STAČÍ JEN ZAVOLAT
Prohlašuji vás za manžela a manželku! slavnostně vyhlásila paní z matriky v Brně, ale náhle se zakuckala a začala vehementně kašlat.
No, tohle Nebude to dobré znamení, utrousila máma, když slyšela ten nevhodný kašel.
Hosté se rozšuměli a začali si špitat. Já a Věra, jako ženich a nevěsta, jsme si nervózně vyměnili pohledy. Nám oběma bylo teprve osmnáct. V podstatě děti. Svatba byla narychlo. Věra měla své věno, což znamenalo, že za dva měsíce čekáme naše neplánované miminko. Museli jsme rychle najít svatební šaty k zapůjčení, boty si Věra vypůjčila od nejlepší kamarádky. Ironií je, že za mnoho let jsem měl krátkou aférku právě s tou kamarádkou.
Tehdy jsme byli mladí a šťastní.
Jednou jsme šli s Věrou po parku. Držel jsem ji kolem pasu. A tu nás oslovil cizí muž a tiše řekl směrem ke mně: Drž ten svůj poklad pevně, jinak ti ji někdo vezme
Plácl to a odešel svou cestou. Smáli jsme se tomu, a zapomněli. Celý život před námi! Kdo by nás rozvedl? Zkus to…
Kamarád, který mi byl svědkem na svatbě, mi později vyčetl:
Seš blázen, že sis vzal Věru? Mrkni, kolik je tu hezkých holek!
Mávl jsem rukou:
Asi čekají na tebe
A vlastně měl pravdu. Kamarád byl ženatý čtyřikrát, jen s kráskami a chytrými ženami.
Narodila se nám dcera – Anička.
Pak mě čekala služba u armády. Sloužil jsem daleko od Brna. Stýskalo se mi po ženě, po malé. Jednou mi Věra poslala svou fotku. Dlouho jsem ji měl schovanou pod polštářem a doufal, že se mi o Věře bude zdát.
Jednou přijdu na pokoj, a její fotka leží na mé skříňce, na očích všem. Někdo ji sprostě počmáral a připsal neslušné poznámky. Rozčílený jsem se vrhl na spolubydlícího. Zbil jsem ho, až to málem nedal. Za to jsem si odseděl pár dní na vojenské cele. Zničenou fotku jsem musel roztrhat a vyhodit. Spolubydlící byl po právu potrestán.
Ze služby jsem se vrátil silně podrážděný. Proč, nevím, ale byl jsem neuvěřitelně naštvaný na Věru. Vsugeroval jsem si, že mladá žena musí mít milence. Určitě mě Věra za ty dva roky podvedla. Proč jsem si to myslel?
Když jsem ji po dlouhé době uviděl, byla úplně jiná. Loučil jsem se v Brně s nevýraznou, nesebevědomou dívkou, a teď stála přede mnou krásná mladá žena, plná síly a neodolatelné energie.
Ty jsi opravdu Věra? Nepoznávám tě! šeptal jsem jí.
Byl jsem hrdý na svou ženu! Ale právě tehdy mě začal hlodat červ pochybností. Mám vůbec u Věry šanci být jediný? Taková medová ženská, a kde je med, tam jsou vždycky vosy.
Pro jistotu jsem si našel milenku. Kdyby náhodou…
Věra se o mých dobrodružstvích dozvěděla po třech měsících. Musel jsem ji přemlouvat, aby s rozvodem nespěchala. A její verdikt byl jasný:
No nic, Ota, teď už neměj za zlé
Věra spálila všechny mé dopisy z vojny. Uchovávala je v šperkovnici, ráda si je občas četla. Ale teď jsem měl zákaz přístupu do ložnice, a ke stolu jsem byl taky nepozvaný. Rozmluvy jen o domácnosti.
Zkrátka, zbil ženu, sám plakal rok. Musel jsem je vzít na dodatečný pobyt na lázně, mimo letní sezónu. Víno, ovoce, slunce, moře na jihu Moravy Brzy jsme se tam zase smířili.
Po návratu jsem milenku samozřejmě opustil.
