Díky Bohu! Dočkala jsem se! babička těžce oddychovala, ale v obličeji jí zářila opravdová radost. Pohladila vnoučka suchými dlaněmi po tváři a unaveně je položila zpátky na deku.
Babi, teď si chvilku odpočiň, prosil Jirka. Zítra budeme mít celý den na povídání.
Ne, Jirko, usmála se babička smutným úsměvem. Jediné, co jsem si přála od Pána Boha, bylo dočkat se tebe. Nic víc už nepotřebuji viděla jsem tě, objala. Teď si trochu poležím, a pak ještě popovídáme. Zavřela unaveně oči. Katko, dej klukovi něco dobrého, je po cestě.
Babičce bylo opravdu zle, věděla, že jí už moc času nezbývá. Jirka, to byl pro ni jediný opravdu blízký člověk, stejně jako ona pro něj. Rodiče Jirky zmizeli v propadlišti života, nejdřív propadli alkoholu, přišli o všechno movité věci, pak nábytek, byt… Nakonec odešli i sami ze světa. Babička stihla Jirku zachránit, vzala si ho k sobě, dohlédla na školu, donutila ho udělat řidičák na osobní i nákladní auto a nakonec ho vyprovodila na vojnu. A teď ho čekala doma ne tak, jak by si bývala přála, ale tohle si už nevybrala.
Zatímco paní Katka, dlouholetá sousedka a babiččina nejlepší kamarádka, hostila Jirku v kuchyni, babička si potichu promítala v hlavě slova, která by mohla Jirkovi říct, aby ho oslovila srdcem. Ale už se jí spousta věcí pletla v paměti. Pohladila po hřbetě svou kočičku šedivou Micinku, která poslední dny nehnula od své paničky, jako by cítila, že jde do tuhého. Nakonec zavolala:
Jirko, pojď za mnou. Když si k ní přisedl, potichu začala: Ráda bych si hrála s tvými dětmi, Jirko, ale už na to asi nedojde. Zůstaneš sám. A být sám, to je těžké. Když potkáš hodnou holku, tak ji nepouštěj, vybírej na celý život, bude to těžké, nikdy to nebylo a nebude lehké. Nehledej radovánky, vyhni se pití, hlavně tomu podlému alkoholu! Jeden ho začne pít, a neštěstí potká celou rodinu. Cesta životem je mnoho, Jirko, vyber tu správnou. Babička na chvíli ztichla, popadla dech, možná myslela na Jirkovy rodiče, ale ještě nasbírala síly a pokračovala: Byt jsem na tebe převedla budeš mít, kam přivést mladou paní. Na pohřeb jsem odložila peníze, Katka ti ukáže kde. Všechno ostatní ti šlo na účet, bude ti to na začátek stačit. Micinku mi opatruj, nenechávej ji o samotě. Je chytrá, cítí všechno. Ostatně, přece ty sis ji donesl jako kotě… To je asi všechno. Běž si odpočinout, já se taky ještě chvíli prospím už toho mám dost.
Ráno už se babička neprobudila
Jirka nastoupil podle doporučení kamarádů do firmy, kde jako technik natahoval optické kabely a připojoval nové zákazníky po Ostravě a okolí. Bylo jich v partě šest, práce nebyla z nejlehčích, domů chodil unavený, ale spokojený výplata byla slušná, a když něco umíš, člověk si zaslouženě připadá užitečný.
Doma ho vítala Micinka šedivá kočička, kterou našel mrznout před domem, když jí bylo tak osm měsíců. Po smrti babičky byla jako tělo bez duše, přestala jíst, celé dny proležela ve starém křesle, které patřilo babičce a tvářila se, jako že čeká, že se babička každou chvíli vrátí domů. Ale babička už nepřišla.
Jirka se snažil Micinku rozveselit, bral ji na klín, dlouze si s ní povídal, vyprávěl jí, co zažil, čím se přes den prokousal, zkoušel jí nabídnout to nejlepší, co doma našel. Dlouho bez reakce. Ale potom, asi po měsíci, se cosi zlomilo.
Právě dostal výplatu za první měsíc. Kolegům se prostě nesmí vyhnout tahání na jedno prostě tradice, kterou by byla ostuda porušit. Jirka je tedy pozval do malého ostravského bistra, všichni si dali něco na zub, poklábosili. Domů dorazil až později, mírně pod vlivem. U dveří ho čekala Micinka. Nechtělo se mu na ni dívat její veliké, zelené, až lidsky chápající oči. Jirka uhýbal pohledem, ale ona stejně nakonec dosáhla svého. Když pochopila, že je Jirka pod parou, zamňoukala žalostně, vyčítavě, a schovala se pod gauč.
Micinko, začal s výčitkami nemohl jsem klukům říct ne. Když mě do práce dostali, jsou to vlastně kámoši. Stejně se už dlouho cítím, jako bych se ospravedlňoval spíš před babičkou než před kočkou.
Druhý den Micinka čekala u dveří znovu a když poznala, že tentokrát je pán v pořádku, radostně se mu otřela o nohy, zapředla, celá šťastná, a večer si přilehla k Jirkově rameni do postele. To už jedla jako vždycky, celou noc ho provázela z pokoje do pokoje.
