Andrej Pavlovič seděl u okna a díval se na inzerát v telefonu. Písmena plavala před očima – brýle se mu zase někam zatoulaly. Ale text byl prostý:
„Daruji do dobrých rukou kocoura. Zrzavý, kastrovaný, zvyklý na záchod.“
Ne. Nedaruji. Prodám. Aspoň větší šance, že se dostane do zajištěné rodiny.
„Mourku,“ zavolal tiše. „Pojď sem, zrzku.“
Kocour se zjevil jako kouzlem – tlustý, vrnící traktor na měkkých tlapkách. Skočil na klín, schoulil se do klubíčka. Teplý, živý.
Andrej Pavlovič ho pohladil za uchem. Mourek přimhouřil oči blahem a pán ucítil, jak se mu svírá srdce. Půl roku už byl sám.
„Co si s tebou počneme, co?“ zašeptal stařík. „Léky docházejí a důchod taky.“
Kocour předl, netuše nic. Andrej Pavlovič otevřel kalkulačku. Krmení – tisíc korun měsíčně. Stelivo – dalších pět set. Na veterináře radši nemyslet.
A prášky na tlak stály dva tisíce. Každý měsíc.
„Chápeš, Mourku, já se s tebou nechci loučit, jen už to prostě nezvládám.“
Napsal do inzerátu: „Kocour do dobrých rukou. Tři tisíce korun.“ Smazal. Napsal znovu: „Prodám kocoura. Pět tisíc korun.“
Telefon hned zazvonil. Ženský hlas:
„Dobrý den, volám kvůli kocourovi. Můžu se přijít podívat?“
„Můžete,“ odpověděl chraptivě Andrej Pavlovič. „Přijeďte.“
Za hodinu zaklepali na dveře. Na prahu stála žena kolem padesátky s uplakanýma očima.
„Milena,“ představila se. „A kdeže je kocourek?“
Mourek jako naschvál hned vyběhl z kuchyně, ale ne k návštěvnici – k pánovi. Otíral se o nohy, předl, hleděl zamilovanýma očima.
„Tady je, můj zrzek,“ řekl Andrej Pavlovič a snažil se mluvit lhostejně. „Hodný kocour. Mazlivý.“
Milena si dřepla, natáhla ruku. Mourek přičichl, ale k ní nešel. Vrátil se k pánovi.
„A proč ho prodáváte?“ zeptala se tiše.
„No, okolnosti,“ zamumlal stařík a odvrátil pohled.
A tu Milena zahlédla: ruce tomu důchodci se třásly. A kocour se od něj nehnul ani na krok.
Pomalu si prohlédla byt. Všechno čisté, upravené, ale prázdné. Na parapetu uschlý fíkus. Na stole krabička s prášky, skoro prázdná. A ještě jedna, taky skoro prázdná.
„Pěkný byt,“ řekla. „Bydlíte tu dlouho?“
„Čtyřicet let,“ odpověděl Andrej Pavlovič a hladil Mourka. „Kupovali jsme ho s manželkou…“
Nedokončil. Nemusel.
Milena kývla. Jí samotné nedávno umřela Broučka – kříženka, která s ní byla patnáct let. Prázdno v domě takové, že by se zdi zbořily.
„Není kocour nemocný?“ zeptala se.
„Ne, zdravý. Jen já…“ Stařík zaváhal. „Už to nezvládám. Věk, víte.“
Mourek najednou dlouze zamňoukal a otřel se o pánovu nohu. Jako by chápal, o čem je řeč.
„A jaké mu dáváte krmení?“ vyzvídala Milena dál.
Andrej Pavlovič ukázal do kuchyně. Tam stály dvě mističky – jedna s vodou, druhá se suchým krmením. Levným, z Albertu. Ne nejhorším, ale ani dobrým.
„Je vybíravý?“
„Ne, co mu dáš, to sní. Hodný kluk. Moc chytrý. Když byla Hanička nemocná, lehal si k ní do postele, hřál ji. Jako by to chápal.“ Hlas se mu chvěl.
Milena si dřepla před kocoura. Mourek na ni pohlédl, ale tiskl se k pánovi.
„Řekněte mi upřímně,“ zeptala se tiše, „proč chcete zrovna pět tisíc?“
Stařík znejistěl: „No, vždyť je to dobrý kocour. Plemenný.“
„Mourek je kříženec,“ namítla Milena mírně. „Krásný, ale kříženec. A vy ho máte rád. Tak proč ho prodáváte?“
Andrej Pavlovič se otočil k oknu. Dlouho mlčel. Mourek mu předl na klíně, a pán ho hladil třesoucíma rukama.