Sedm let jsme s Věrou žili poklidně, jako v klášteře. Ale Věře asi něco chybělo. Možná vášeň ala Italové?
U nás v podniku pracoval jeden veselý kolega, duše kolektivu. Boris uměl vést každou debatu, byl vděčný posluchač. Muži se mu svěřovali s trápením, stěžovali si na štíty manželek, tchyně, i světový chaos. Boris vždy vyslechl a poradil.
Proč ho vlastně nepozvat na Věřiny narozeniny? Rozesměje každého! pomyslel jsem si. Kdybych jen tušil, jak to dopadne!
Boris přijal a přišel s manželkou. Ten večer byl ve formě. Vtipy sypal z rukávu, smál se a improvizoval v toastech. Věra zářila! Usmívala se štěbetala, obsluhovala všechny. Narozeniny byly parádní. Měsíc nato začalo peklo pro obě naše rodiny.
Jednou mi zavolala Borisova manželka:
Oto, asi nevíte, ale naši si začali. Vzkazuji vaší paní, že o Borise budu bojovat, ať nechá cizího! Máme dvě malé děti.
A já, tupá hlava, vůbec netušil! Opravdu, Věra takto šíleně trestala mé hříchy z minulosti?
Nedám tu celý popis prožitého pekla. Borisova žena Věru pronásledovala, vyhrožovala, že spolkne prášky a umře demonstrativně. Zamykal jsem Věru doma, odpojil telefon, strašil rozvodem. Ale vše bylo zbytečné. Pravda je taková lásku, oheň a kašel člověk neskryje. Tehdy jsem běžel pro radu k Věřině nejlepší kamarádce.
Řekla mi, jako když mi projede nůž: Oto, tam je láska. Věra už nepřijde. Ty máš k ní cestu zavřenou.
Ano, osud mě převálcoval. Ze žalu jsem zůstal u té kamarádky půl roku. Dokázala mě na chvíli utěšit.
Věra a Boris se vzali. Nepřipouštěli kolem sebe svět. Byli ve svém ráji. Jako by sdíleli jeden dech. Tehdy jsem tu dvojici nenáviděl a proklínal! Chtěl jsem řvát a rvát si vlasy. Jak se to mohlo stát? Věra mi byla odvedena! Štěstí jezdí se smůlou na jedných saních.
Říká se, že čas léčí. Nevěřím tomu. Má rána jen překryla tenkou vrstvičkou, často bolí. Kamarádi mi pečlivě hledali novou ženu. Našli Krásku. Oženil jsem se rychle, abych si to nerozmyslel. Jsme spolu už sedmnáct let. Do krásy své ženy jsem se nezamiloval. Snažím se vypadat šťastně Marně doufám. Kdyby někdo vstoupil do sklepa mé umučené duše! Tam navždy zůstala moje Věra. Zavoláš-liA přesto, když jednou při shánění jablek na trhu zahlédnu Věru, jak se s Borisem drží za ruce, usmívají se na Aničku a pak se krátce otočí k mnějen letmý pohled, úsměv, ve kterém je klid i vše, co jsme spolu prožili. V ten moment si uvědomím, že některé poklady člověk nese v sobě, ať je život rozběhá, roztrhá nebo zdánlivě ztratí. Naše cesty se rozdělily, ale stačí jen zavolat ve vzpomínkách, a Věra je tu, taková, jaká byla. To, že jí nemůžu držet za ruku, neznamená, že není navždy součástí mého života.
Odcházím domů, kde mě čeká kráska a slušně vychovaná rodina, a když na večer usednu k oknu se sklenicí vína, nebo zavoní stará polévka, vím, že jsem žil svůj příběh popravdě, se všemi chybami, slabostmi a kotrmelci. Věra už neměla klíč k mému srdci, ale stopy, které v něm zanechala, zůstaly nesmazatelné. A jestli to někdy bude málo, stačí jen zavolat; v tichu uslyším svůj dávný smích, náš první společný pohled, a vím, že život je vždycky větší, než ho dokážeme pojmout.
Stačí jen zavolat a minulá láska odpoví, třeba jen tichým, uklidňujícím výdechem mezi dvěma údery srdce.
