Fiktivní manželství.
S Jindřichem máme fiktivní manželství.
Stalo se to vlastně tak, že Jindřich potřeboval být ženatý kvůli kariérnímu růstu pracuje v prestižní české firmě se sídlem v Brně, kterou vede Vladimír Beneš, vášnivý zastánce rodinných hodnot. Sám je hlavou rozvětveného rodu, otec šesti dospělých dcer, tedy švagr šesti zeťů a dědeček dvanácti vnoučat. Na rodinu je opravdu pyšný. Pro něj je slovo starý mládenec skoro sprosté označení. Neženatý zaměstnanec pro něj není ani člověk druhé kategorie, ale téměř vyděděnec, nezávisle na jeho schopnostech a výsledcích v práci.
Když si Jindřich uvědomil, že bez manželství nemá šanci dosáhnout pozice, kterou si přeje, začal reálně uvažovat o tom, že si musí najít ženu aspoň na papíře.
Po důkladném rozvážení všech pro a proti mě požádal o fiktivní sňatek. Nic tím neriskoval zná mě už od školky, naše maminky byly celoživotní kamarádky a dodnes spolu chodí na kávu. Celou základní a střední školu jsme proseděli vedle sebe v lavici on mi vysvětloval matiku, já mu opravovala slohovky.
Věděl, že nemám žádné vypočítavé úmysly, že bych mu nešla po bytě v centru Brna, ani po jeho úsporách, ani po sbírce gramofonových desek.
A já? Souhlasila jsem ochotně. Byla jsem tehdy po rozchodu s přítelem, ztracená v melancholii po tříletém vztahu, a potřebovala jsem zlom a změnu. Chtěla jsem dát bývalému najevo, že jsem v pohodě a mohu si dovolit muže, který je úspěšný, má super auto a byt na Moravském náměstí zcela jiná liga! A taky jsem si chtěla u kamarádek vylepšit image: jsem zkrátka za vodou.
Naše zájmy a plány se krásně prolnuly a tak jsme jednoho obyčejného úterý po práci zašli na radnici v Brně-Zábrdovcích, kde jsme během chvilky podepsali do matriky své jméno pod společným zápisem do svazku manželského. Bez obřadu, bez slavnostních šatů, holubiček, limuzíny, svědků a všeho toho cirkusu. Jen jsme si symbolicky nasadili prstýnky.
Dokonce jsem se rozhodla dočasně změnit příjmení na Tomanová zní to přece jen víc zajímavě než prostě Nováková.
Upřímně musím říct, že naše představy o tomhle sňatku se splnily nad očekávání.
Už po měsíci byl Jindřich povýšen na ředitele oddělení právem, protože na to skutečně měl.
Můj nový status v očích kamarádek i rodiny mi přidal na lesku. Hlavně, když mi za pár dní přišla SMSka od bývalého: Hodně štěstí, stejně jsem doufal, že se k sobě vrátíme. No jo, člověk si neváží, co má, dokud to neztratí! Tak teď si to vyčítej, kamaráde.
Zkrátka, naše naděje na tenhle dohodnutý svazek byly více než naplněny.
Mimochodem, na začátku jsem se také na čas nastěhovala k Jindřichovi bylo to přece důvěryhodnější. Další sobotní ráno.
Dělám v kuchyni snídani, míchám vajíčka, smažím tvarohové lívanečky a vařím kávu s mlékem. Jindřich má rád pořádnou snídani musí být po ránu najedený.
Dívám se z okna venku začíná krásný dubnový den. Jaro mám nejradši ze všech ročních období.
Dnešek bude nabitý musím navštívit rodiče, v bytě trochu uklidit, pustit pračku, na oběd třeba připravit vepřové řízky, brambory a nějaký salát. V hlavě mi víří samé domácí starosti, jak už to u každé hospodyňky bývá.
A takhle s Jindřichem žijeme už třináctý rok ve fiktivním manželství. Naše dcera Veronika letos půjde do první třídy a syn Honzík dokončuje pátý ročník je to premiant, celý po otci. Ostatně, Jindřich je chytrý a opravdu skvělý člověk…
Že bych měla falešného manžela? Těžko říct. Život si vždycky najde svou cestu.
