SRDCE ZNOVU BIJE
Věra porodila svou dcerku Andělku neznámo komu. Jak sama říkávala, uklouzla před svatbou. Samozřejmě, měla ctitele, mladého muže, co byl nesmírně pohledný a galantní, i když o ruku ji nikdy nepožádal. Věra se s ním vodila po Žižkově pod paží, pyšně míjela babky slunečnice, co sedávaly u vchodu a otáčely hlavy za všemi projíždějícími jako květ za sluncem. Její ctitel nikde nepracoval, celý svět mu byl pestrý a volný jak motýlovi. Věra ho živila, starala se, pokládala před něj pohoštění, nabízela i své teplo náruče. Byla by klidně rozprostřela na cestu koberec s moravskými kvítky, kdyby měl chuť po něm kráčet.
Jednoho rána ji ctitel opustil s tvrzením, že je mu s ní dlouhá chvíle, že ho neváží, jak by měla, a že by ho mohla aspoň jednou vzít k moři, když jej opravdu miluje. Věra proplakala týden, fotografie neoceněného spálila na popel. Trápila se měsíc, než potkala Viktora.
Stalo se to jedno mlhavé ráno. Věra pospíchala do práce, nervózně přešlapovala na tramvajové zastávce v Holešovicích, když vedle ní zastavilo taxi. Řidič vyklopil dveře a nabídnul odvoz. Věra nasedla bez přemýšlení. Po cestě ji řidič, uhlazený, ostříhaný, ve voňavém oblečení, laskavě okouzlil. Jeho vzhled o něm všechno prozrazoval rukopis starostlivé ženy, asi maminky, usoudila Věra.
Viktor, jak se nový známý představil, byl naprostý opak prvního. Věra mu dala číslo a už se těšila na pokračování. To byla jediná její jízda v taxíku zadarmo.
Začali se scházet. Viktor zahrnoval Věru květinami, dárky a něhou. Jednou brzy na jaře spolu vyrazili do lesíka za Prahou na sněženky. Věra vybrala největší kytici, Viktor zanechal svou velkou náruč sněženek na zadním sedadle auta. Věře v hlavě blesklo: Na ženu. Ale nezeptala se. Co kdyby měl doma manželku? Raději si lhala do kapsy a mlčela.
Za pár dní se u ní doma objevila Viktorova manželka s dvěma malými dětmi. Tak, prosím, vychovávejte je. Mají rády tatínka! Věra jen zamumlala: Omlouvám se, nevěděla jsem, že je ženatý. Cizí hnízdo stavět nebudu. Téhož večera Viktorovi dala vale.
Pak přišel Mamuka. Byl Gruzínec, vtrhl do jejího života jako jižní vichr a zase odvanul. Seznámili se na oslavě. Mamuka Věru okamžitě zaujal, aniž by mu odolávala. Očaroval ji svou štědrostí, duší naplavenou s optimismem a neustálým proudem plánů. Rok ji nosil na rukou. A pak odjel domů, do Gruzie. Věra zůstala opuštěná, nechtěná a rozhodla se: Budu sama, aspoň bez slz.
Když se se svým údělem smířila, zjistila, že pod srdcem nosí nový život. Otec? Co teď? Jak s tím žít? Nepřijít o rozum?
Narodila se dcerka. Věra jí dala jméno Andělka. Stala se pro ni vším. Andělka měla stejné kudrnaté vlasy, uhlové oči a půvabný úsměv, jaký měl Mamuka. To Věru podivně těšilo možná proto, že jej skutečně milovala. Pohled na dceru jí připomínal ty veselé, lehké dny s Mamukou.
Často měla chuť kvílet z bolesti, z pohledu na spokojené vdané kamarádky. Ale péče o Andělku zdeformovala čas na slzy nebylo kdy.
Prvního září Andělka nastoupila do první třídy. Do lavice ji posadili s chlapcem Danielem. Andělka ho nesnášela od první chvíle, Daniel ji poplácal po hlavě kudrnatá hlupko. Od té doby se hádali i rvali, učitelka musela děti rozsadit. Ale stejně se popichovali při každé přestávce.
Věra šla do školy vyjasnit, proč její dcera pokaždé přijde poškrábaná. Učitelka rychle podala adresu Danielových rodičů ať si to vyřeší mezi sebou. Věra dlouho neváhala a vyrazila do Vinohrad bránit svou Andělku.
Otevřel mladý muž s utěrkou na krku. Pojďte, uvařím vám kávu. Jen nakrmím toho svého uličníka, spěchal do kuchyně. Věra se zouvala v malé neuklizené místnosti plné prachu a vonící po cigaretách. Vzdychla.
