Slavnostní vstup Marie Procházkové
Martino! To není polévka, to je guláš, ve kterém se ani čert nevyzná! Prosím tě, jsi skvělá právnička, tak se už věnuj tomu, co ti jde. Kuchyň nech těm, co nejsou tak bystří
Maruško, nejsem žena! Marta měla co dělat, aby se nerozbrečela.
Proč jí nikdy nešly ani ta nejjednodušší jídla? O nějakém gurmánství si mohla nechat jen zdát. V jejich rodině bylo všechno rozdělené dávno dopředu.
Veronika byla ta správná hospodyně, Marta hlavou, co se neztratí v žádné situaci, a Světlana byla temperamentní průšvihářka, která zprovozní každé ozubené kolečko, ať je jakkoliv zaseklé. Proto většinou vařila pro rodinné sešlosti Věrka a Marta se Světou byly v pozadí úklid, nákupy, dětský program. Program pro děti měla na starost Světlana, která zvládla zkrotit i Procházkovský gang, aby dům Veroniky, u které se pořád scházeli, a jeho okolí nevypadalo po akci jako zóna po katastrofě.
U Procházků děti rozmazlovali, jak jen to šlo, ale kupodivu jim zkoušeli i nastavovat hranice, což ale k žádoucímu výsledku moc nevedlo.
Všech sedm vnoučat paní Marie, do kterých byla bezhlavě zamilovaná, bylo jak přes kopírák po své tetě Světlaně. Ačkoliv už i ona sama matkou byla, byla stále tou holkou, která si sedla na zápraží, prohlíží švestky na další várku kompotu a přemýšlí, že by se klidně přidala ke vřavě, kterou jejímu řádění závidělo i komando indiánů, které se prohánělo po trávníku před domem.
Zabránily jí v tom jen ostré pohledy Veroniky, která, zařezávajíc rajčata na další salát, tlumeně pronesla něco hodně jízlivého:
Ty nejsi ženská, ale kluk do nepohody! Světo, kdy konečně dospěješ? Marta už má taky nějaký respekt. Já aspoň trochu. Jen ty věčně skáčeš, jezdíš na motorce a prohlásíš, že život je úžasný. Ale děti rostou! Jak mají vzhlížet k matce? Teď je jim šest, ale za pár let?
Věrko, dramatičíš zbytečně! vložila se do toho Marta. Zvedla víko hrnce s polévkou, u které strávila celé ráno, a rozhodně ho zase položila.
Mají být na co hrdí. Která máma doma rozebere a složí motorku? Ty snad? Já rozhodně ne. Já neuvařím ani obyčejnou polévku. Také si nezasloužím být obdivovaná?
Ale jo, ty jsi silná v soudní síni.
Vidíš! A tak má každý dělat to, co umí nejlíp.
To je rozumný! pronesla Marie, která zřejmě polovina debaty prošvihla, zjevila se na verandě a všechny ženské pustily trhavý vzdych. Děti se mezitím zarazily uprostřed bitevního běhání a fascinovaně zíraly na babičku v plné kráse.
Páni! Světlanini dvojčata nadšeně mlaskla jazykem tak synchronně, že zvuk byl slyšet široko daleko. Marie málem nadskočila.
Účel splněn!
Pomalu se zatočila, aby rodině předvedla nové šaty a lodičky na podpatku, které vytáhla jen pro největší příležitosti. Tahle byla přesně taková.
Tak co, holky, můžu si ve svých letech dovolit jít na schůzku s někým, koho jsem naposledy viděla před čtyřiceti lety?
Maruško, jsi famózní! On bude úplně plonkatý!
To tedy ať neomdlí, procházela se Marie před ohromenou rodinou a dala si ruce v bok. Co když mě chce vidět, protože něco potřebuje? Co asi ode mě po tolika letech může chtít?
Možná, babi třeba tě chce jako ženu? zapojila se patnáctiletá Anička, dcera Veroniky, která seděla na schodech a cpala se švestkou. No co je?
Smích, který teď vyrazil, vyhnal dvě vyhřívající se kočky z parapetu a tak vyděsil Světlanina jorkšíra Pepinku, že tahle ubožátka utekla pod stůl a tam se třásla strachy.
