Soused rád poslouchal rock ve dvě ráno. Koupil jsem synovi housle a začali jsme cvičit stupnice přesně v osm ráno, když soused teprve usínal.
V půl druhé v noci začal strop mojí ložnice být neobvykle aktivní. Nejprve jsem slyšel tlumený hluk, jako by se někde v dálce chystala bouřka, potom se přidaly dunivé basy, které rozhoupaly skleničky v kredenci tak, že cinkaly v rytmu bicích.
Soused nad námi se jmenoval Radek. Byl velkým fanouškem umění spočívajícího v neustálém a pečlivém poslouchání diskografie kapel Kabát a starých albumů skupiny Arakain za doprovodu pochybných piv, a to v jakoukoli denní i noční dobu.
Já jsem od přírody nekonfliktní člověk. Pracuji jako účetní, sám vychovávám sedmiletého syna Vojtu a nejvíc na světě si přeji jen normálně spát. Ale když se vzbudíte s pocitem, že Pepa Vojtek vám řve Bára přímo do ucha, vnitřní klid rychle mizí.
Poprvé jsem za Radkem vyšel asi ve dvě ráno v županu a pantoflích. Dveře otevřel muž kolem třicítky, rozcuchaný, zamlžený pohled. Z jeho bytu šel cigaretový kouř a hlasitý rock.
Radku, mějte rozum, řekl jsem klidně. Je noc, ráno jdu do práce, Vojta musí do školy.
A co jako? podivil se. Já přece nejsem nahlas, mám kvalitní aparaturu, basy jsou měkké.
U mě se kývá lustr, reagoval jsem.
Dobře, ztlumím, zamumlal a zabouchl dveře.
Ticho vydrželo přesně deset minut. Pak se vše vrátilo do starých kolejích.
Druhý den jsem se rozhodl jednat podle pravidel. Zavolal jsem policii. Přijeli za hodinu a půl, kdy už rockový maraton skončil a Radek spokojeně spal. Policisté jen pokrčili rameny: Teď je klid, nemůžeme nic řešit. Napište stížnost na městský úřad.
Úředník skutečně dorazil ale až za týden.
Mluvil jsem s ním, řekl mi do telefonu. Slíbil, že bude tišší, ale sankce jsou jen symbolické, moc ho to netrápí.
A vše pokračovalo. Každou noc mi nervy rozklepávalo stejné rytmické bum-bum-bum. Začal jsem pít meduňkový čaj, chodit do práce s kruhy pod očima a nenávidět dům, Radka i vlastní bezmoc.
Vojta má talent, ten je potřeba rozvíjet
Nápad přišel nečekaně v sobotu ráno. Seděl jsem v kuchyni s kávou a díval se na temné kruhy pod očima syna. Ani Vojta nemohl pořádně spát.
Tati, mohl bych se naučit hrát na housle? zeptal se najednou, když si prohlížel něco na mobilu.
Slyšeli jste někdy housle v rukou začínajícího? To není hudba, to je zvuk, kvůli kterému by člověk nejradši utekl: vysokofrekvenční pískání, jako by někdo trhal samotnou realitu.
Samozřejmě, synku, řekl jsem a poprvé za měsíc se usmál opravdu dravě. A pořídíme ten nejhezčí nástroj.
Do hudebního obchodu jsme šli ještě ten den. Prodavač, starší a velmi slušný pán, dlouho vybíral čtvrtinku.
Má kluk hudební sluch? ptal se.
Má velkou motivaci, odpověděl jsem.
Současně jsem si podrobně prostudoval krajskou vyhlášku o nočním klidu. Ve všední dny se mohlo dělat rámus od osmi hodin, o víkendu trochu později.
Radek tiše ulehl kolem čtvrté ráno. V osm spal zvlášť tvrdě.
Pondělí. Ráno. Stojíme s Vojtou uprostřed pokoje.
Tak, synku, C-dur stupnici. Hlasitě. S výrazem.
To, co následovalo, se nedá popsat slovy. Zvuk připomínal jekot kočky, které někdo přimáčkl ocas dveřmi, ve spojení se škrábáním hřebíku o okno. Housle, nijak tlumené, perfektně rezonovaly v betonových stěnách a posílaly pozdrav přímo do podlahy sousedovi nad námi.
Po deseti minutách nahoře něco hlučně spadlo. Pravděpodobně Radek sám. Za dalších pět minut někdo tloukl do topení. My však pokračovali zákon byl na naší straně.
V 08:20 zvonek. Otevřel jsem. Přede mnou stál Radek v tričku a trenkách, zarudlé oči a výraz člověka po katastrofě.
Co to děláte?! zachraptěl. Osm ráno! Lidi spí!
Dobré ráno, Radku! odpověděl jsem vesele. Cvičíme. Vojta má talent, učitel řekl každý den před školou hodinu.
Vy si ze mě děláte legraci? Mám migrénu!
To je zvláštní, divil jsem se. Nehráli jsme přece nahlas. Jak vám chutnala Bára dnes v noci? Zdálo se mi, že basy trochu skřípaly.
Radek se podíval na mě, pak na Vojtu, který stál na chodbě s houslemi a smyčcem, vypadl jak malý bojovník.
Děláte to naschvál?
Umění, Radku. Požaduje oběti.
Ticho skrze hudbu
Cvičili jsme přesně týden. Každé ráno, přesně v osm. Už třetí den noční koncerty skončily Radek doufal, že když bude klid, skončíme taky. Ale výukový proces nelze jen tak přerušit.
V pátek večer sám přišel dolů. Střízlivý, v džínách a košili.
Hele, sousede, řekl sklesle. Musíme se domluvit. Už to nezvládám. Ten piskot slyším i přes den.
Poslouchám, řekl jsem a pozval ho do kuchyně.
Položil jsem na stůl papír a pero.
Podmínky jsou jednoduché. Po desáté večer naprosté ticho.
A když mám hosty? pokusil se vyjednávat.
A když má Vojta inspiraci v sedm ráno v neděli? klidně jsem kontroval.
Radek se viditelně otřásl.
Dobře. Ticho po desáté. Platí. A housle prodáte?
Ne, řekl jsem. Zůstanou doma. Jako záruka dodržení dohody. Budou na skříni, v pohotovosti.
Pakt o tichu jsme podepsali. Funguje už půl roku. Vojta už housle dávno zahodil teď ho baví šachy.
V domě je klid. Někdy se s Radkem pozdravíme u výtahu. Na syna se dívá s respektem, na mě s úctou. Zdá se, pochopil, že tichý účetní s dobře vychovaným synem může být mnohem hrůznější než kdejaký rocker.
