Smlouva o lásce
Libuše seděla za masivním stolem v obýváku, pohřbená pod záplavou svatebních časopisů. Stránky šustily mezi jejími prsty, obrázky bělostných rób, krajkových závojů a třpytivých výšivek mezi snem a skutečností. Pozorně zkoumala každý detail, v mysli se oblékala do těch šatů tu s nadýchanou sukní, tu s jemnými ramínky, jako by vybírala z mléčné mlhy. Srdce jí tlouklo zvláštním očekáváním a v žaludku se rozlévalo teplo, když si představovala, jak kráčí uličkou, všichni na ni hledí, tatínek pláče ve druhé řadě, růže padají ze stropu…
Nádherné… zašeptala směrem k šatům na obrázku, jejichž sukně byla jako nabobtnalý oblak a korzet lehký jak dešťový stín. Skoro slyšela tiché šustění tylu, viděla odlesky saténu jako odrazy samého nebe.
Ale úsměv jí rychle z tváře spláchla vlna pochybností. Zhluboka vzdychla a odsunula časopis. Těžce vstala a přešla k vysokému zrcadlu v třešňovém rámu, co tu zůstalo po babičce. Kývla hlavou, bok pootočila, zkoušela se vidět cizíma očima. Jako by zpoza skla pozorovala někoho jiného, jehož stín je jí povědomý, ale neznámý. Začalo v ní hlodat: obrázková dokonalost je možná jen snem, ona vždy trochu mimo obraz.
Tohle by mi neslušelo, řekla nahlas celé prázdné místnosti, trochu tvrději, jako by svou nespokojenost mohla ukotvit slovy. Postava mi k tomu nesedí.
Ještě jednou se zatočila před zrcadlem, představila si sebe v té nadýchanosti, šňůrování, záveji látky… a vzápětí se zamračila.
Chce to něco jednoduššího, mumlala polohlasem, jako by se radila s neviditelnou Sylvou z dětství. Objemné sukně vylučuju, vypadala bych jako dort. Ale něco obyčejného taky nechci! Jednou za život, ne?
Rukou si projela vlasy, nervózně, jak se snažila zahnat rostoucí paniku. Tolik možností, tolik krásných myšlenek a najednou nic, co by se hodilo. Časopisy na stole vypadaly víc jako trosky její představivosti než katalog inspirace.
Měla bych se poradit. Hned. Než zešílím, vydechla, usazující se na okraji židle.
Do tichého domu silou vtrhnul zvuk prásknutí dveří. Libuše sebou cukla, pichlavé srdce chvíli odmítalo bít. Kdo to? V tuhle hodinu? Klíče od bytu měla jen tatínek a Vlastimil její snoubenec. Oba dnes na pracovních schůzkách, oba daleko od bytu, pracovní doba jako věčnost.
Libuše ztuhla a naslouchala, hlavou jí vířily děsivé scény: vetřelec? Zloděj? Vždyť touhle dobou bývá dům prázdný, ona přece bývá u kadeřnického křesla, střihá život na pramínky.
Tiše se zvedla, jako kdyby každý krok mohl znamenat odhalení. Nohy ji nesly dolů ke schodišti do obýváku, odkud byl rozhled na chodbu a na vchod. Nadechla se, skryla za stěnu a vykoukla přes zábradlí.
A v tu ránu napětí povolilo. Ve dveřích stál Vlastimil. Známá postava, kabát přehozený přes jedno rameno, boty letmo do rohu, hvízdal si Ach, synku, synku, a její svět se na okamžik zdál být zase na svém místě.
Vlastimile? zašeptala. Co dělá tady?
Něco jí nesedělo. Snad to, s jakou něhou mluví do telefonu, jaké neznámé tóny má jeho hlas.
Evičko, už brzy to skončí, Vlastimilův hlas byl nečekaně měkký, jako horká čokoláda v zimní noci. Libuše ztuhla. Tak s ní nikdy nemluvil. Už brzy splním svoji část smlouvy. A budeme spolu.