Anežko, ty mě snad zabiješ! Veronika si utřela slzy a šla dovnitř pro hadr, zatímco Marta zkoušela uklidnit zpanikařeného psa.
Maruško, co jste si s tím tvým nápadníkem vyvedli? šeptem zahnala děti na druhou stranu zahrady, aby nerušily.
Ó, Mařenko, my jsme měli románek!
To slovo řekla Marie tak procítěně, že Anča pustila vše z ruky a rozesmála se nahlas.
To bude zajímavé! mrkla Světlana a s úsměvem uzemnila netrpělivou dceru.
Bylo to zvláštní, jak moc byly Ančiny oči podobné Mariiným, přestože vlastně nebyly v žádném příbuzenském vztahu. Vlastní maminku jim totiž Marie dávno nahradila ze dne na den, když bylo Věrce osm.
Jejich maminka umřela po krátké, těžké nemoci. Táta se po její smrti úplně rozpadl a Věrka byla nucena se starat o mladší sestry. Dětský strach zůstával jejím stínem ještě dlouho. Nedokázala poprosit tátu ani o jednoduché věci. On na všechno odpovídal: To by věděla maminka.
U babičky, která chvíli vypomáhala, to nevydrželo dlouho.
Zlatej zeťáku, já na to nemám sílu ani klouby. Malé jsou jak uragán, jestli chceš, vezmu ti aspoň tu Věru
Když hrozilo, že jí vezmou sestry i domov, Věrka si byla jistá, že se schová tak, aby ji nikdo nenašel. Nakonec ji ale hledat nemuseli, protože přišla náhradní síla, právě Marie.
Záskok u dětské lékařky Marii dovedl do jejich bytu v paneláku. Zvědavé sousedky ji informovaly o všem. Marie se v situaci během momentu zorientovala, uspořádala vše a stala se Věře maminou-přítelem, osobou, za kterou se člověk schovat může. Když pak Světlana onemocněla, Marie pomoct neváhala.
A stejně rychle začala být rodinou. S holkami si sedla na koberec a ujistila je: Mamka vám už nebude, ale já budu kamarádka, a nikdo vám neublíží!
Samozřejmě ne všechny reagovaly stejně. Marta, která byla na mámu velmi fixovaná, byla hlavně ze začátku protivná a uzavřená. Nakonec došlo k citové výměně, kdy Věrka zhroutila nervy a pravdu pověděla nahlas:
Mami nebude! Ani já to nechci, neumím to! Chci ji zpět, ale už to nejde!
Marie je všechny objala, utěšila a slíbila být tím, kdo je podpoří a ochrání.
Po roce se stala skutečnou matkou, když dívkám zemřel i otec. Marie je ihned vyzvedla ze školy a ujistila je, že už je nikdy neopustí. Díky tomu, že měla péči už víceméně formálně domluvenou, nikomu nevadilo, že zůstaly s ní. Odešla z ordinace a začala pracovat hned na dvou místech, aby děvčata zabezpečila.
Obě dcerky byly své, každá originální. Marta chtěla být herečka, tak ji Marie zapsala do Krakonošova divadla na kroužek. Za dva roky se ale rozhodla jinak. U Světlany podpořila motorkářskou vášeň koupí vybavení a prodala i chalupu, aby měla na pořádnou motorku i na kurzy bezpečné jízdy.
Když Světlana konečně otevřela dílnu, Marie odpovídala se smíchem na dotazy sousedek:
Trochu netradiční, ale kdo říká, že musí být kadeřnice Důležité je, že je spokojená!
Jediná Veronika nikdy nebyla problémová a Marie ji občas hladila po vlasech:
Vydechni, malá. Jsem s tebou.
Léta plynula, rodinu vychovala, holky se osamostatnily, vnoučata pobíhala po zahradě Všechno běželo hladce, dokud nezazvonil telefon.
Ten starý známý hlas, na který málem zapomněla, ji rozhodil natolik, že rozlila čaj, odstrčila překvapenou Anču, a místo, aby si sedla, sekla sebou na podlahu. Nastě poslala za mámou s prosbou o akutní psychickou podporu a během půlhodiny byly doma sestry i Světa s helmou v podpaží.
