Dvojčata?! vyhrkla paní Růžena Novotná.
Snažila se tvářit nadšeně, ale moc jí to nešlo. Já dobře věděl, že od tchyně upřímnost vůbec čekat nemůžeme. Nikdy neměla moji Elišku ráda, vždycky ji považovala za špatnou partii pro svého syna. Přitom okolí si často spíš šeptalo, že já jsem ten prostší v našem páru.
Eliška byla milá a vzdělaná, ve třiadvaceti už měla vystudované ekonomku a slušnou práci u soukromé zdravotní sítě. Ano, je z menšího města, ale její otec je tam ředitelem firmy a maminka přednáší na místní vysoké škole. Nikdo by ji nemohl označit za neotesanou nebo nevzdělanou. Jenom Růžena pořád viděla obyčejnou holku z venkova.
No, přeji vám to! To je štěstí! Dvojnásobné štěstí! zamumlala.
Zapojit se do tohoto štěstí však Růžena neplánovala. Eliščino těhotenství bylo velmi náročné, několikrát hrozil potrat, pak předčasný porod. Eliška byla často v nemocnici na oddělení rizikového těhotenství. Já se ji snažil navštěvovat co nejčastěji, ale máma, která bydlí sotva dvě stanice tramvají, za ní nepřišla ani jednou.
Ani na propuštění z porodnice k vnučkám se Růžena neukázala. I když jsem ji prosil, prvních čtyřicet dní nepřišla vůbec.
To se nedělá! Ještě bych jim mohla něco zavléct! Až zesílí, pak se se mnou setkají.
Holčičkám byly asi tři měsíce, když Eliška potkala tchyni u Žabky. Růžena nasadila úsměv, se zaťatými zuby se zeptala:
Tak co, holky moje?
Eliška se usmála mile:
Jdeme na procházku! Kočárek je obrovský, ale co se dá dělat, vzduch je důležitý.
Růžena jen přikývla, chystala se odejít, ale vtom zahlédla svou starou známou.
Růženko! Nazdar! To jsou tvoje vnučky?
Ano, Maruško Moje poklady!
Eliška si Marii Macíčkovou matně vybavovala. Směle pozdravila.
Dvě najednou! Eliško, jak to zvládáš, když jsi taková droboučká?
Eliška je naše hrdinka! pochválila Růžena.
Já jen nevěřícně koukal, jak se z chladné babičky za vteřinu stala něžná pečovatelka.
Marie Macíčková a Růžena živě klábosily… do uší mi padaly jen útržky typu že dvojčata jsou štěstí, že Eliška je šikovná a Růžena jí pomáhá… kolik jsem se jen dozvěděl o vlastním životě! Marie nakonec odešla na poštu…
Tak já letím, holky! Mějte se!
Růžena vyčkala, až Maria zmizí za rohem, z jejího obličeje rázem spadl šťastný úsměv. Stroze zamumlala na rozloučenou a odešla.
Večer mi Eliška vyprávěla, jak to proběhlo. Pokrčil jsem rameny.
Eliško, je to moje máma. Co čekáš? Nikdy jste se s ní nemazlili, jen pořád vykládala historky… i jak mi jako malému pomáhala s úkoly do noci, ale ve skutečnosti čučela na seriály. Nebo jak s Lenkou trávila kvůli jejímu zdraví celé hodiny venku, a přitom se jen líčila, sestru jsem vyvářel já… Neřeš to, prosím!
Tyhle příběhy jsem znal už zpaměti. Ale stejně mě vždycky překvapilo, když jsem je zažil na vlastní kůži.
***
Roky plynuly, a vztah Růženy k nám ani k dětem se neměnil. Pak ji postihla nehoda vypadla z taxíku a zlomila si nohu. Hned měla jasno:
Nastěhuju se k vám! oznámila mi a Elišce.
Jen jsme se s Eliškou na sebe podívali a věděli, co nás čeká. Ale jak odmítnout?
V našem bytě nastalo peklo. Přestěhovali jsme se s Eliškou do dětského pokoje, naši ložnici zabrala Růžena. Skoro jako by nám přibylo třetí dítě. Museli jsme jí vařit, uklízet, pomáhat s hygienou a pořád něco z obchodu shánět.
Dvojčatům bylo dva a půl. Eliška se snažila aspoň na půl úvazku vrátit do práce, holky tedy daly do školky. Každé ráno jsme bojovali, děti plakaly, nechtěly z postýlek a dospělý svět byl pro ně utrpení.
Jedno ráno, když jsme už byli na odchodu, mi zvonil mobil.
Mami? Proč voláš, když jsi ve vedlejším pokoji?
Nemůžu vstát, vždyť mám zlomenou nohu…
Mami, máš berle…
Neruš mě, Ivane! Chci ti něco říct a nepotřebuji stát!
Tak povídej… rychle, prosím.
Vadí mi, že ráno tak řvete. Nemůžu spát, když lítáte, boucháte dveřmi, a vaše holky křičí vkuse!
Cítil jsem, jak ve mně vře krev. Přiběhl jsem ke dveřím ložnice, rozrazil je a zařval:
Když tak toužíš po tichu, necháme ti tu děti, co ty na to?!