Celé tělo jí zamrzlo. Hřebíky zabodnuté v dlani, aby zůstala tichá. Smlouva? Kdo je Eva?
Jak dlouho ještě? zamručel Vlastimil otráveně. Přesně šest měsíců. Za měsíc svatba, pak několik měsíců… štěstí, v jeho hlase zazněl odpor, jako když se někdo přinutí započít listí na stromech.
Libuše zavřela oči a v hlavě jí kroužila jediná otázka její svatba je jen část dohody?
A co bude dělat pan Jakub Novotný, je mi fuk, Vlastimil pokračoval, hlas jako z jiné místnosti. Až mi přijdou poslední koruny, sbalím si kufr a zmizím.
Poslední slova byla jako plácnutí na kůži. Libuše se musela přidržet zárubně. Všechno to byla lež. Celý její svět měl být vyplacený v korunách.
Tiše ustupovala, zmatky v hlavě, ale úplně jasná linie: je v tom její otec. Smlouva. Odměna. Šest měsíců. Hrůzný obraz, který by nejraději rozkopla jako domeček z karet.
Ale nenechala to být rozhodla se poslouchat dál.
Vlastimil se pohodlně rozpoložil v křesle a pokračoval v hovoru s naprostou samozřejmostí, nevěděl, že za zdí visí noc a Libuše.
Čeho se bojíš? klidně se smál. Miluju jen tebe! Tohle celé dělám jen pro tebe. Chceš mít byt v centru Prahy, kupovat šaty v Pařížské, mít náramky z bílého zlata? To by mi těch šest měsíců vynahradilo. Smích, jako když se kutálí stará koruna po stole. A pak budeme spolu. Přísahám.
Ne, budete spolu mnohem dřív, řekla Libuše, sestupovala po schodech jako ve spánku, každá noha těžká jak kámen.
Vlastimil se otočil s horečnatou rychlostí, výraz mu zamrzl v půli pohybu. Ústa otevřená, ruce napůl vzduchem, mobil zapadl někde pod stolem.
Líbo? hlesl. O čem to mluvíš?
Natáhl k ní ruku, ale Libuše couvla. V jejím pohledu byla úplně nová tvrdost jasno a led.
Opravdu si myslíš, že jsem hluchá? šeptla Libuše a v jejím hlase bylo všechno bezmocnost, vztek, ledová vichřice.
Hleděla mu do očí, hledala v nich poslední stopy kajícnosti ale našla jen paniku a honem spřádané výmluvy.
Eva To je někdo, koho znám? Není to ta, co jsi mi představil jako sestru? hlas Libuše byl až nebezpečně klidný.
Vlastimil zbledl, prsty se mu chvěly kolem telefonu.
Spleteš si věci, zahuhlal po chvíli. Jaká Eva? Nerozumím…
Libuše ucukla před jeho dotykem, pevněji zatínala pěsti.
Rozumíš dobře, řekla s hořkým úsměvem. Všechno jsem slyšela. Jak ses lísal do telefonu… hnus.
Snažila se nenechat rozklepat hlas. Nechtěla ukázat, jak hluboko ji to bodlo. Všechny sny, všechny ty společné večery v kavárnách, zmizely jako pára před očima.
Vlastimil mlčel. Den se zlomil. Věděl, že už nemá co ztratit.
Takže svatba nebude, pronesla Libuše tiše, ale s naprostou konečností, ze které se Vlastimil zachvěl. Ale nejdřív chci slyšet pravdu. Všechno. Bez lží, bez pohádek.
Stála pevně, pažemi objímaje samou sebe, oči suché, jasné. Už nebrečela.
Pravdu chceš? uchechtl se, poprvé bez masky. Tak poslouchej. Nikdy bych si tě ani nevšiml, kdyby mi tvůj táta nenabídl smlouvu. Hraju tu snoubence, vodím tě na večeře, říkám slůvka on mi platí. Dvě výplaty. Lepší než call centrum.
