Stařík s velkým úsilím vstal z postele a pomalu, opíraje se o stěnu, přešel do vedlejšího pokoje. V tlumeném světle noční lampičky, přihmouřenýma očima pohlédl na svou spící ženu:
Nepohybuje se! Snad nezemřela? klesl na kolena. Zdá se, že dýchá.
Postavil se a velmi zvolna se vydal do kuchyně. Vypil kefír, zaskočil na záchod a pak zamířil zpět do svého pokoje.
Ulehl do postele. Nespalo se mu:
Nám s Eliškou je už devadesát. Kolik jsme toho prožili! Smrt už je nablízku, a kolem nikdo není. Dcera, Markétka, umřela dřív, ještě jí nebylo ani šedesát. Syna Martina zavřeli, zemřel ve vězení. Vnučka Tereza už patnáct let žije někde v Rakousku. Na dědečka a babičku si ani nevzpomene. Asi už má i dospělé děti.
Ani si nevšiml, kdy usnul.
Probudil ho dotek na ruce:
Karle, žiješ? ozval se tichý hlas.
Otevřel oči. Nakláněla se nad ním jeho žena.
Co je, Eliško?
Nekýval ses. Vylekala jsem se, myslela jsem, že jsi umřel.
Ještě žiju! Běž si lehnout!
Zazněly táhlé šouravé kroky. Cvkl vypínač v kuchyni.
Eliška si dala napít vody, odběhla na toaletu a vrátila se do svého pokoje. Lehce dosedla na postel:
Jednou se probudím, a on tu nebude. Co já pak budu dělat? Anebo odejdu dřív já? Karel už domluvil i naše pohřby. V životě by mě nenapadlo, že si člověk může objednat vlastní obřad… Ale aspoň to máme zařízené. Kdo by nás taky pohřbil? Vnučka na nás dávno zapomněla. Chodí k nám jenom sousedka Božena, má klíče od bytu. Děda jí dává tisícovku měsíčně. Ona nám nosí nákup i léky. Vždyť my bychom se už sami z čtvrtého patra nespustili.
Karel otevřel oči. Do okna se opíralo slunce. Vyšel na balkon, kde zelenal vrcholek jírovce. Na rtech se mu objevil úsměv:
Tak jsme se dožili léta!
Šel se podívat na manželku. Seděla tiše a zamyšleně.
Elisko, dost už smutnění! Pojď, něco ti ukážu.
Ach, mně už nezbývá sil! stařenka pomalu vstala z postele. Co zas máš za nápad?
No pojď!
Opřel ji o rameno a dovedl na balkon.
Podívej, jírovec zelený! A ty jsi říkala, že léta se nedožijeme. Dožili jsme se!
Vážně! A to slunce hřeje!
Dali se do sedátka na balkoně.
Vzpomínáš, jak jsem tě pozval do kina za gymplu? Tehdy taky rozkvetl jírovec zelení.
To se zapomenout nedá! Kolik let už uplynulo?
Přes sedmdesát… Sedmdesát pět.
Seděli dlouho, vzpomínali na mládí. Staří lidé toho spoustu zapomenou, někdy i ze včerejška, ale mládí to v hlavě zůstává.
Ach, rozmluvili jsme se! třásla se žena. Ještě jsme nesnídali.
Eliško, udělej pořádný čaj! Mě už ty bylinky nebaví.
Vždyť nesmíme.
Aspoň slabý a kousek cukr nasyp.
Karel popíjel slabý čaj, k tomu malý chlebíček se sýrem a vzpomínal na doby, kdy býval čaj silný a sladký a k tomu ještě koláče nebo loupáky.
Přišla sousedka. Spokojeně se usmála:
Jak se vám daří?
Jak asi devadesátiletým? žertoval děda.
Když máš smysl pro humor, je to dobré. Chcete něco koupit?
Boženo, přines maso! prosil Karel.
Vám to lékař zakázal.
Kuřecí přece můžeme.
Tak dobře, koupím. Uvařím polévku s nudlemi!
Boženo, něco na srdce ještě přines, poprosila babička.
Paní Eliško, vždyť jsem vám to přinesla minulý týden.
Už došlo.
