Episod 1
Přísahám, že jsem ho viděla. Dotkla jsem se ho. Políbila jsem ho. Cítila jsem ho. Jeho dech byl teplý, rty chutnaly po mentě jak vždy. Dokonce měl na sobě šedou mikinu s kapucí, kterou mu vždy připadala příliš velká a dělala ho roztomilým drsňákem. Byl skutečný. Objalo mě celou noc. Šeptal mi do ucha miluji tě. Říkal, že se o rok vezmeme. Pamatuju si každou vteřinu jak hladil mé předloktí, jak plakal, když já plakala, jak se mnou miloval tak vášnivě, že jsem měla pocit, že se mi duše roztrhne. Pak zmizel.
Probudím se sama. Nebojím se. Myslím, že jsem jen vyběhla běhat, jak to občas dělám. Jeho vůně stále visí na závěsech. Moje kůže ještě pálí tam, kde mě dotkl. Něco však nesedí.
Zavolám.
Znovu.
Znovu.
Moje nejlepší kamarádka Petra vstoupí do pokoje s bledým obličejem. Nechápe, proč pláče.
Milado šeptá. Nevíš?
Zasměju se. Co mám vědět?
Tomáš je mrtvý.
Mrknu. Mrtvý jak?
Pláče hlasitěji. Umřel před dvěma dny. Autonehoda během bouřlivé noci.
Ne. Ne. Ne.
Křičím. Tlačím ji. Říkám, že je krutá, že to není vtip. Ukážu jí SMS, kterou mi Tomáš poslal noc předtím. Hlasovou zprávu, kde říká: Jdu k tobě. Chybí mi tvé tělo vedle mého. Petra se třese a dívá se na telefon.
Milado on to nemohl napsat. Už byl v márnici.
Svět se nakloní.
Kolena mi selžou.
Běžím do koupelny, beru si ručník, který Tomáš použil, ještě mokrý. Mikinu, kterou zanechal na podlaze. Otisk kousnutí na krku.
Byl tady. Musel být.
Ale pravda je Tomáš byl včera pochován.
A nějakým způsobem jsem včera v noci s ním měla sex.
Dny plynou, noci jsou nesnesitelné. Nemohu spát. Když zavřu oči, vidím ho. Někdy stojí u nohou mé postele, jindy mi šeptá do ucha. Jedné noci uslyším jeho hlas: Nevírej, lásko. Jsem s tebou. Pokusím se to nahrát, ale slyším jen šum a svůj vlastní zadýchaný dech.
Pak přichází zpoždění.
Dvakrát.
Myslím, že je to stres, smutek, trauma.
Až zvracím potřetí během jednoho dne.
Udělám test.
Dvě čáry.
Pozitivní.
Zhroutím se.
Jediný, s kým jsem byla, byl Tomáš.
Ale byl mrtvý. Pohřbený, rozkládající se, pryč.
Přesto něco roste uvnitř mě.
Něco, co kopne v noci.
Něco, co pod světlem bliká pod kůží.
A kdykoliv pláču a říkám, že to nezvládnu
Slyším ho šeptat ze stínů:
Nejsi sama. Náš syn přichází.
Episod 2
Nepamatuji si, kdy jsem usnula. Pamatuji si jen, že se probudím ve vaně s těžkým těhotenským testem svírajícím se v ruce, dvěma růžovými čarami, které se mi vysmívají. Nemluvila jsem s nikým už dny ani s Petrou. Můj telefon zazvonil stovkykrát. Na obrazovce blikalo její jméno. Všechny hovory jsem ignorovala.
Jak mám vysvětlit, že čekám dítě od muže, který leží už týdny pod zemí? Kdo by mi uvěřil? Ani já jsem tomu úplně nevěřila. Až do té noci.
Právě když jsem se ponořila do spánku, něco mě zvenčí tlačilo v břiše. Nebyla to obyčejná kopnutí. Cítila jsem inteligenci, záměr jako by chtělo upoutat mou pozornost. Vseskočila jsem na nohy, zadýchaná, ruce na břiše. A pak jsem znovu uslyšela hlas Tomáše v hlavě.
Neboj se, milá. Vybral jsem tě.
Zavolala jsem a utekla z postele. Podívala jsem se na břicho do zrcadla, svlékla si topičku. Jako by se mihotal modrý záblesk pod kůží. Mrkl a zmizel. Nohy se mi zhroutily, padla jsem na podlahu a brečela.
Druhý den jsem šla do nemocnice. Řekla jsem doktorku, že jsem otěhotněla po návštěvě přítele. Lžela jsem o termínu. Lhala jsem o všem jen symptomy jsem nezkreslila.
Divné sny. Zářící kůže. Slyším hlasy, co tu nejsou.
Doktorka se zamyslela, tvář se proměnila z obav na klidnou podezřívavost.
Uděláme vyšetření. řekla opatrně. Stres může mocně ovlivnit mysl, zvlášť ve spojení s těhotenskými hormony.
Přiložila stetoskop k břichu. Tvrdě se zamračila.
Nemůžu uslyšet tep. Něco se pohybuje.
Nařídila ultrazvuk. Ležela jsem na studené ocelové lůžku, technikka se zčervenala. Pokračovala v nastavení skeneru. Nic neřekla, dokud jsem se nezeptala.
Je tam plod, zašeptala. Ale svítí.
