Hele, musím ti něco vyprávět, rozesmála bys se, kdybys viděla, jak jsem si s tím poradila. Víš, jak se říká: Dobrota na žebrotu vede? Vždycky jsem si myslela, že je to trochu přehnané, ale teda zkušenosti ze života mi pěkně rychle ukázaly pravdu.
Tak asi před půl rokem se naproti mě do bytu nastěhovala nová sousedka. Jméno má Jarmila, tak kolem čtyřicítky, vždycky vymóděná, s úsměvem jak z reklamy. Potkaly jsme se občas u výtahu, zamávaly si, prostě klasická sousedská slušnost.
No a asi dva týdny po jejím nastěhování slyším devět večer zvonek. Otevřu a tam Jarmila s omluvným úsměvem a prázdným hrníčkem v ruce.
Promiňte, že obtěžuji, ale došel mi při pečení palačinek i poslední špetka soli. Nemohla byste mi trochu nasypat? Zítra Vám to určitě vrátím!
No, jak odmítnout, že? Nasypu ji skoro půl solničky, Jarmila se rozplynula a odešla. Říkám si: pohoda, stane se.
Jenže za pár dní další zazvonění, tentokrát Jarmile chyběl cukr.
Chtěla jsem si udělat čaj, a úplně jsem si zapomněla koupit cukr… Můžu si půjčit skleničku? Pak koupím větší balení a vrátím!
Popravdě mě to moc nevzalo, ale už tehdy mi v hlavě hlodal červíček: žije tu už měsíc, jak může nemít doma ty nejnutnější věci? Sůl, cukr, pár zápalek, olej… Ale vzala jsem to s nadhledem, no.
Jenže to se rozjelo jednou vajíčka, příště trochu oleje, pak nastrouhat cibuli, půl citronu, pytlík čaje, prášek na bolest hlavy, dokonce záchodový papír! Pořád stejný scénář: pozdě večer, Jarmila ve dveřích s provinilým úsměvem, slib, že zítra všechno vrátí, a konec. Nikdy jsem své věci už neviděla. Záhadně měla Jarmila skvělou paměť na to, kdy jsem doma, ale naprosto zapomínala, co už si půjčila a nesplnila slovo.
Jednou jsem potřebovala sama mrkev do polívky a vím, že Jarmila je doma. Zaklepu, poprosím a ona na to: Jé, mám poslední, budu ji potřebovat, je mi líto. A zavřela dveře.
No to už bylo moc. Moje potraviny jsou evidentně komunální, ale Jarmilina zásoba je svatá! V té chvíli jsem si řekla: a dost. Víc už ode mě nedostane nic.
Zapsala jsem si všechno, co si odnesla: cukr, vajíčka, kafe, olej, cibuli, prášek, citron, prášek na praní. Spočítala jsem to vyšlo to skoro na 1000 korun.
Připravila jsem si ten seznam dopředu na chodbu, protože jsem tušila, že její další návštěva je na spadnutí. A nemýlila jsem se!
V sobotu jsem zrovna chystala těsto na bábovku a zvonek. V kukátku Jarmila s miskou.
Nadýchla jsem se, nasadila přívětivý, ale rezervovaný výraz a otevřela.
Dobrý den! Pomůžete mi zase jednou? Začala jsem dělat lívance, kefír mám už poslední a mouka mi úplně došla! Nemohla byste mi dát aspoň tři sta gramů? Příště vše vrátím!
Mouka? Samozřejmě mám.
Jste zlatá, já Vám to určitě donesu zpátky!
Jarmilo, však jasně. Ale pojďme si nejdřív zrekapitulovat tu naši potravinovou spolupráci.
Podala jsem jí seznam. Jarmila zmateně mrkala, asi čekala, že jí rovnou ponesu mouku do kuchyně, a místo toho účet.
Koukněte, tady jsem si zapsala, co jste si u mě půjčovala poslední dva měsíce. Zkusme si to potvrdit. Vajíčka patnáct kusů. Souhlasí?
No… To jsem nepočítala šeptla a úsměv jí ztuhl.
Já jo. Cukr čtyři skleničky. Olej, kafe, prášek, citron, cibule. Sedí to?
Koukala na mě, jakoby nechápala, že vážně čekám nějaký vyrovnání. Vypadala čím dál podrážděněji. Jak si dovoluju? No chápala jsem, kam tím míří.
Vypočítala jsem to podle průměrných cen dokonce jsem vám to zlevnila. Dohromady to dělá 950 korun.
Nastavila jsem ruku.
Až to bude srovnaný, ráda Vám tu mouku odměřím, a klidně ještě prosiju.
To myslíte vážně?! Vy mi vystavujete účet? Za sůl a sirky? To snad nemyslíte vážně!
Naopak, myslím to úplně vážně. Když si něco vezmete a nevrátíte, je to v podstatě nákup. Jen chci zaplatit za věci, co jste spotřebovala.
To jste teda lakomá! Já myslela, že spolu vycházíme jako lidi a vy Strakářka!
Klidně jsem na ni koukla: Lakota je, když máte peníze na sushi, ale žebráte u sousedů toaleťák, řekla jsem jí narovinu.
Jarmila úplně zrudla.
Tak si tu mouku strčte za klobouk! Nic od vás už nikdy nechci! vystřelila, až práskla dveřmi.
Zůstala jsem stát s tím seznamem v ruce a tentokrát už jsem necítila ani rozčilení, spíš mi spadl kámen ze srdce.
Dva týdny bylo ticho. Jarmila mě ignoruje, vlétě se mi schovává za telefon. Dokonce jsem slyšela, jak si stěžuje domovnici, že v domě bydlí lakomci a divní lidé.
Ty hele, co bys na mém místě dělala ty? Trpěla bys to dál?
