Eliška Svobodová se vdává pozdě (podle přesvědčení své matky) – v jednatřiceti letech. Ale tak to dopadlo, i když Eliška není ošklivá – šedé oči, světle hnědé mírně vlnité vlasy po ramena, milý úsměv.
„Dřív ses měla vdávat, a tys pořád studovala a byla skromná. Tvoje kamarádky si vybraly ty nejlepší ženichy,“ brblá Anna Novotná, Eliščina matka, „a teď si bereš, co zbylo. Nelíbí se mi tvůj nápadník Jan. Je sice z obyčejných, rodiče z vesnice, ale nafoukaný ažaž… Co to má být?“
Jan má opravdu složitou povahu – panovačný, namyšlený a nesnášenlivý. To se ale ukáže až poté, co si ho Eliška vezme. Ze začátku se Jan drží zpátky – hezky ji obskakuje, nosí květiny a je pozorný.
Když první romantické období mladé rodiny pomine, manžel začne ukazovat svou pravou tvář. Drze dělá Elišce poznámky kvůli každé maličkosti, aniž by přemýšlel, že ji přísným poučujícím tónem může urazit. Eliška se ale snaží, chce zachovat rodinu, poslouchá manžela, pracuje v projekčním ústavu, je uznávaná v práci a doma všechno stíhá. Jan se jen mračí a svou špatnou náladu si na ní vylévá.
Narodí se jim Toník, a když chlapec začne být nemocný a v noci nespí, Jan se ještě víc odcizí a chodí spát do druhého pokoje, aby ho nerušili.
Když jsou Antonínovi čtyři roky, rodiče se rozvedou. Eliška, unavená manželovou povahou, se rozhodne vychovávat syna sama. Jan s rozvodem souhlasí s lehkostí, která Elišku raní nejvíc. Jak se později ukáže, už měl komu odejít. Naštěstí se Jan rychle odstěhuje s druhou ženou do jiného města – pro Elišku je to snazší, alespoň nemá šanci potkat bývalého na ulici…
Veškerou svou něhu věnuje Eliška Svobodová jedinému Toníkovi.
„Eliško,“ říká jí matka nejednou, „jsi ještě mladá, hezká, mohla by ses znovu vdát, nebo si aspoň najít nějakého přítele…“
Ale Eliška Annu neposlouchá a pilně pracuje, aby synovi zajistila všechno potřebné. Šetří na všem, aby naspořila na Toníkovo studium a na svatbu, a odepírá si všechno. Výživné od otce je velmi skromné.
Antonín roste, dobře se učí, na střední škole chodí na doučování, aby se připravil na přijímačky na vysokou. Eliška ho nadchne pro svou profesi, a když dokončuje školu, už ví, že se matka domluvila v ústavu, aby ho tam vzali.
„Já brzy půjdu do důchodu a ty k nám nastoupíš jako mladý specialista! Ředitele jsem přemluvila. Zná naši rodinu léta a slíbil, že tě vezme…“ raduje se Eliška.
Antonín se vrátí domů a rovnou začne pracovat v projekčním ústavu, kde jeho matka strávila dlouhá léta.
„Snažím se tě nezklamat!“ objímá matku, „a ty už brzo budeš odpočívat… Střídání generací!“
Za rok Eliška odchází do důchodu, je jí právě pětapadesát. Tou dobou si Antonín najde dívku Anetu. Je to hezká blondýna s plnými tvary a štíhlýma nohama. Antonín je zamilovaný až po uši a dvojice se chystá na svatbu.
Eliška má radost ze syna. Jediné, co ji teď trápí, je chřadnutí její matky. Anně Novotné už je osmdesát let a před jejím domem často zastavuje sanitka. Eliška bydlí střídavě u matky ve dnech, kdy je jí obzvlášť zle, a zase spěchá domů, ale každý den matku navštěvuje, nosí jídlo, kupuje léky. Matka se vyptává na mladé, na počasí a na zdraví samotné Elišky.
