Dnes večer jsem zase dlouho přemýšlela o tom, co znamená české přísloví Pro blbce práce, pro chytráka užitek. Dřív jsem ho poslouchala bez většího zamyšlení, ale poslední měsíce mi ukázaly, jak opravdu platí v každodenním životě.
Když se před půlrokem do bytu naproti nastěhovala nová sousedka, nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Paní kolem čtyřicítky, vypadala upraveně, vždycky s úsměvem. Pozdravily jsme se na chodbě, párkrát jsme se srazily u výtahu, sem tam prohodily nějaké slovo, prostě běžná sousedská etiketa.
Poprvé mi zaklepala na dveře asi po dvou týdnech od svého nastěhování. Bylo devět večer. Otevřela jsem dveře a stála tam Eva, omlouvající se, s prázdným hrníčkem v ruce.
Promiňte, že obtěžuji spustila Chtěla jsem smažit palačinky, všechno mám připravené, ale nemám sůl. Mohla byste mi trochu půjčit? Zítra určitě vrátím!
Nad takovou maličkostí jsem mávla rukou. Nasypala jsem jí skoro půlku slánky. Byla vděčná a zmizela za dveřmi.
Jenže zanedlouho zazvonila znovu. Tentokrát sháněla cukr. Stála v teplém županu, venku byla podzimní plískanice. Měla jsem chuť na čaj, ale už je pozdě vyrazit do obchodu… Půjčíte mi hrníček? Zítra koupím balení a vrátím!
Ani tentokrát mi to nepřišlo důležité, ale něco ve mně už hlodalo. Byla tu skoro měsíc opravdu neměla doma ani základní potraviny? Sůl, cukr, máslo, sirky to má přece každý. Ale rozhodla jsem se to neřešit.
Za týden přišla pro vajíčka, potom slunečnicový olej, pak cibuli, půl citronu, jeden čajový sáček, prášek na bolest hlavy a jednou dokonce i roli toaletního papíru.
Celé týdny to mělo neměnný průběh: večer, prosebný pohled, historka o tom, jak zapomněla nakoupit, a ujištění zítra vrátím. Ale nikdy nic nevrátila. Paměť měla zarážející přesně věděla, kdy jsem doma, ale na dluhy pozapomněla vždy ihned, jakmile se zavřely dveře.
Jednou jsem sama potřebovala mrkev do polévky. Věděla jsem, že je Eva doma, tak jsem zazvonila. Vyposlechla moji žádost, usmála se a řekla:
Jé, mám, ale taky dnes vařím, mám poslední. Nemohu dát.
A zabouchla dveře.
V ten moment se mi všechno spojilo. Takže moje jídlo je společné, ale její mrkev je nedotknutelná rezerva?
Ten večer jsem si řekla dost. Vzala jsem notýsek a podle paměti napsala, co u mě za poslední dobu Eva půjčila: cukr, vajíčka, kafe, olej, cibuli, prášek, citron, prášek na praní. Spočítala jsem vše přibližně podle průměrných cen. Dohromady to dalo skoro 1000 korun.
Seznam jsem si připravila do předsíně, tušila jsem, že se bude brzo hodit. A nemýlila jsem se.
V sobotu jsem zrovna chystala těsto na koláč. Zazvonila. Za dveřmi Eva, tentokrát s mísou.
Nadýchla jsem se, nasadila profesionální úsměv a otevřela.
Ahoj, zahájila vesele prosím tě, došlo mi kefírové mléko a už mám poslední zbytek mouky. Nemáš tři sta gramů mouky navíc? Vrátím ti to, jako vždy!
Mouka? Jasně, mám!
Super, věděla jsem, že tě nejdu naprázdno!
Evo, jistěže mám, ale než ti nasypu mouku, ráda bych s tebou prošla naši dosavadní potravinovou spolupráci.
Podala jsem jí připravený seznam. Chvíli na něj zírala, nerozuměla. Vždy jsem jí dala, o co požádala, a najednou jí předkládám soupis.
Koukej, ukázala jsem jí řádky. Tohle sis u mě během dvou měsíců půjčila. Počítám správně? Vajíčka, patnáct kusů, třeba?
No, to jsem nepočítala… zamumlala, úsměv povadl.
Já ano. Cukr, čtyřikrát hrnek. Máslo, kafe, prášek, citron, cibule sedí?
Nic neříkala, jen se jí měnil výraz ve tváři, nejdřív nechápání, pak podráždění. Jak si vůbec dovoluji? Vždyť jsme přece sousedky!
Spočítala jsem to podle běžných cen, dokonce jsem ti dala slevu. Celkem: 950 korun.
Natáhla jsem k ní ruku.
Jakmile se vyrovnáme, mouku ti ráda nasypu, dokonce i proseju.
To myslíš vážně? vydechla poprvé. Ty mi dáváš účet? Za sůl a sirky? Jsi normální?
Naprosto, přikývla jsem. Co se vezme, má se vrátit. Vracíš-li ne, je to koupě. Prosím o platbu.
Ty jsi fakt skrblík! rozčílila se. Já myslela, že jsme lidi… a ty… Křečkuješ!
Skrblík je spíš někdo, kdo má na sushi, ale chodí si žebrat toaleťák po sousedech, řekla jsem klidně.
Eva vzteky celá zčervenala.
Tu svou mouku si nech! vyštěkla a práskla za sebou dveřmi. Zůstala jsem chvíli stát v předsíni, spíš s pocitem uvolnění než uraženosti.
Uběhly dva týdny. Nepozdraví mě, v domě mě ignoruje, ve výtahu se dívá do telefonu. Prý si stěžuje domovnici, že v baráku bydlí lakomci a čudáci.
A říkám si: zachovala jsem se správně, nebo jsem měla být měkčí? Vydrželi byste to vy?