„Léky jsou drahé. A krmení. Měl před měsícem nemoc, vozili jsme ho k veterináři. Dal jsem pět tisíc. Poslední.“
„A dcera? Syn? Příbuzní?“
„Dcera žije v Německu. Vychovává tři vlastní, na starého otce nemá čas. A já o nic nežádám.“
Povzdechl si.
„S Haničkou jsme to nějak dávali. Sám to nejde.“
Milena poslouchala a cítila, jak se jí svírá srdce. Tady sedí, ten hrdý stařík, a prodává jedinou živou bytost, která mu v bytě zbyla. A kocour nechápe, tiskne se, důvěřuje.
„A když si ho nekoupím?“ zeptala se.
„Koupí si ho někdo jiný.“ Hlas pevný, ale ruce se pořád třásly. „Inzerát visí, ozvali se už lidi.“
„A není vám to líto?“
Andrej Pavlovič prudce zvedl hlavu: „Myslíte, že je mi to lehké?! Myslíte, že to dělám pro radost?!“
Zarazil se, stiskl rty. Mourek se lekl prudkého pohybu, seskočil z klína, ale neodešel daleko – sedl si vedle.
A tu Milena pochopila: nemůže prostě koupit kocoura a odejít. Nesmí je oddělit.
Ale něco vymyslet musí.
Mlčela. Dlouho.
„Andreji Pavloviči, a co když si kocoura nekoupím?“ řekla.
Stařík sebou trhl: „Jak to, nekoupíte?! Proč jste tedy přijela?“
„Přijela jsem se podívat. Podívala jsem se. A pochopila – kocoura kupovat nebudu.“
Andrej Pavlovič zbledl. Ruce se mu třásly ještě víc.
„Vy jste sama volala! Sama říkala, že kocoura potřebujete!“
„Potřebuju.“ Milena vstala z křesla a přešla k oknu. „Ale ne toho.“
„Co s ním je?!“
Otočila se. A stařík uviděl v jejích očích slzy.
„S kocourem je všechno v pořádku. Horší je to s pánem.“
„Nerozumím.“
„Rozumíte, Andreji Pavloviči.“ Hlas se jí chvěl. „Nedávno jsem ztratila fenku. Starou, nemocnou. Patnáct let se mnou byla. A víte, co bylo nejhorší než její odchod? Ne nemoc. Ne bolest. To, jak se na mě dívala, jako by prosila o odpuštění. Že mi dělá starosti.
Andrej Pavlovič polkl. Mourek k němu přišel, otřel se o nohu.
„A teď se dívám na vás s Mourkem – a vidím to samé. On se k vám tiskne a vy se stydíte, že ho nemůžete uživit. Myslíte si, že děláte správně, když ho dáváte do dobrých rukou.“
„A není to správně?!“ vzplanul stařík. „Není lepší, aby u mě netrpěl hlady?!“
„A kdo říká, že by měl trpět?“
Nastalo ticho. Mourek zamňoukal – tiše, dlouze.
„Navrhuju jinou variantu,“ pokračovala Milena. „Budu nosit krmení. Každý týden. A peníze na veterináře – kdyby bylo potřeba.“
„Cože?!“ Andrej Pavlovič na ni zíral jako na blázna. „A proč byste to dělala?“
„Protože chci pomoct kocourovi. Ale nechci vás oddělit.“ Usmála se přes slzy. „Můžeme tomu říkat pronájem štěstí.“
„Pronájem?!“
„No ano. Platím za to, abych mohla chodit hladit Mourka. A při tom mám důvod navštívit osamělého člověka. Dát si čaj. Povídat si.“
Stařík mlčel. Oči dokořán, rty se mu chvěly.
„To je nějak ponižující,“ vypravil ze sebe.
„Proč ponižující?“ podivila se upřímně Milena. „Je to přece dohoda. Poctivá dohoda. Já dostanu kocoura na pomazlení – vy dostanete pomoc s krmením. Vzájemně výhodné.“
„Ne! Já nejsem žebrák! Nic nechci zadarmo!“ Andrej Pavlovič prudce vstal.
„A kdo to říká?“
„No vy sama! Nabízíte peníze cizímu staříkovi!“
Milena zavrtěla hlavou: „Nabízím dohodu. Platit za způsob, jak být s kocourem. A s chytrým, zajímavým člověkem, který toho kocoura vychoval.“
„Nechte si to!“ Hlas se mu zlomil. „Nechte si to! Nesahejte na mě!“
A pak ztichl. Sedl si zpátky do křesla. Sklonil hlavu.