Marie, tak co se stalo?
Myslím, že jsem se zbláznila.
To je překvapení, odsekla vesele Světlana.
Anežka mezitím na verandě splínem neotrávená, ale fascinována tím, že babička si opravdu domluvila rande.
Rodinná rada trvala několik dní, a když se v neděli shromáždili všichni u Veroniky na domě, Marie trpěla.
Co chcete slyšet? Byla to moje první velká láska, Bože, to byl princ s vlnama na hlavě, a tím sametovým hlasem mě doslova paralyzoval. A co já? Milovala jsem až za hrob, trápila jsem se Bylo mu sedmnáct, mě šestnáct a ta, co nás nakonec roztrhla, byla o fous starší a už studentka, sousedka. Chyba byla, že jsem holkám prozradila, jak jsem zamilovaná
Babi, nechtěla jsi být jako Julie? rýpla zvědavě Anežka.
Kdybych mu řekla, že ho mám ráda, možná by to bylo jiné. Mlčela jsem, vzdala se a radši přijala vše dospěle. On odjel, chtěl být potápěč, já doktorka a v tom jsme oba uspěli A psali jsme si. Dvakrát. Prvním dopisem jsem přiznala, že že ho miluju.
Hurá! vykřikla Anča nadšeně.
Všichni ale vytušili, jak moc tohle bolí.
A potom? Všechny utichly.
Druhým jsem mu odmítla protože bych mu nemohla dát nic víc než lásku. A někdy muž potřebuje i něco víc.
Co? nechápala Anežka.
Děti, zlatíčko. Jejich pokračování. A to bych mu nedala. Když někoho miluješ, nemyslíš jenom na sebe A to je druhá lekce! Když najdeš někoho, kdo na tebe myslí víc než sám na sebe, neváhej ani sekundu.
Pak už nastoupily slzy, Anča objala babičku a uklidnila ji, že je krásná a má jít odpočívat, aby večer byla jako znovuzrozená slavnostní vstup, no ne?
Slova už byla zbytečná.
Ostatní šly uklízet, Marta do houpací sítě usnula při čtení (ticho doma není nikdy dobré znamení)
Za pár hodin u vrat autem zastavil menší starší pán v módní kšiltovce. Pro jistotu ověřil adresu a zazvonil na zvonek.
Dobrý den, mohla bych mluvit s paní Marií Procházkovou?
Veronika otevřela, byla překvapená, ale pustila ho dál.
Počkám na verandě, řekl, že chce potkat Marii dřív
A v tom, s noblesou, co by jí záviděla i hvězda plesů v Opavě, vplula Marie a všem spadla brada. Krásu dohnala až za hranici díky vnukům oči měla zvýrazněné, jaké by neudělala nejlepší vizážistka, účes plný skřipečků, vší a spon, že připomínala výtvor vítěze světového šampionátu kadeřníků. Nastě zamířila pro hadr, jork Pepinka zpoza stolu vyl a host vypadal, že je na infarkt.
Probůh, Marie! Věrka se smíchem padla na dlažbu, když host úplně zamrznul na jednom schodu, sundal čepici, odkryl rychle pleš, a pak se rozesmál taky.
Dřív jsem byl kadeř, teď už jen Ale ještě pořád jsem rád tady! Marie, vítám tě zpátky v mém světě!
Marie se vzpamatovala, kývla na vnuky, vyběhla upravit svůj make-up a brzy už seděli celá rodina i host na verandě, popíjeli kafe, smáli se, až měl člověk dojem, že začíná nová kapitola v rodinné historii.
A víš co? Všichni jsme si tehdy v duchu řekli, že dobrých lidí není nikdy dost. Kdo snese takovou scénu u prvního rande, neuteče a ještě se směje se všemi, ten si možná ten pokus zaslouží. Tak třeba tentokrát to fakt někam povede. Hlavně tomu nechat čas A to, že ho ona i on chtějí, byl jasný i beze slov.
Veronika jí zvlášť při čaji objala a pošeptala:
Neboj se, babi, jsme s tebou. Hlavně buď odvážná.