Každé slovo bylo ranou. Libuše se chytla za dlaň, v očích jí kmitla slza.
Takže všechno kvůli penězům? šeptla.
A cos čekala? Podívej se, jak vypadáš, ušklíbl se Vlastimil. Zrcadlo máš ještě v chodbě?
Tohle ji spálilo jako vroucí voda. Dlouho na něj hleděla, svět se rozlomil jako porcelánová loutka. Všechny jejich večery, večeře, procházky… byla jen šipka na jeho výplatních páskách.
Vypadni! vykřikla, až se vzduch zachvěl. Věci ti pošlu přes kurýra. Ven!
Vlastimil ji ještě jednou přeměřil ledovým pohledem, jako by si ji chtěl navždy vtisknout do paměti v téhle rozbité podobě. Pomalu si oblékl kabát, demonstrativně klidně. Dveře za ním zaklaply jako past.
V okamžiku, kdy cvakl zámek, dolehlo k jeho vlastní hlavě, že teď už jde o všechno jiné Jakub Novotný je člověk nevyzpytatelný, energický, neodpouští podvody. Hloupý plán, v duchu si nadával, sjížděje výtahem k ulici. Ale účet už byl plný, odměna v korunách s ním.
Aspoň jsem to vzal s rozumem, zabručel pod vousy. Doufám, že ty peníze už mi nevezme.
V Libušině bytě mezitím ruce rozklepané, oči studené, telefon ztěžka v dlani. Třikrát se spletla, ale konečně vyťukala číslo.
Tati! vykřikla, když se ozval hlas Jakuba. Jak jsi mohl? Jak jsi mohl?
Slova se linula jako smršť: na nic nebyl čas, na nic nebyl prostor.
Ty jsi to zařídil! Platil jsi mu! Nikdy ses mě nezeptal, nikdy! Myslel jsi, že to všechno víš líp než já!
Libuše křičela vzlyky, každou starost, každou bolest, co nazbírala od máminy smrti, jako vodopád v bouři:
Já ti věřila! On… nikdy mě nemiloval. A ty jsi to věděl!
Jakub cosi šeptal, bránil se, argumentoval, ale Libuše už to neposlouchala.
Nikdy se už do mého života nemíchej! Nikdy! Slyšíš? Nikdy!
Hodila telefon na pohovku a rozplakala se, poprvé po letech opravdu. Celé tělo se třáslo, oči pálily a tvář byla schovaná v dlaních. Byla znovu dítě. Byla znovu sama mezi troskami.
Slzy nebyly jen kvůli Vlastimilovi. Roky nejistoty, strachu, srovnávání… to všechno z ní padalo jako mokrý kabát. Celý život žila ve stínu krásy své matky, svojí mámy, kterou ostatní nazývali Izabela vždy elegantní, tajemná, jako z Loretánského náměstí.
Izabela bývala nádherná; dokonalé lícní kosti, husté prameny vlasů, pohyb lehký jak prvotní zranitelnost mládí. Ale jednou zamířila k vyhlášenému plastickému chirurgovi, prý šlo jen o maličkost, korekci nosu. Všechno šlo špatně.
Následky byly nevratné. Klinika stíhala kliniku, pokusy jeden horší druhého, peníze na kontě mizely rychleji než stíny v Pražské mlze, ale tvář se vzdalovala čím dál víc od té původní.
