Přibližně před rokem jsme se s manželkou rozhodli, že budeme každý bydlet v samostatném pokoji, abychom si vzájemně nelezli na nervy a neomrzeli se navzájem. Nakonec, oba máme své záležitosti.
Třeba manželka Lucie ráda poslouchá hudbu nahlas a odmítá si nasadit sluchátka. Já zas miluji čtení knih v naprostém tichu nebo se rád podívám na telenovely. Občas musím nosit práci domů a telefonovat s klienty. V tu chvíli bych ji rušil. Proto jsme se domluvili, že si rozdělíme byt. V našem bytě jsou jen dvě místnosti, ale obě jsme zařídili podle svého. A já bych se rád podělil o svou zkušenost s tímto způsobem soužití.
Klepání na dveře před vstupem je to nejlepší pravidlo. A je to fakt příjemné sedím si ve svém pokoji, dělám si svoje věci a nikdo na mě nevtrhne, nic po mně nechce. Možná si říkáte, proč by měl člověk klepat na dveře?
Není na tom nic divného. Když jsem byl malý, měl jsem pokoj, ale dveře tam byly pořád otevřené. Rodiče často přicházeli dovnitř a ptali se, co dělám. Bylo jedno, jestli jsem četl, spal, díval se na televizi nebo si hrál. Pořád jsem si musel vymýšlet důvody, neměl jsem klid. Nikdo mi nechtěl vyloženě škodit, tak to prostě bylo. Cítil jsem se ale nesvůj.
Teď, když chci být sám, řeknu manželce přes zavřené dveře, že mám práci. A když s ní nechci mluvit, jednoduše ji nepustím dovnitř. Lucie nechodí bez zaklepání, nemusím kvůli ní přerušovat, co právě dělám. Ona si žije svůj život. V tom je to kouzlo!
Mít vlastní prostor je obrovská radost! Jdu si do svého pokoje a dělám si, co chci. Nemusím se na nikoho ohlížet, nikoho se nedovoluji, s nikým se nekoordinuji. Svoje věci mám uspořádané podle svého, nebo třeba vůbec někdy mám radost i z toho lehkého nepořádku.
Je tu i jisté napětí… Existují jasné hranice mezi tím, co je moje a co není. Právě to je nejdůležitější pocit. Respektuji její prostor a vstupuji jen tehdy, když mě pozve. Ten pocit, když odpoví, že mohu přijít, je neuvěřitelně příjemný. Není to ta samozřejmost, kdy můžete kdykoli kamkoli.
Připomíná to chvíle, kdy si povídáte s dívkou, která vám ještě nepatří. Nikdy úplně nevíte, jestli přijme vaše pozvání ke sblížení.
Spousta mužů si všimla, že jakmile začnou s partnerkou žít v jedné místnosti, napětí a vzrušení se vytratí. Vše se změní. Manželka je pořád po ruce, kdežto ostatní nejsou. Oddělené pokoje velkou část potíží řeší.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Jisté je, že u bohatých lidí, kteří mají velký dům někde za Prahou se spoustou místností a koupelen, je tohle naprosto běžné. Nic nového. Jenže pro obyčejné lidi v Česku je to dar z nebes.
Vím, že spousta lidí má jen jeden nebo dva pokoje, a přesto všichni bydlí pohromadě v jednom. Pořád. Protože druhý pokoj obvykle zabírají děti. A když už je třetí místnost, bývá to obývák. Ale proč vlastně? I v běžných panelákových bytech potřebuje každý muž i žena svůj osobní prostor.