Ty všechno víš. Šeptal večer Jirka, když ji hladil. Ale neměj strach, už nejsem dítě, zodpovím se sám za své činy. Dospělí to neumí jen v jednom případě když začnou pít. A z toho mám strach i já mám to v rodině, víš Jenže tu práci asi stejně budu muset časem změnit. Tady se pije pořád když je zima, tak na zahřátí, když jsme unavení, o svátcích, každý pátek je to jistota… Odmítám jak to jde, ale ostatní už mě okukují skrz prsty. Asi bude lepší najít něco jiného. Jako kluk jsem chtěl jezdit s kamionem, ale na to nemám řidičák, kdo by mi ho hned svěřil?
Jednou v pátek seděl s klukama v hospodě. Ostatní se dobře bavili, slavili konec týdne. Jirka si dal jen minerálku a koukal, jak jsou ostatní rozjaření. Obsluhovala je mladá, hezká servírka. Kluci ji pořád zvali, ať si sedne k nim, vedoucí party ji dokonce chytil za ruku a chtěl si ji přitáhnout k sobě. Děvče se leklo, snažilo se vymanit, ale byla proti němu slabá.
Nech ji být, ozval se Jirka, postavil se od stolu. Nastalo ticho, zvýšit hlas na vedoucího, to bylo nemyslitelné! Překvapený vedoucí povolil stisk a děvče ustoupilo o pár kroků, ale zůstala v okolí a sledovala Jirku.
Konflikt zažehnal majitel podniku pořádný chlap, kuchař v bílé zástěře, který vypadal, že se nebojí ničeho. Když ho kluci spatřili, začali se vytrácet ven, někteří se po Jirkovi vztekle ohlédli.
Ještě nespěchej, chlapče, zastavil ho šéf hospody. Nech je chvíli vychladnout venku. Stejně co s nimi máš společného? Nepiješ, vidím to proč se mezi ně taháš?
Práce, pokrčil rameny Jirka, děláme spolu, tak i trávíme čas spolu.
Nech toho, zamručel kuchař, podal ruku: Jmenuji se Michal. S takovou partou nemáš co dělat. Julčo, udělej nám čaj, jak to umíš nejlíp. Aspoň si na chvíli odpočinu.
Julča? Jirka sledoval, jak dívka mizí v kuchyni.
Moje dcera. Chodí pomáhat po škole, seděli u jednoho stolu, popíjeli výborný čaj z porcelánového konvičky. Ale hele, kluku, tam už stejně dlouho nezůstaneš, začnou tě šikanovat, nebo tě nakonec stáhnou ke dnu. Máš nějaké řidičáky?
Jo, na osobák i menší náklaďák, jezdil jsem za volantem i na vojně. Vždycky jsem toužil jezdit tirákem, ale na to mi chybí papíry a kdo by mi dal šanci?
Hned ne, kývl Michal. Ale možná vím, jak ti pomoci. Mám kamarády, opravdové šoféry. Do té doby bys mohl jezdit se mnou, sedneš za “dodávku”, občas i mezi města, občas něco delšího. A časem se můžeš vypracovat i na velký náklaďák, když si uděláš papíry.
Beru! usmál se Jirka. Michal mu od první chvíle sedl velký, klidný, srdečný chlap. A navíc Julčin tatínek, to by mohlo být zajímavé. Michal si všiml, že Jirka kouká za Julčou, a mrkl na dceru:
Tak pojď, Julinko, to by stačilo. Díky za pomoc, už běž domů, Jirka tě doprovodí. A pak se smál, když viděl, jak mladým hoří tváře.
***
O pět let později vezl Jirka kamion po zasněžené silnici. Do Ostravy, kde na něj čekala žena Julie, dcerka Maruška a jejich milovaná stará Micinka, zbývalo asi třicet kilometrů. Kousek od cesty zahlédl postavu muže v lehké bundě, pořádně nevhodné na zimu.
Chudák tu zmrzne, pomyslel si a zastavil u kraje.
Vedoucí? poznal Jirka, když si chlap vlezl na sedadlo spolujezdce.
Podíval se na něj ztrhanýma, kalnýma očima, poznamenaný alkoholem:
No jo, to jsi ty chvilku mlčel. Bývalý vedoucí, teď už nás moc nezbylo. Dneska máme v partě novou krev, my zůstali dva. Jeden umrzl, druhý se utopil, oba pod parou, třetí se otrávil nemrznoucí směsí. Ostatní jako já, berou cokoliv. Vytáhl zpoza bundy petku s podivným obsahem, napil se, zakroutil hlavou: Ale co, lidi dneska přežijí cokoliv!
Jirka ho vysadil někde u centra města a smutně se za ním díval. Vybavila se mu jeho opilecká frajeřinka…
Když došel domů, pohlédl na okna bytu. V kuchyni svítilo Julie byla vzhůru a čekala. Možná přišla Katka na čaj, s malou Maruškou si pohrát a popovídat. Ale spíš spí Maruška už v dětském pokojíčku, nad postýlkou visí fotka babičky. Maruška jí vypráví, co ve školce, co ji trápí, co se dnes povedlo. A to, že babička nemluví? Nevadí, má laskavé oči i úsměv na fotce. A tam na parapetu už sedí Micinka, zírá do tmy. Jakmile Jirku zmerčí, vyskočí, zamňouká a běží ho vítat ke dveřím.
Nejsem sám, babi, zašeptal Jirka a usmál se do osvětlených oken. Jsme doma všichni, naši, a i ty jsi s námi. To je moje cesta.
