Stařík s námahou vstal z postele a opíraje se o stěnu, pomalu se šoural do vedlejšího pokoje. V tlumeném světle noční lampičky, s přimhouřenýma očima pohlédl na svou ležící ženu:
Ani se nehne! Snad nezemřela? klekl si u postele. Zdá se, že dýchá.
Zvedl se a pomalu se vydal do kuchyně. Napil se kefíru, zašel na záchod a pak zamířil zpátky do svého pokoje.
Lehl si do postele. Spánek ale nepřicházel.
Nám s Lídou je už devadesát. Kolik jsme toho prožili! Brzy nás čeká smrt, a kolem nás není nikdo. Dcera, Pavlína, zemřela, ještě jí nebylo ani šedesát. Marek zemřel ve vězení. Vnučku máme, Olinka žije už přes dvacet let v Německu. Na dědu s babičkou si ani nevzpomene. Asi už má své děti, nejspíš velké.
Nevěděl, kdy usnul.
Vzbudil ho dotek na ruce:
Mirek, jsi vzhůru? zazněl slabý hlas.
Otevřel oči. Nad ním se skláněla žena.
Ty jsi vzhůru, Lído?
Dlouho ses nehýbal. Lekla jsem se, že jsi umřel.
Jsem živý! Běž si lehnout, spi.
Zazněly šouravé kroky. V kuchyni cvakl vypínač.
Lída vypila vodu, došla na záchod a pomalu si lehla do své ložnice. Ležela na posteli a hlavou ji letěly myšlenky:
Jednou se probudím a on už bude mrtvý. Co si počnu? Nebo snad odejdu dřív já. Mirek už zařídil naše pohřby. Nikdy by mě nenapadlo, že si člověk může objednat vlastní pohřeb. Ale aspoň něco, kdo by nás pohřbil? Vnučka na nás dávno zapomněla. Jen sousedka Pavla občas přijde. Má klíče od našeho bytu. Mirek jí dává pět tisíc korun z naší penze. Kupuje nám potraviny a léky v lékárně. Kam bychom s těmi penězi chodili? A stejně už sami z čtvrtého patra neslezeme.
Miroslav Novotný otevřel oči. Do pokoje pronikalo ranní slunce. Vyšel na balkon a zadíval se na zelenavou střechu javoru. Ústa se mu rozlila úsměvem:
Tak jsme se dočkali léta!
Šel se podívat na ženu. Seděla zamyšlená v posteli.
Lído, nech toho smutnění! Pojď, něco ti ukážu.
Ó, já už skoro ani nemám sílu! stará dáma těžce vstala z postele. Copak to máš?
Pojď, pojď.
Opatrně ji podepřel a dovedl až na balkon.
Podívej, javor je úplně zelený! Říkala jsi, že léta se už nedožijeme. Jsme tady!
No ne… A sluníčko tak krásně svítí.
Usedli na lavičku na balkoně.
Pamatuješ, jak jsem tě pozval do kina? Ještě na gymplu. Ten den taky javor pučel.
Na to se nezapomíná. Kolik let je to zpátky?
Přes sedmdesát… Sedmdesát pět.
Dlouho tam tiše vzpomínali na mládí. Tolik věcí člověk ve stáří zapomene, někdy i to, co dělal včera, ale na mládí se nezapomíná nikdy.
Jejda, zapovídali jsme se! probrala se Lída. Ani jsme ještě nesnídali.
Lído, uvař pořádný čaj! Už mám dost té bylinkové louže.
To bychom neměli.
Jen slabý a dej lžíci cukru, prosím.
Miroslav Novotný popíjel ten slabý čaj, zajídal jej malým krajíčkem chleba se sýrem a v duchu se vracel do časů, kdy snídali silný sladký čaj s buchtami nebo koblihami.
Vešla sousedka. Usmála se na ně:
Jak se vám dnes vede?
Jak může být devadesátiletým? zažertoval Mirek.
Když žertujete, je to dobré. Přinést vám něco?
Pavlo, kup nám maso, požádal Miroslav.
Ale to vám lékař zakázal.
Kuřecí můžeme.
Dobře, koupím. Uvařím vám polévku s nudlemi!
Pavlo, přines něco na srdce, tiše poprosila Lída.
Paní Novotná, vždyť jsem vám nedávno nesla nové.