Mourek mu skočil na klín.
„Víte, co je nejhorší, Andreji Pavloviči?“ zeptala se tiše Milena. „Ne chudoba. Ani stáří. Ale pýcha. Ta, která brání přijmout pomoc.“
„To není pýcha,“ zašeptal. „To je stud.“
„Stud za co?“
„Že jsem to nezvládl. Že manželka umřela a já zůstal. Že jsem nenašetřil peníze. Že dcera je daleko. Že ani kocoura neuživím.“
Slzy mu tekly po vrásčitých tvářích.
„A teď jste přijela vy. A nabízíte pomoc. A já jako poslední…“
„Blbec?“ doplnila měkce Milena.
„Inu, jo. Blbec.“
Přistoupila, dřepla si vedle křesla: „Andreji Pavloviči. Já mám prázdný byt. Ztracenou fenku. Práci, do které se mi nechce. A nikoho, komu bych řekla, jaký byl den. Vy máte Mourka. A dobré srdce.“
„Odkud víte, že mám dobré srdce?“
„Protože zlý člověk by takhle kocoura nemiloval.“
Mourek zamručel hlasitěji, jako by souhlasil.
„Tak co tomu říkáte? Domluvíme se?“
Andrej Pavlovič dlouho mlčel. Hladil zrzavou srst. Přemýšlel.
Stařík si povzdechl. Hluboce, zhluboka.
„Tak tedy… zkusíme?“
Uplynuly dva měsíce.
Andrej Pavlovič seděl u okna s Mourkem na klíně a díval se na dvůr. Brzy měla přijít Milena – v úterky vždy nosila krmení a nějaké dobroty.
„Slyšíš, zrzku?“ řekl tiše kocourovi. „Vypadá to, že známé kroky.“
Mourek zvedl hlavu, nastražil uši. Ano, přesně – byla to ona.
Zaklepání na dveře.
„Andreji Pavloviči? To jsem já!“
„Pojďte dál, pojďte dál!“ Stařík vstal, narovnal si košili. Za ty dva měsíce ožil, dokonce mu zrůžověly tváře.
Milena vešla s velkými taškami, usmívala se: „Ahoj, krasavče!“ – to Mourkovi.
Kocour hned zamručel a otřel se jí o nohy.
„A vy taky ahoj, Andreji Pavloviči. Jak se máte? Jak zdraví?“
„Všechno v pořádku. Včera jsem byl u doktora – tlak v normě. Vaše prášky pomáhají.“
„Jé, zítra je sobota, nevyrazíme do parku? Mourka na vodítku vyvenčíme?“
Andrej Pavlovič se zastyděl: „Ale kdepak. Do parku. Lidi by koukali – stařík s kocourem na šňůře.“
„Ať koukají!“ zasmála se Milena. „Budou závidět, jakého máte fešáka. Že jo, Mourku?“
Kocour zamňoukal – souhlasně.
Pili čaj v kuchyni. Andrej Pavlovič vyprávěl o sousedech, o novinkách na dvoře. A Milena poslouchala, kývala, smála se. Za ty dva měsíce mezi nimi vzniklo zvláštní pouto – ne příbuzenské, ale velmi vřelé.
„Víte,“ řekla, dopíjeje čaj, „vaše dcera tento týden volala?“
„Volala. Ptala se, jak se mám. Vyprávěl jsem jí o vás.“
„A co říkala?“
„Divila se,“ přiznal stařík. „Říká: ‚Tati, jsem ráda, že máš přítelkyni.‘ Přítelkyně – usmál se. – „To zní v mém věku divně, co?“
„Proč divně? Přátelství věk nemá.“
Mourek najednou seskočil z parapetu a přešel k mističce s krmením. S kvalitním krmením, které už nebyl problém.
„A já ho chtěl prodat,“ řekl tiše Andrej Pavlovič.
„A dobře, že jste neprodal.“
„To jo… Tenkrát jsem myslel, že je konec světa. A přitom to byl začátek nového života.“
Milena kývla: „Někdy ty nejhorší chvíle vedou k těm nejkrásnějším změnám.“
Mlčeli, pozorovali, jak Mourek s gustem chroupá granule. Měl teď všechno – jídlo, pohlazení, pozornost dvou lidí, kteří ho milovali.