Přišel hostitel s podnosem a dvěma šálky omamné kávy. Tato vůně Věře zůstane v paměti navždy. Čím vděčím za tak milou návštěvu? ptal se. Jsem máma Andělky, začala Věra. Aha, rozumím. Můj Daník se do vaší dcerky zamiloval, usmál se, nevině. Ale proč je pak moje Andělka pořád poškrábaná? pustila se do obrany Věra.
Zajistím nápravu, slíbil muž. V kuchyni v tichu seděl maličký uličník. Věra šla domů, ale celou noc nemohla spát, přemýšlela o tom záhadném otcovi. Něco ji na něm přitáhlo. Ten kávový rituál nikdy ji nepozval žádný nápadník na kávu, jen šampaňské, víno, martini… V myšlenkách už vymalovala jeho byt, uklidila, rozestavila květy, pohladila uličníka po hlavě…
Ráno vstala s lehkostí. Řekla Andělce, ať s Danielem nebojuje. Léta plynula a pak se s Danielem setkali všichni na třídní schůzce. Věra se ujistila, že je Danielova máma pryč. Něco se v ní pohnulo.
Po schůzce se otec, jménem Aleš, nabídl doprovodit Věru a Andělku. Byl prosinec, brzy tma, Věra přikývla. Těší mě, jsem Věra, řekla s úsměvem.
Aleš se jí zalíbil. Na Nový rok navrhl společné slavení. Po tolika letech samoty nebylo nač čekat. On jí pak pověděl, že je dávno rozvedený bývalá hned po rozvodu utekla za jeho kamarádem, syna si nechal Aleš.
Netušil, že bude sám tak moc toužit po ženských rukou doma, že Danuškovi bude chybět máma. Nakonec vyznal Věře lásku. První setkání mu nešlo z hlavy. Viděl v ní ideální ženu i pečující matku pro chlapce.
Věra a Andělka se k Alešovi přistěhovaly. Než se to stalo, děti daly neochotný souhlas. Život se rozeběhl. Aleš byl štěstím bez sebe. Koupili nově zrekonstruovaný byt na Letné; Věra se starala o děti a domácnost.
Andělka i Daniel vyrůstali v lásce. Věra měla oba ráda stejně, Aleš miloval Andělku i dceru jako vlastní.
Čas plynul a děti dospěly. Daniel a Andělka se vzali. Aleš s Věrou požehnali tomu zvláštnímu manželství. Novomanželé se vydali na svatební cestu do Paříže a Věra Aleše přemlouvala na dovolenou u moře. Věruško, kup si radši něco pěkného za ty peníze, vybízel Aleš. Ale Věra: Poprvé budeme spolu sami, pojď, jedeme!
Nakonec Aleš kývl. Strávili týden v lázeňském městečku v Čechách. Bylo to jako tanec na obláčku Aleš ji rozmazloval, vyznával lásku, sypal po růžových schodech květiny a sny.
Poslední den šli naposled na pláž rozloučit se s vodou. Ráno, když nikdo nebyl na promenádě, Aleš políbil Věru a smutně řekl: Věruško, moc tě miluju. Jdu se ještě naposled vykoupat.
Už se nevrátil. Utonul. Hladina byla zrcadlově klidná, ale jeho tělo nenašli.
Věra se vrátila sama domů. Dlouho byla v otupělosti. Smrt Aleše v ní všechno roztrhala. Proč právě její muž, když plaval tak dobře? Proč je ve svých padesáti pěti vdova? Proč mu tehdy na pláži neřekla, že ho šíleně miluje?
Neodbytná proč se zvedala až ke stropu paneláku.
Věra se uzavřela, nenáviděla moře. Barvy světa zešedly. Neměla kam ani položit květinu hrob nebyl. Duše se rozpadala na tisíc střepů. Nechtěla dýchat, radši by sedmkrát shořela než jednou ovdověla. Říká se, že čas vše zahojí, ale není to pravda. Jen otupí bolest, schová ji hluboko, kam nesahá žádná útěcha. Paměť všechno vynese znovu, a zase bodá.
Věra držela za ruce své dva maličké vnoučky Katu a Maxe. Procházeli se podzimním parkem v Krči. Stalo se tradicí zajít si po vycházce do kavárny; Věra jim koupila zmrzlinu a sobě šálek té samé kávy. Vůně ji omámila, jako by Aleš byl pořád nablízku a věděl o Věrušce všechno.
Po letech, kdy přežila bezedný smutek, přijala vše v pokoře, děkovala osudu za Aleše. Za těch dvacet pět let štěstí, co jí dal. Život končí láska ne…