Nechcete zavolat lékaře?
To nemusí být.
Sousedka uklidila stůl, umyla nádobí a odešla.
Elisko, pojď zase na balkon, pobízel muž. Ohřejeme se.
Chceš, ať dusíme ve vnitřku?
Přišla Božena na balkon:
Chybělo vám sluníčko?
Jak je tu krásně, Boženo! usmála se Eliška.
Za chvíli vám donesu kaši a začnu vařit oběd.
Dobrá žena, dodíval se za ní Karel. Co bychom bez ní dělali?
A dáváš jí jen tisíc měsíčně.
Eliško, vždyť jsme na ni přepsali byt a notář to odsouhlasil.
Ona to neví.
Seděli na balkoně až do oběda. Jako hlavní jídlo byla kuřecí polévka s najemno nakrájeným masem a rozmačkanou bramborou.
Takovou jsem vždycky dělala Markétce a Martinu, když byli dětmi, vzpomněla Eliška.
A na stáří nám vaří cizí lidé, smutně vydechl Karel.
Asi to tak muselo být, Karle. Odejdeme spolu a nikdo ani nezapláče.
Dost smutnění, Eliško. Pojďme si na chvilku lehnout!
Karle, říká se: Starý jako malý. Máme to jak děti: polévka rozmixovaná, odpolední spánek, svačina.
Karel si trochu podříml a vstal, nespalo se mu. Snad počasí? Zašel do kuchyně. Na stole dva skleničky se šťávou od Boženy.
Oba vzal a opatrně je nesl k ženě. Ta seděla na posteli a zírala ven z okna:
Co jsi tak smutná, Elisko? usmál se. Pij šťávu!
Vzala si a upila:
Taky nemůžeš usnout?
To je tým počasím, skáče tlak.
Já se od rána necítím dobře, smutně zakývala hlavou Eliška. Cítím, že už tu dlouho nebudu. Pěkně mě pochovej.
Nemluv hlouposti, Eliško. Co bych tu bez tebe dělal?
Někdo půjde z nás první…
Dost, pojď na slunko na balkon!
Seděli tam do večera. Božena jim přinesla tvarohové knedlíčky. Najedli se a sedli k televizi. Každý večer před spaním je sledovali. Novým filmům už nerozuměli, tak radši koukali na staré české komedie a pohádky.
Dnes jen jedna pohádka, pak Eliška vstala z pohovky:
Jdu si lehnout. Jsem nějaká malátná.
To půjdu taky.
Pojď, ať se na tebe ještě jednou podívám! poprosila najednou manželka.
Proč?
Jen tak.
Dlouho si hleděli do očí. Snad se v nich odrážely všechny roky mládí.
Pojď, zavedu tě do postele.
Eliška se opřela o jeho rámě a pomalu kráčeli společně.
Pečlivě ji přikryl dekou a vrátil se do svého pokoje.
Na srdci mu bylo nějak těžko. Nemohl usnout.
Měl pocit, že nespal vůbec. Ale hodiny ukazovaly dvě ráno. Vstal a odešel do pokoje za ženou.
Ležela s otevřenýma očima a dívala se do stropu:
Eliško!
Vzal ji za ruku. Byla studená.
Eliško, co je? E-liško!
Náhle mu samotnému začalo docházet dech. Sotva došel do svého pokoje. Vzal připravené dokumenty a položil je na stůl.
Vrátil se k Elišce. Dlouho pozoroval její tvář. Potom si k ní lehl a zavřel oči. Uviděl svou Elišku mladou, krásnou, jak před pětasedmdesáti lety. Kráčela někam ke světlu v dáli. Rozběhl se za ní, chytil ji za ruku
Ráno přišla Božena do ložnice. Leželi vedle sebe. Na tvářích jim zůstaly stejní, šťastné úsměvy.
Jakmile to pochopila, Božena zavolala záchranku.
Lékař, co přijel, na ně chvilku překvapeně hleděl:
Odešli spolu. Asi se moc milovali.
Odvezli je. Božena se zhroutila na židli ke stolu. A tam spatřila smlouvu o pohřbu a… závěť napsanou na její jméno.
Složila hlavu do dlaní a rozplakala se.