Izabela chátrala. Ustupovala ze života, zrcadla zahalovala šátky. Oči ukrývala za tmavými brýlemi, tvář pod kloboukem ve stylu první republiky. Deprese svírala vše, ticho bývalo jako zvon. Jednoho dne zmizela nadobro, jen krátký lístek Jakubovi: Už dál nemůžu. Promiň. A ticho, temnota, prázdno…
Libuše vyrůstala s otcem, v domě plném starých fotek. Na fotkách byla Izabela krásná, naživu však šedá, matná, krčící se, zlomená. Srovnávala se s matkou a vždy vyšla jako chudý stín. Máma měla dokonalý profil, mně zůstaly jen tváře po dědovi, říkala si, když dlouze pozorovala skvrny na nose v zrcadle. Vlasy neposlušné, tělo nevýrazné, boky příliš široké… Okolí jí říkalo, že je roztomilá. Ona tomu nevěřila.
Osamělost pronikla až do školy. Držela se v koutku, nechtěla být vidět. Na univerzitě nechodila odpovídat ke katedře, bála se vší pozornosti. V lásce to bylo ještě horší. Kluci si jí nevšímali, nebo náklonnost brzy vyprchala, jak čaj v nedělní konvici.
Kdybych byla hezčí, bylo by všechno jiné, šeptala si v duchu a sama se tím dál zavírala ostatním.
Pak náhle přišel Vlastimil. Zjevil se z ničeho nic jako zázrak. Dokázal ji rozesmát, naslouchat, všímal si drobností. Vodil ji po kavárnách Malé Strany, pamětliv každé její poznámky o smetanovém koláči. S ním se poprvé po letech cítila výjimečná, krásná, dost dobrá. Učila se přijímat svou tělesnost, začala věřit, že by mohla být šťastná.
A teď? Všechno, co s Vlastimilem tvořila, zmizelo jak pára v letní bouřce. Láska se ukázala fiktivní, role vyplacená v korunách, za tím vším její vlastní otec…
*************************
Libuše stojí před zrcadlem v malé zkušební kabince pražského salonu. Nebo snad spí v kabině, které stěny jsou ze sametové tmy. Na sobě má bílé svatební šaty, látka měkce obtéká ramena, krajka kreslí na zápěstích světelné krajiny. Už nehledá chyby, už se nekrčí, je v ní tiché přijetí. Dívá se, a v očích jí svítí neproniknutelné klidné světlo.
Za hodinu proplouvá uličkou mezi hosty v sále, s hlavou vzhůru, pohybem napjatým jako těsně před závějí sněhu. V očích není mlha štěstí, ale pevná jiskra. Všichni tiše sledují, jak nepláče, jak nevypadá jako sněhová víla je těžká a opravdová.
Libuše vzpomíná na rozhovor s tátou, měsíc a půl zpátky, když mu doma sdělila:
Tati, rozhodla jsem se říct ano Michalovi, dívala se mu do očí, v ruce skleněný hrnek od babičky.
Jakub zamrzl nad načatou kávou, bylo v něm ticho.
Jsi si jistá? zeptal se.
Ano, pronesla. Už nechci čekat, jestli potkám velkou lásku. Chci klid, rodinu, respekt. Michal mi to může dát.
Ale láska…, začal otec, ale ona mu skočila do řeči:
Láska… je krásná. Ale už ji nechci hledat jak poklad, chci žít normálně. To zvládnu.
A ted, když kráčí k Michalovi, jejich pohledy se setkají: v jeho očích není žádné šílenství ani hořící vášeň, ale klidná úcta, upřímnost, měkký smích. Víc než dost.
Úřednice z matriky zahajuje zpomalenou, obřadní řeč, ale Libuše ví, že nelituje. Je to její sen, její rozhodnutí, její nový příběh bez pohádkové lásky, zato s pevnou půdou pod nohama.
Možná mě Michal nebude nikdy milovat bláznivě, myslí si, když se na něj usměje poprvé po dlouhé době doopravdy. Ale bude mě respektovat. A kdo ví… možná časem… přijde i láska.
Ta myšlenka jí dává sílu. Uvnitř se rozprostírá zvláštní klid. Usměje se, nešťastně, ale opravdově, protože ví, že teprve teď začíná její pravý sen. Tvrdá, opravdová půda, na které může vyrůst něco velikého.