Opustila jsem nemocnici beze zprávy. Té noci jsem zase snila. Tomáš stál u našeho starého místa u rybníka, vítr houpal jeho kapuci.
Náš syn není jako ostatní, řekl tiše, hlasem jemnějším než vítr. Já jsem já a je víc.
Co tím myslíš? ptala jsem se.
On se jen smutně usmál. Brzy pochopíš. Musíš ho chránit.
Ráno jsem našla závěsy roztažené, ač jsem vše zamkla. Mikina, kterou Tomáš nosil ve snu, ležela pečlivě složená na okraji postele. Dotkla jsem se byla ještě teplá.
Tehdy jsem pochopila to, co roste uvnitř, je skutečné. Je jeho. A mě mění.
Druhý den jsem konečně volala Petru. Potřebovala jsem pomoc. Přispěchala a pevně mě objala. Vyprávěla jsem jí všechno. Ukázala jí zářivý bod na břiše. Mluvila jsem o snech, hlase, dítěti.
Nezasmála se.
Nekřičela.
Šeptala: Musím tě vzít někam.
Vedla jsem ji k starému domu za babiččinou kostelem. Uvnitř seděla starší žena s dlouhými šedými copany a bledýma očima. Podívala se na mě jednou a řekla:
Nejsi první. Ale musíš být poslední.
Ptala jsem se, co tím myslí, a odpověď mi zamrzla kostru.
V břiše nosíš dítě svázané duše. To dítě je požehnáním i varováním. Otec neměl vrátit. Teď je otevřená brána. A jiní přicházejí.
Aby ho vzali? zeptala jsem se.
Aby vzali tebe.
Světla začala blikat. Chladný vánek proplétal okna.
Z temnoty jsem opět slyšela Tomášův hlas:
Uteč.
Episod 3
Místnost se ochladila. Oči staré ženy se rozšířily strachem, stíny se táhly po zdech jako drápy.
Je tady, zašeptala, svírajíc růženec z černých kostí.
Petra mě zatlačila za sebe.
Já už ale nevadí strach z Tomáše. Bojím se těch, o kterých stará žena mluví protože on porušil pravidla.
Posypala popel a vytvořila kruh. Řekla mi, abych zůstala uvnitř.
Nevyjdi, ať se stane cokoli. Rozumíš? varovala Jsi most. Mezi životem a smrtí. Mosty se používají oběma směry.
Vešla jsem do kruhu. Břicho mi zářilo stejným podivným světlem. Dítě kopalo silněji než kdy předtím.
A pak jsem slyšela hlasy. Desítky, snad stovky. Křiky, sténání, prosby, výsměchy. Všude ze stínů.
Tomáši, prosím, zašeptala jsem, co se děje?
Uviděla jsem ho. Nebyl jako dřív. Oči prázdné, plné smutku a strachu.
Je mi líto, řekl. Nechtěl jsem tě tahat do toho. Jen tolik jsem tě chtěl. Jednu noc navíc. Netušil jsem, že otevírám bránu.
Přiblížila jsem se, slzy stékaly po tvářích.
Proč já? Proč dítě?
Podíval se na břicho, pak na mě.
Protože naše láska byla silnější než smrt. Ale taková láska láme zákony.
Z temnoty vystoupila další postava podivná, zkřivená, s jedním tvarem a žhavýma očima, která na mě přešvihla.
Tomáš se postavil mezi nás.
Nemůžeš ji mít! zakřičel. Nemůžeš si vzít naše dítě!
Monstrum se zasmálo.
Porušil jsi pravidlo, duchu. Dotkl ses živých. Teď se nasytíme.
Místnost se otřásla. Stará žena začala zpívat podivným jazykem. Petra mě sevřela za ruku a plakala.
Milado! Nevycházej z kruhu!
Křičela jsem, když se monstrum vrhlo na mě. Tomáš jej odrazil ve vzduchu.
Stará žena křičela:
TEĎ! Vyber si, dítě! Život nebo lásku!
Tomáš se otočil, krvácel a rozplýval se.
Musíš mě pustit, lásko. Pro naše dítě. Pro tebe.
Plakala jsem, přikývla hlavou.
Nemohu tě znovu ztratit!
Nikdy jsi neztratil. Žiji v něm, v tobě.
Ale jestli se držíš oni vše vezmou.
Světla explodovala. Země se praskla. Stíny řevem. A s veškerým bolestí v srdci jsem zakřičela jeho jméno a rozloučila se.
V tom okamžiku se usmálo.
Zmizelo.
Temnota ustoupila. Monstrum zakřičelo a rozplynulo se v kouři. Nastala ticho.
Zhroutila jsem se. Kruh zhasl. A dítě v břiše zakopalo jednou, pak podruhé. Pak se uklidnilo.
Devět měsíců později jsem porodila chlapce. Neplakal jako ostatní. Stačil se mi podívat do očí, tichý a klidný, jako by už všechno věděl. Jeho kůže mírně svítí ve tmě. A někdy, když mu zpívám večer, přísahám, že slyším druhý hlas, který ladí s mým Tomášův hlas.
Jmenovala jsem ho Tomášek, což v našem jazyce zní jako Tomáš patří Bohu.
Protože nikdy nebyl opravdu můj.
Ale než přešel na druhý břeh, zanechal mi poslední dar kousek sebe co žádná temnota nemůže odejmout.
KONECAž jednou, když se podívám do jeho očí, vím, že naše srdce navždy zůstane spojeno.
