Před dvěma lety jsem začala balit kufr. Svůj a dceřin. Do auta jsem nainstalovala dětskou autosedačku. Přibalila jsem malý ohřívač a vydala se na cestu do okresního soudu v Pardubicích, kde jsem měla převzít rozhodnutí o poručenství.
Jen o pár hodin později už jsem spěchala chodbami dětského domova směrem k její postýlce. Bylo to krátce po poledni, v den našeho opětovného setkání. Celý týden jsem denně jezdila třicet kilometrů tam i zpět jen proto, abych ji mohla spatřit a vzít domů. Týden, který se mi zdál neskutečně dlouhý.
Tehdy byla malinká. Pokládala jsem Markétku na bříško a snila, že vyrůstá ve mně. Že je celá moje. A zdálo se, že i ona tomu věří. V těch chvílích byla tichá a klidná, jakoby ke mně patřila odjakživa.
Adoptivní rodiče tomu říkají Den čápa. Když do rodiny vstupuje nový, tolik očekávaný človíček. Najednou má domov nový smysl, malý člověk získává rodiče a naději na obyčejný život.
Mně samotné trvalo několik měsíců, než jsem mohla říct, že je Markétka opravdu moje, že ji přijímám celou svou duší. U syna to bylo mnohem rychlejší. Pro Tomáška se v mém srdci našlo místo během několika málo dnů, stejně jako v našem bytě. Dosud nedokážu pochopit, jak se jeho vlastní matka mohla vzdát toho pohledu na něj, jak mohla Tomáška opustit, aniž by mu věnovala jediné objetí. Stačilo by, aby se na něj podívala, a možná by bylo všechno jinak. Prostě ho nešlo nemilovat. Možná měl opravdu přijít právě ke mně. Byl mi souzený.
Říkám mu svůj malý zázrak. Má zvláštní kouzlo, které všechny okouzlí. Ať je šťastný. Můj Tomášek. Je to pro mě čest, být tvojí mámou.