„Brzy odejdu, dcero,“ říká Anna Novotná, „a trápí mě duše kvůli tobě. Ne kvůli Toníkovi – on není sám, má ženu. Jsou zdraví, mladí, silní. Ale ty jsi celý život vychovávala Toníka, táhla, učila, naspořila na svatbu, dali jsme jim s tebou peníze i na auto. Všechno na něj. Sama ses nevdala, nebyla jsi u moře, na jihu… Je mi tě líto. A já už druhý rok marodím, zase jsem na tvých rukou.“
„Co to říkáš, maminko, ničeho nelituji… Toník ano, je moje světlo v okně…“ začne Eliška.
„Právě že je světlo v okně, ale tak to být nemělo. Rozmazlila jsi ho… Už je půl roku po svatbě a oni za mnou nepřijeli ani jednou… I když ví, že jsem nemocná, na kraji hrobu… Možná se už neuvidíme… A k tobě taky nechodí. Je to správně?“ trápí se babička Anna.
„Ale co, mami, mají líbánky. Nemají na nás čas. A taky pracují…“ zastává se Eliška syna a snachy.
„Ne,“ kroutí hlavou Anna Novotná, „nemluvíš správně. Matka je matka. A kolik jsi pro něj udělala… Nesmí se zapomínat. Ani v smutku, ani v radosti… Přesto jsi ho rozmazlila…“
Eliška mlčí. Pak zavolá Antonínovi a požádá ho, aby přišel k babičce, protože se necítí dobře.
Antonín přijde s ženou, posedí u Anny půl hodiny, vypijí čaj a pospíchají domů. Bydlí u Anetiných rodičů v rodinném domě.
Babička Anna umírá. Eliška pláče, lituje matku, lituje trochu i sebe. Matčina slova jí znějí v uších během dlouhých večerů, když sedí sama u okna a vzpomíná, jak se v tuhle dobu dřív vracel syn z práce, ona prostírala stůl a vyměňovali si novinky… Teď je sama.
Ale Eliška se vezme do ruky a jde pracovat do mateřské školky, k údivu všech známých.
„Máš vysokou školu a myješ podlahy? V důchodovém věku…“ říkají jí sousedky. Ona odpovídá: „To nic. Celý život jsem seděla za stolem, za rýsovacím prknem. Musím se i hýbat. Moje máma v mládí pracovala jako vychovatelka ve školce, ráda jsem za ní chodila ze školy…“
Eliška má malý důchod, všechny úspory utratila za syna. I když byla zvyklá žít skromně, teď by chtěla mít trochu volnější finance. Práce jí samozřejmě bere sílu i čas, ale nudit se rozhodně nestíhá. K tomu se na naléhání sousedky přihlásí do lidového sboru v domě kultury, a tak je její život mnohem zajímavější.
Eliška se zaměstnává i proto, že se snaží nerušit Antonína a Anetu, aby nezasahovala do jejich soukromí. I když ji bolí, že syn nejen že nechodí, ale dokonce volá velmi zřídka, a to jen kvůli něčemu.
Sem tam si večer popláče, prohlíží si album s dětskými fotografiemi syna. Aby se necítila tak osamělá, nechá si ve fotoateliéru vytisknout nejmilejší fotky se synem, kde jsou spolu, ve velkém formátu, zarámuje je jako obrazy a pověsí po celém bytě.
Často se zastaví u fotek a prstem se dotýká synovy tváře, usmívá se. A občas se jí zdá, že se on usmívá zpátky. Pak čeká na telefonát a raduje se, když se syn občas zastaví na čaj nebo si vyzvednout něco ze svých věcí či bot.
Antonín u matky většinou dlouho nebývá. Ani si hned nevšimne fotek v rámečcích. Když je konečně uvidí, zastaví se, podívá se na matku a udiveně se zeptá:
„Co tě napadlo je pověsit?“
„Ale tak…“ zakoktá Eliška, „už nejsem mladá, a tak vzpomínám na to dávné, nejzlatější období, když jsi byl malý…“
Antonín kývne a utíká domů k ženě, ne zcela chápajíc „zvláštnosti“ matky. Elišce jako by matka z nebe pomáhala. Objeví se u ní i přítel ze sboru.