Už došly.
Zavolat doktora?
Není třeba.
Sousedka sklidila ze stolu, umyla nádobí a odešla.
Lído, pojď na balkon, navrhl Miroslav. Na sluníčku je hezky.
Ano, proč sedět ve dusnu.
Za chvíli přišla Pavla. Vyšla za nimi na balkon:
Chybělo vám sluníčko?
Je to tu nádherné, Pavlo! usmála se Lída.
Hned vám donesu kaši. A začnu vařit polévku.
Dobrá ženská je to, neodtrhl zrak Miroslav. Co bychom bez ní dělali?
A platíš jí jen pět tisíc měsíčně.
Lído, byt jsme jí stejně odkázali, to máme ověřené u notáře.
Ona o tom neví.
A tak vydrželi na balkoně až do oběda. Oběd byl kuřecí vývar, chutný, s nadrobno krájeným masem a rozmačkanými bramborami:
Přesně takovou jsem dělávala Pavlínce a Markovi, když byli malí, vzpomněla Lída.
A teď nám na stará kolena vaří cizí lidé, povzdychl si těžce Mirek.
Takový je náš úděl, Miroslave. Zemřeme a nikdo ani nezapláče.
Dost, Lído, nebudeme smutnit. Pojďme si chvilku schrupnout!
Jak se říká: Starý, jako malý.” Polévka, spaní po obědě, svačinka.
Chvilku si Miroslav podřímnul, ale spánek nepřicházel. Možná se mění počasí? Vstal, zašel do kuchyně. Na stole stály připravené dva sklenice se šťávou od Pavly.
Opatrně je vzal a nesl do manželčina pokoje. Lída seděla na posteli a zahleděná do okna:
Proč jsi smutná, Lído? pousmál se Mirek. Dej si šťávu!
Nadvzala si skleničku a napila se.
Ty taky nemůžeš spát?
Může za to počasí, tahle změna tlaku.
I já se od rána cítím zle, Lída se smířeně pousmála. Snad už tu dlouho nebudu. Pořádně mě pohřbi.
Nemluv tak, Lído. Jak já bych bez tebe žil?
Jeden z nás tu stejně zůstane sám.
Stačí. Pojď na balkon.
Seděli tam až do večera. Pavla jim připravila tvarohové lívanečky. Najedli se a usedli k televizi. Každý večer sledovali televizi, filmy už skoro nevnímali, takže raději staré československé komedie nebo pohádky.
Dnes zvládli jen jednu pohádku. Lída vstala z pohovky:
Půjdu spát. Jsem nějak unavená.
Půjdu taky.
Počkej, ať se na tebe ještě pořádně podívám! požádala najednou Lída.
Proč?
Jen se dívám.
Dlouho si zírali do očí. Snad v nich obživlo celé mladí, kdy měli život před sebou.
Doprovodím tě do postele.
Lída se zavěsila do Mirka a pomalu šli. On ji opatrně přikryl peřinou a odešel do svého pokoje.
Na srdci mu bylo těžko, dlouho nemohl usnout.
Připadalo mu, že oka nezahmouřil, ale digitální hodiny ukazovaly dvě hodiny ráno. Vstal a zamířil do manželčina pokoje.
Ležela s otevřenýma očima a hleděla do stropu:
Lído!
Vzal ji za ruku. Byla studená.
Lído! Lído!
Náhle i jemu začal docházet dech. S těží došel do svého pokoje. Vzal složku s dokumenty a položil ji na stůl.
Vrátil se k manželce. Dlouho se díval na její tvář. Pak si lehl vedle a zavřel oči. Uviděl svou Lídu, mladou a krásnou jako před sedmdesáti pěti lety. Kráčela kamsi ke světlu v dálce. Rozběhl se za ní, chytil ji za ruku
Ráno přišla Pavla do ložnice. Leželi vedle sebe. Na tvářích jim ulpěly stejné šťastné úsměvy.
Než se vzpamatovala, zavolala záchranku.
Přivolaný lékař na ně dlouze pohlédl, překvapeně zakroutil hlavou:
Odešli spolu. Asi se neskutečně milovali.
Odvezli je. Pavla vyčerpaně usedla na židli u stolu. Pak zahlédla pohřební smlouvu a závěť napsanou na své jméno.
Hlavu složila do dlaní a rozplakala se.
