Sousedka si udělala kuřácký koutek přímo u mých dveří. Vyřešila jsem to nečekaně rázně a překvapilo ji, jak to dopadlo.
A kde je napsané, že je to tvůj vzduch? Chodba je společná. Když chci, kouřím, když chci, plivu. Nauč se zákony, ženská!
Dvacetiletá Alžběta, dcera sousedky Marcely, mi pustila hustý, přeslazený oblak páry přímo do obličeje. Seděla opřená o parapet mezi patry, kolem ní polehávali dva kluci a hlasitě se smáli. Na dlažbě ležely vajgly, plechovky od energetických nápojů a slupky od slunečnicových semínek.
Já, Lenka Dvořáková, hlavní účetní ve velké továrně, jsem nevyprskla ani nezakašlala, jak asi čekali. Jen jsem si posunula brýle a podívala se na Alžbětu pohledem, z něhož se při inventurách potí i vedoucí výroby.
Je to společný prostor, Alžběto, řekla jsem ledovým hlasem. To znamená, že se tady nekouří, neplive a nedělají se tu takové hromady bordelu. Máš pět minut na to, abys to uklidila. Jinak přijde na řadu jiná řeč.
Jéžišmarja, teď se bojím, sykla Alžběta a demonstrativně sklepala popel na dokonale vytřenou podlahu. Dej si kapky na tlak, ať tě neklepne. Půjdu to říct mamce? Ta mi to tu dovolila, doma nesmím kouřit, tak mě vyhazuje sem.
Kluci se chechtali. Zabouchla jsem dveře, které okamžitě utlumily hluk z chodby.
V bytě voněly smažené brambory a stará smrk, ten příjemný domácký pach, ale teď ho přehlušoval smrad laciných cigaret, který se tlačil klíčovou dírkou. V kuchyni seděl Jiřík.
Do třiceti dvou mu ještě pár let zbývalo, ale vypadal na čtyřicet, díky brzké plešatosti a shrbeným zádům. Synovec mého zesnulého muže, u nás už deset let. Tichý, spíš neprůbojný, malinko koktá. V hodinářské dílně je šikovný, doma skoro neviditelný, pro sousedy přirozený terč vtipů.
L-Lenko, jsou tam zas? zatáhl hlavu mezi ramena, jak někdo bouchl na chodbu.
Jez, Jirko. To není tvoje starost, zarazila jsem ho a nandala talíř. Ale uvnitř jsem vřela.
Večer jsem zaklepala u Marcely. Otevřela v županu s mobilem u ucha, na tváři maska.
Marcelko, tvoje Alžběta se u mých dveří s kamarádama chová jako na autobusáku. Kouří, řve, tahá sem odpadky. Řeš to, prosím.
Protočila oči, mobil ani neodložila: Leni, vždyť to jsou jen mladí! Kam jinam by šli, venku mrzne. Nejsou to žádní feťáci… Zkus být shovívavá. Nemáš děti, aspoň tě něco rozčiluje, viď? A Jirka je stejně trošku mimo, tomu to může být jedno.
To už byla pěkná podpásovka. Pomalu jsem vydechla.
Takže mladá si může dělat, co chce, a můj Jirka tě obtěžuje? Dobře, Marcelo. Zapamatuj si to.
Vrátila jsem se domů, posadila ke stolu a vytáhla složku s papíry. S emocemi si hrají slabí, silní znají občanský zákoník a správní řád.
Týden jsem pak byla tišší než myš. Alžběta získala pocit, že stará sucharka se už vzdala. Vyhrabala z kontejneru staré křeslo, přitáhla ho na chodbu a do jedné rána pustila reprák na plné pecky.
Páteční rozuzlení přišlo rychle.
Jiřík se vracel z práce s taškou jídla a malou krabičkou pro zákazníka. Když procházel kolem party, jeden z kluků, přezdívaný Sýr, mu nastražil nohu.
Jirka zakopl, taška se roztrhla, jablka se rozkutálela mezi vajgly. Krabička s hodinovým strojkem odlétla ke stěně.
Čum, pštros letí! zahulákal Sýr.