„No jo, Eliško, my máme ve sboru jen tři chlapy, a ty jsi jednoho ulovila. My jsme ho nemohly celé roky omámit, a ty jsi ho hned do sebe zamilovala!“ smějí se otevřeně účastnice sboru. „To je tím, že jsi nová!“
Všichni se smějí, i sám „zamilovaný“ Mikuláš Král líbá Elišce ruku, když ji po zkoušce doprovází domů.
Eliška nebere takové přátelství vážně a shovívavě, s laskavostí přijímá pozornost pětašedesátiletého sólisty. Ten je ale vytrvalý a doslova Elišku zbožňuje, přilnul k ní duší.
„Eliško, vy si ani neumíte představit, jak je mi s vámi dobře. Jste chytrá, umíte naslouchat, jste klidná a tak krásná.“
„Dobře, dobře… Už mě nechvalte, nebo budu úplně domýšlivá. Věřím vám a o vás bych mohla říct totéž. K tomu jste tak talentovaný! Měl byste vystupovat na velké scéně.“
„Už dávno jsem chtěl koncerty nechat. Zpívat můžu i doma, o svátcích u stolu, moje děti mě rády poslouchají. Ale do sboru jsem přišel už před deseti lety, protože jsem ovdověl a večery samoty byly k nevydržení. Tady mám talentovaného vedoucího, vystoupení, malé slavnosti – naše setkání. A teď už nikam neodejdu, chci být s vámi.“
Eliška jde domů, znovu se dívá na fotky a vzdychá. Antonín stále volá jen zřídka. Tento kontakt nemůže nahradit ani zpěv, ani práce, ani milí přátelé.
Ale trpělivě snáší vzácné návštěvy syna. Až v poslední době začne naznačovat, že by nebylo špatné prodat babiččin byt a pomoci jim s Anetou k vlastnímu bydlení.
„Nevycházíte s její rodinou?“ znepokojí se Eliška.
„Ne, je to v pořádku, ale Aneta chce vlastní byt,“ zakoktá Antonín.
„Tak, prosím, stěhujte se a bydlete klidně hned zítra!“ řekne Eliška synovi. „I když je to malý panelákový dvoupokojový byt, vám jako mladé rodině zatím stačí.“
„Opravdu?“ rozzáří se Antonín. „Jsi nejlepší máma na světě! Běžím potěšit Anetu. Teď máme svůj byt!“
„Počkej, synku. Byt zůstává mým,“ zastaví ho Eliška. „Zatím ho na nikoho nepřepisuju. Vy bydlete a poroďte mi vnoučata.“
Antonín odejde. Brzy se s ženou nastěhuje do útulného babiččina bytu. Jak matka žádala, za rok se narodí dcerka, radost pro celou rodinu a hlavně pro rodiče.
Eliška už dala výpověď v práci, pochopila, že teď je čas věnovat se vnučce a také sama sobě, aby byla zdravá. Její nápadník Mikuláš Král je tak vytrvalý, že nakonec Elišku přemluví ke společnému soužití. Stávají se párem, bydlí ve dvou bytech.
Eliška si už zvykla na roli babičky i manželky. Jen žasne, jak rychle se její život v poslední době mění. Děkuje Mikulášovi za „druhé jaro“ a on se nepřestává radovat ze své lásky a děkovat osudu za toto setkání.
Mladá rodina se má také dobře. Antonín je k matce pozornější a častěji ji navštěvuje. Jednou začne mluvit o výměně bytů.
„Bude druhé dítě, mami,“ začne.
„Ano, vím, a mám velkou radost,“ usměje se Eliška.