Růžena zbledla a zmlkla. Za pár dní odešla ani nepočkávala, až sundají sádru. Já byl upřímně rád, Eliška se cítila provinile. Chtěla by, aby se s mámou nehádalo, ale co víc?
***
Eliška bývá každý pátek doma už po obědě. Holky si přivede ze školky, nakoupí něco dobrého a spolu sledují pohádky. Ani ten pátek nebyl jiný. Polstrovala podlahu polštáři, pustila projektor ale někdo zazvonil.
Otevřela dveře. Na prahu stála Růžena, za ruku držela Péťu, syna své dcery.
Co se stalo? zeptala se Eliška.
Lenka mi Péťu svěřila do večera, ale já mám nějaké pochůzky. Pohlídej ho mi hodinku a půl, prosím tě.
Eliška zůstala stát. Péťa je od holek mladší o půl roku, je hodný, tak se na něj povzbudivě usmála.
Péťo, zůstaneš u mě?
Plaše kývl. Když se Eliška narovnala, Růžena už mířila do výtahu.
Kdy vás čekat?
Maximálně za dvě hodiny!
Bez loučení s námi ani vnukem zmizela.
***
Já dorazil v sedm, Péťa seděl u stolu a cpal se karbanátky.
Nazdar, šéfe! To jsi přišel na návštěvu? A kde máš Leničku?
Péťa se zasmál, Eliška jen povzdechla. Nechtěla znovu rozdmýchávat rodinné hádky. Ale nešlo to přejít mlčením.
Přivedla ho tvá maminka… Jen na chvilku, pak šla pryč.
A kdy “ta chvilka” začala?
Téměř před pěti hodinami…
Díval jsem se na ženu s obavou.
A kde je Lenka?
Nepsala jsem jí… Nechtěla jsem mámu shodit, věřila jí…
Začal jsem pěnit.
Eliško, ty jsi moc hodná… Ale takhle to nejde! Mami, ani neřekla, kam má namířeno?
Eliška zakroutila hlavou. Volal jsem sestře, oznámil jí, kde je Péťa. Slíbila, že dorazí co nejdřív.
***
Bylo půl deváté. Děti si hrály v pokojíčku, seděli jsme s Lenkou v kuchyni.
Budeme na ni ještě čekat? Děti už by měly jít spát…
Eli, jednou půjdou pozdě, řešme to s mámou.
Jak to dořekl, zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít.
Tak, beru si Péťu! pronesla rozhodně Růžena.
Eliška ztuhla. Za zády se objevili Lenka a já.
Mami, ty jsi při smyslech?!
Jak se bavíte s matkou!
Nesváděj to na nás! Péťu jsem svěřila tobě! A ne Elišce… Co si to dovoluješ?
Máma se ušklíbla.
Co na tom záleží, Leni?! Vždyť ona má dvě svoje, zvládne i další. Já mám své věci!
Přitvrdil jsem.
Mami! Jaké věci? Co to je za drzost a využívání? Zeptala ses ji vůbec?
Proboha, proč bych se jí ptala!
A kde jsi vůbec byla?
Začala se smát i Lenka.
No, mamka nejdřív zřejmě šla ke kadeřnici ráno měla vlasy delší! Pak asi na nehty ráno červené, teď růžové…
Růženě zrudly tváře, neměla co říct.
Trochu se nestydíš?! zopakoval jsem.
Mlčela. Jen na nás koukala.
Jednou za tisíc let se od tebe něco čeká, a ty to shodíš na moji ženu?! Co když by chtěla sama na nehty? Co když by chtěla ke kadeřnici?
V tu chvíli Růžena vypěnila a vyrazila proti nám.
Ivane! Jaké vlasy, jaké nehty?! Ona je pořád ta vesnická nicka ze Zapadova! Byla a vždycky bude!
Rozhostilo se vteřinové ticho a pak se ozvalo:
Táhni odsud!
Popadl jsem mámu za ruku, vypakoval ji za dveře a zabouchl. Pak jsem se podíval na Elišku a viděl její slzy. Já i Lenka jsme se ji snažili utěšit.
Eliška byla zraněná a ponížená. Ale zároveň v tom viděla, že ani vlastní děti a vnoučata Růžena nebere vážně. Nebyl to problém v Elišce. Chtěla být dobrá, ale pro zlého člověka nikdy dobrá nebudeš.
Od té doby jsme s tchyní přestali skoro úplně komunikovat. Občas jsme jí s Lenkou s něčím pomohli, ale do života rodiny se Růžena nezapojovala. Dlouho se zlila na to, jak jsme ji vyhodili, ale nakonec převážila snaha být “při dětech” a hledala cestu zpět. S vnoučaty však nikdy doopravdy nepomáhala.
Jen jednou, když jsem náhodou nahlédl do messengeru, zahlédl jsem na jejím profilu fotky všech tří vnoučat s popiskem: “Všechno nejlepší ke Dni babiček těm, co vychovali vnoučata!” Bylo mi do smíchu i do pláče. Večer jsme se tomu s Lenkou smáli, Eliška se snažila nesmát ale šlo to těžko.
Od té doby vím: člověku se někdy nemá zavděčit za žádnou cenu. A hlavně nikdy se nesnaž být dobrý pro někoho, komu to za to nestojí. Důležité je vážit si sám sebe a chránit svoji rodinu.
