Lezla jsem po vratkém žebříku, abych ostříhala uschlé větve staré jabloně za domem, ale v tu chvíli můj pes Azor začal úporně štěkat a tahal mě za nohavici tepláků dolů nejdřív jsem si pomyslela, že se pomátl, nebo má náladu na hry a zbytečně mě ohrozí tím, že mě shodí ze žebříku.
Snažila jsem se ho odehnat a dokonce jsem na něj zvýšila hlas, ale během pár vteřin se odehrálo něco, co by ani ve snu nikoho nenapadlo.
Byla jsem už v polovině výšky, ruku s nůžkami napřaženou ke křehkým větvím staré jabloně na malém dvorku v jedné z podivných ulic na okraji Pardubic. Od rána byla divná atmosféra těžké šedé mraky visely až nad střechami, vzduch byl ale nalitý vlhkostí a stál, jakoby vše čekalo na déšť, který si to rozmýšlí. Tlačilo mě cosi na srdci, že počasí se má zlomit, ale stejně jsem chtěla ten úkol dokončit, protože větve tam visely už věky jako suché pařáty.
Žebřík jsem postavila hned časně ráno, opatrně jej opřela o rozpraskaný kmen a párkrát s ním zacloumala, jestli drží. Vyšplhala jsem na několik dvoukilových stupínků, když mě najednou někdo zatahal za nohavici.
Otočila jsem se a v tu chvíli mi zamrzl mozek.
Azor, můj vlkošedý pes, se pokoušel vyšplhat za mnou. Tlapky mu klouzaly po železné konstrukci, drápy škrábaly na stupínky a jeho oči, kulaté a tmavé, mě přibily pohledem.
Azore, co to děláš? vydechla jsem nervózně. Dolů!
Mávla jsem rukou, aby šel pryč, ale místo toho, aby ustoupil, posunul se o příčku výš, zapřel přední tlapy do žebříku a v mžiku mi chytil nohavici tesáky.
Trhnul. Tvrdě.
Prudce jsem se otočila a málem spadla z výšky mezi jablka na zemi.
To už jsi se úplně zbláznil? Pusť! vyštěkla jsem podrážděně.
Nepouštěl. A štěkal vyšinutě, s takovou úpěnlivostí, že z toho běhal mráz po zádech. Stáhl mě dolů, zapřel se a zvuk jeho hlasu se rozlíhal celou zahradou jak poplašné zvonění.
Jenže něco bylo jinak… v očích neměl rošťárnu, ale paniku, co tam nikdy předtím nebyla.
Jakoby mi chtěl sdělit cosi strašně důležitého.
(Zvláštní okamžik)
Snažila jsem se vyšplhat výš, ale Azor trhnul znovu a tentokrát prudce, že jsem instinktivně oběma rukama pevně sevřela studený žebřík, abych nespadla.
Zavzdychala jsem a začala slézat dolů.
To už stačí zabručela jsem. Jestli nepřestaneš, zavřu tě do kotce.
Azor svěsil hlavu, jako by ho strašlivě mrzelo, že zlobí, ale nakonec jsem ho i tak odvlekla do ohrady a zamkla branku. Říkala jsem si, že teď už konečně v klidu práci dokončím.
Ale právě v tu chvíli přišel ten moment, kdy se mi rozklepala kolena a až do morku mě zasáhla děsivá skutečnost, proč se pes mohl chovat tak zvláštně
Přistoupila jsem ke žebříku a položila nohu na první příčku, když nad hlavou náhle prasklo cosi ostrého.
Bylo to hlasité a přímé, jako když někdo zlomí suchou větev. Automaticky jsem zvedla hlavu.
Obrovská větev vyprahlá jako celá minulá zima se vymrštila z koruny stromu.
Padala přesně tam, kde jsem stála před sekundou.
S rachotem se zřítila kousek vedle mě, roztrhlá na několik kusů, odletěla a skončila pár centimetrů vedle mé nohy.
Nohy mi podklouzly, stála jsem u žebříku, zírala na prasklou větev a srdce mi bušilo v hlavě, až jsem čekala, kdy ho zaslechnou i sousedi.
Až v ten okamžik mi to došlo. Azor mě nechtěl zlobit ani mě nesmyslně tahat.
Cítil hrozící nebezpečí dřív, než jsem ho mohla jen tušit já sama. Snad slyšel v kmeni praskání dřeva nebo z toho vzduchu po ránu něco tušil, co já ne.
Pomalu jsem se otočila směrem k ohradě.
Azor tam stál, zíral na mě přes drátěný plot. Oči měl bdělé, klidné, ocasem pomalu mával, jako by čekal, kdy mi to konečně docvakne.
Přistoupila jsem k němu, otevřela branku a padla k němu na kolena. Azor mi zkroušeně zabořil hlavu do klína, svíral mě tělem.
Objala jsem ho okolo krku a tiše zašeptala:
Azore, ty jsi mi zachránil život.
Od té chvíle jsem už nikdy nepodcenila, co cítí pes, když se v českém domě mění počasí a zvuky napovídají o neštěstí.