„Aneta mě prosí, abych s tebou mluvil – abys ty se přestěhovala do babiččina bytu a my sem, do našeho. Je prostornější, o deset metrů čtverečních větší, starší cihlový byt. Pro dvě děti by nám tu bylo pohodlnější…“
„A proč Aneta vždycky žádá přes tebe a sama mlčí?“ usměje se Eliška. „Ví, že ti nedokážu odmítnout? A proč by nepřemluvila své rodiče, aby bydleli v babiččině bytě, a vám dali jejich prostorný dům? Je přece jediná dcera! To by děti měly prostor!“
Antonín zčervená a odejde. Eliška nespěchá synovi vyhovět. I ona si zvykla na svůj byt. Každá drobnost je po ruce, všechno na svém místě, známé a zažité, se zavřenýma očima by našla i jehlu…
A v tu chvíli si Eliška vzpomene na matčina slova: „Rozmazlila jsi ho, Toníka, ach, rozmazlila…“ A rozhodne se nespěchat. Narodí se druhá vnučka, přidá mnoho příjemných starostí celé rodině. Holčičky vyrůstají pospolu, bydlí v jedné malé místnosti a o víkendech chodí na návštěvu buď k babičce Elišce, nebo k babičce a dědovi z Anetiny strany. Tam mají prostor na dvoře i na zahradě s altánem, vlastní houpačkou a ovocem.
Eliška s Mikulášem začnou žít spolu v jejím bytě a pronajímají jeho byt, aby měli víc peněz na živobytí. Rádi chodí do divadla a jezdí na jednodenní či dvoudenní výlety – kvůli tomu se rozhodli sestěhovat.
Až po dvanácti letech, když Mikuláš zemře, se Eliška přestěhuje do bytu své matky, který je zároveň bytem jejího dětství.
„Tak, synku, vezměte si náš byt, bydlete tam, mně už stačí ten malý,“ řekne synovi. „Najezdila jsem se, nazpívala, teď budu sedět doma, čekat na holky na návštěvu a na vás taky. Doufám, že mě neopustíte…“
Syn matku obejme a pomůže jí přestěhovat se do rodných zdí, kde udělá kosmetickou úpravu.
Eliška nechce nic měnit v zařízení bytu. Pouze pověsí na stěny ty velké fotografie syna, matky a sebe v mládí. A na stolku stojí portrét Mikuláše…
„Tak jsme tu všichni spolu,“ usmívá se Eliška jasně a klidně, při pohledu na milované lidi na fotkách. „A co bych si ještě přála? Rodné zdi a teplo mých drahých lidí.“
Vnučky babičku navštěvují. Holčičky rády zůstávají u ní na noc, ve své známé ložničce, kde stále stojí jejich postýlky. Dlouho jim neutichají hovory, proložené smíchem a žertováním.
„Tak, děvčata, je čas spát!“ káže babička z velkého pokoje. „Straky běloboké… Zítra musíte brzy vstávat. Budu vás učit dělat tvarohové lívance. Aby se z vás brzy staly nevěsty. Zkoušku z vaření u mě osobně složíte!“„Už běžíme, babi!“ volá starší z děvčat a za chvíli se v ložnici ozývá jen pravidelné dýchání.
Ráno je Eliška vstává první, jak byla zvyklá celý život. V kuchyni voní lívance, na stole čeká čerstvě uvařená káva. Ještě než vnučky vstanou, usedne na chvíli k oknu a dívá se na starý park pod okny. Stejné stromy, jako když sem chodívala za maminkou, jako když sem nosila Toníka v kočárku. Jen ona už není ta mladá žena, která se bála budoucnosti. Je žena, která budoucnost vytvořila.
Ozve se klíč v zámku. Antonín vchází s kyticí – poprvé po letech, kdy k matce přicházel jen pro něco.
„Mami,“ řekne a podá jí květiny, „Aneta mi včera připomněla, že už je to dvacet let, co jsi mě postavila na nohy. A já ti za to nikdy nepoděkoval. Promiň.“
Eliška se usměje, přivoní ke květinám. V očích se jí zalesknou slzy.
„Ty jsi moje nejlepší dílo, synku. A teď pojď, naučím tvoje holky dělat pravý tvarohový lívanec. Babiččin recept. Ať to umí dál.“
Z kuchyně se line smích, vůně másla a tvarohu a světlo – to světlo, které kdysi svítilo jen z fotografií na zdi, teď září živé, teplé a skutečné přímo mezi nimi.
