala, přitiskla si jeho huňatou hlavičku na tvář, a najednou jí po tvářích začaly proudit horké slzy. Kocour je lízal, kýchal a zas lízal.
No teda, co to děláš? Vždyť je to toulavý kocour, bůhvíkde byl!
Gábina chytla Mařenku za ruku a táhla k autu. Mařenka se vzpouzela a bránila, ale teta ji zkrátka posadila na zadní sedadlo a šla si sednout za volant.
Kocour přišel až k autu. Díval se na ni a smutně mňoukal.
To nejde, je můj a já ho tu nechám! zašeptala Mařenka, zamačkávala slzy na okno auta.
To jsi řekla ty? Řekni to znovu, no tak, řekni! Gábina se úplně rozklepala.
My ho tu přece nemůžeme nechat. On beze mě umře! vykřikla Mařenka té tetě do obličeje.
Gábina vyskočila z auta, chytla rezavého fešáka a sedla si s ním dozadu k Mařence. Kocour se bál a zarýval drápy do jejího kožichu, ale když uviděl Mařenku, okamžitě jí skočil do klína a spokojeně se stočil do klubíčka.
Tak chceš toho kocoura? Není problém. Stačilo říct, už dávno bych ti ho pořídila, usmála se Gábina se štěstím v očích.