Alžběta líně vypustila oblak kouře: Hej, ňoumo, dívej pod nohy. Tady překážíš. Tak to seber, dokud jsem v klidu.
Jiřík rudý až za ušima, třesoucíma rukama začal sbírat jablíčka. V očích bezmocné slzy. Byl zvyklý: je nikdo a každý si do něj může kopnout.
Otevřely se naše dveře. Já s mobilem, kamera namířená přímo na Sýra.
Výtržnictví, urážky, škoda na věci, řekla jsem nahlas a zřetelně. Všechno mám na videu. Teď volám městskou policii a zítra posílám podnět na družstvo.
Schovej ten mobil, ženská! vykřikl chlapeček, ale ke mně si netroufl můj pohled byl vážně drsnější než policajt.
Jirko, pojď, vstávej. Domů.
Aaale já… jablka… pípl.
Nech být. Je to odpad. Stejně jako všechno, co tu teď sedí.
Když Jirka zavřel dveře, otočila jsem se na ztichlou Alžbětu.
Teď poslouchej dobře, slečinko. Myslíš, že jsem jen mlčela? Já sbírala důkazy.
Jaký důkazy? odfrkla, ale v hlase jí zadrhnulo.
Spojila jsem se s majitelem bytu. Tvoje máma není majitelka, že? Byt patří tvému tátovi, žije v Praze a myslí si, že jeho dcera je vzorná medička, ne hospodská, co sem tahá povaleče. Už má fotky a videa toho vašehc kuřáckýho dýchánku. Spolu s podnětem na město, na družstvo a do policie. Všechno s časem, datem, bordelem, hlukem, kouřením. Pořádek zařídí ti, co mají. Městský strážník bude tady za půl hodiny. A tvůj otec slíbil, že přijede ráno.
V sobotu ráno chodbu rozezněl pořádný chlapácký hlas.
Seděla jsem u čaje, když se ozval zvonek. Ve dveřích stál vysoký, mohutný muž v drahém kabátě Alžbětin otec, Pavel Kovář. Vedle něj se sklopenýma očima stála Marcela, Alžběta nebyla vidět.
Paní Dvořáková? ozval se krátce, ale důrazně. Omlouvám se za chování své dcery i bývalé manželky. Bordel už uklízí paní ze správy domu. Stěny nechám natřít. Alžběta ode dneška bydlí na koleji. Peněžní podporu mají pozastavenou.
Kývla jsem, že omluva stačí.
To je fér. Ale mám ještě jednu věc.
Zavolala jsem Jirku. Vyšel se sklopenou hlavou, čekal nějaký další trapas.
Váš… známý včera urazil mého synovce, poničil jeho práci. Jiří je výjimečný hodinář. Opravuje strojky, na které se nevrhnou ani ve Švýcarsku.
Pavel Kovář se zadíval na Jirku: Hodinář?
Res-res-restaurátor, pípl Jirka.
No prosím! Mám sbírku kapesních Primů. Jeden už rok nechodí, tři servisy to vzdaly. Podíváš se mi na to?
Jirka poprvé zvedl oči a uviděl respekt místo posměchu.
Já můžu to zkusit. Když je pružina celá.
Tak jsme domluvení. Pavel Kovář podal Jirkovi ruku. Omlouvám se za vlastní dítě. Slušnost mi říká nezanevřít. Odměna a další zakázka z mojí kapsy.
Dveře zaklaply. Jiří dlouho hleděl na ruku a pak se najednou narovnal.
Teto Lenko, povídá pevně a skoro vůbec nekoktá, já se jdu na ty jabka podívat. Jídlo by se nemělo vyhazovat.
Otočila jsem se k oknu, ať nevidí, že mám mokré oči.
Běž, Jirko. Dej vařit vodu na čaj. My si dneska zasloužíme oslavu.
Chodba byla tichá, leskla se čistotou a voněla savem a čerstvým nátěrem. Z kuchyně voněly koláče a nesl se spokojený Jirkův hlas, jak mi vypráví o hodinovém mechanismu.
Kuřácký koutek? Ten už neexistoval. Navždy.
