Bětka na tom neviděla žádnou zvláštní vinu. No, jednou to nevydržela, švihla za kočkou, trhla vodítkem víc, než bylo zdrávo, a paní upadla. Ale vždyť Běta nebyla zlá – pudy…
Život neustále ťukal Sašu do nosu: „Neplet se, tady nejsi vítaný, couvni stranou“…
Saša couval. Měla pravdu, lepší nestrkat hlavu – bude zdráv. Matka příroda si na něm dala pořádně záležet: malý, hubený, slabý.
Ve škole mu říkali slaboch a občas ho pro jistotu zmlátili. Kamarády skoro žádné neměl, leda jednoho – Pavla.
„Až vyrostu,“ myslíval si Saša, „všechno to skončí. Dospělí jsou rozumní. Nedávají pitomé přezdívky a facky jen tak nerozdávají.“
Ale jak se mýlil…
*****
S fackami v dospělosti to bylo opravdu lepší. Ve světě dospělých se prostě nerozdávají nalevo napravo. Jenže s přezdívkami…
Jak jen Sašu nepojmenovávali. Chudinka, špunt, prcek, myšák. On se určitě urazil, ale potíž byla, že neuměl pořádně odpovědět. K jeho nevelkému vzrůstu se totiž přidala obrovská stydlivost.
Ta mu pěkně škodila. I víc než jeho neatraktivní zevnějšek. Nové vztahy se nedařily. Stýkal se jen se starým školním kamarádem Pavlem a s mámou, dokud žila.
Roky plynuly, Saša dělal skladníka v obchodě a o osobním životě ani neuvažoval, přestože kolektiv byl z devadesáti procent ženský.
Jenže ženy na Sašu koukaly jako na jakéhosi „synka pluku“. Opečovávaly ho, chránily, nosily mu domácí jídlo. Vždyť je „chudáček, maličký“.
Navíc ke čtyřicítce osiřel úplně. A tak ho lítostivé ženy litovaly…
Až do dne, kdy potkal Miladu. Milada byla žena s velkým Ž. Bylo naprosto nemožné ji přehlédnout!
V ní se spojila vysoká postava, výrazné přednosti a hlasitý projev. Byla úžasná!
Saša se beznadějně zamiloval. Bál se k ní vůbec přiblížit. Copak on je pro ni? Blecha, bílý mol, molekula! Jenže život má svérázný humor. A tak, veden tímto humorem, rozhodl se sblížit malého stydlivého slabocha s velkou hlasitou Miladou.
Způsob, který k tomu život zvolil, byl sice ošoupaný, ale spolehlivý. Kolikrát se zachránce zamiluje do zachráněného? Hromada! A Milada měla jednou zachránit Sašu…
Bylo to takhle. Saša stál ve frontě u pokladny. Za pokladnou trůnila skvělá Milada. Saša bledl, rudl, nervózně přendával z ruky do ruky kelímek jogurtu.
Tu se zpoza něj vynořili dva mladíci s lahvemi tvrdého, odstrčili subtilního Sašu ramenem:
„Budeš za námi, strejdo. Spěcháme,“ hodil jeden.
Jindy by je Saša mlčky nechal, ale dnes ne – dívala se na něj sama Milada!
„Tak pánové, do fronty. Můj oběd taky není gumový,“ zapípal.
„Nekoukej se! Řekli jsme: budeš za námi, tak za námi!“ jeden už postavil lahev na pás.
Druhý se pro jistotu otočil a lehce strčil Sašu do hrudi:
„Drž odstup, strejdo!“
Saša zrudl, otevřel ústa, ale předběhli ho:
„Do fronty!“ zahřměla Milada zpoza pokladny. „A vůbec, mladíci, předložte doklady! Možná vám alkohol nesmím prodávat!“
Sašovi protivníci znervózněli:
„Ale no tak, doma máme plno krků, a vy doklady!“ zkusil vtipkovat jeden.
„Poslouchejte, „mladí otcové“, nepleťte mi hlavu. Buď potvrďte plnoletost, nebo padejte domů k mámě a tátovi,“ poručila Milada.
Za jejími zády se už zvedl znuděný ochranka Petr. A tak „mladí otcové“ s nadávkami raději zmizeli.
„Drzí puberťáci!“ řekla Milada naštvaně.
Pak pohlédla na Sašu a už vlídně dodala:
„Pojď, Sašo, odbavím tě. Ať stihneš oběd. A ty potřebuješ jíst, jsi moc hubený. I ta ulice tě napadá.“
„Děkuju…“ zamumlal Saša.
Chtěl se propadnout.
„Teď už nemám ani slabou naději, že si mě Milada všimne. Takhle se ztrapnit! Bát se kluků! I když jsem nevěděl, že jsou to kluci – vždyť jsou tak velcí!“ rmoutil se.
Ale bylo to přesně naopak.
Od toho dne se k němu Milada chovala jinak. Usmívala se, koketovala, nosila mu obědy z domova. Ostatní prodavačky uhnuly. Saša netušil, co Milada udělala. Jen jednou slyšel, jak si šeptají:
„Náš myšák je teď Milaďákova trofej.“
„A co, ať je. Třeba si ho vezme a pořádně vykrmí.“
Sašovi ten titul trofeje moc nevadil:
„Takže jsem jí drahý!“ rozhodl. „Váží si mě. A odtud je už jen krůček k lásce. Zatím stačí moje láska – pro oba dost.“
Tahle myšlenka ho nakopla k činu. A tak, šlápnuv na hrdlo své stydlivosti, pozval Miladu na rande.
Souhlasila. Slovo dalo slovo, schůzka za schůzkou – rozvinul se románek, a pak byla svatba…
Jenže manželství Sašu zklamalo. Milada se hned ustanovila hlavou rodiny. A to by ještě šlo, jenže ona si tu hlavu představovala velmi zvláštně.
Podle ní měl nejen všechno řídit a kontrolovat, ale měl také plné právo vychovávat a trestat.
Ach, kolikrát Saša schytal za sebemenší prohřešek. Ať nesprávně pověsil lustr, špatně vytřel podlahu, nebo neumyl talíř…
Saša to trpěl. Navzdory všemu miloval svou zachránkyni Miladu. A moc chtěl, aby i on byl milován. Doufal, že to může být jinak. Že se sžijí a budou žít v souladu.
Iluze, stejně jako zbytky lásky, vyrazil z Saši jediný pohlavek.
„Škůdče, slabochu, chudáku!“ nadávala Milada ten večer. „Dokážeš aspoň něco pořádně? Mlčíš? A to je škoda! Radši mi pověz, kde mám sehnat druhou takovou misku!
Tahle byla po babičce, stará, moje oblíbená. Máš křivé packy, ani nádobí neumíš umýt! Ach, zlobím se na tebe!
Saša nestačil odpovědět. Když došla slova, přešla k činům! Měla těžkou ruku.
Ale jakmile se Sašovi vyjasnilo v hlavě, pochopil: „Je načase se rozejít! Těch facek jsem si užil dost v dětství!“
S křikem a nadávkami se rozvedli. Saša se znovu zklamal v lidech a slíbil si, že už se nikdy nezamiluje…
Bětku život taky bil. A zcela nezaslouženě. Byla nádherná – černá, dlouhá, velká. Celých dvanáct kilo štěstí!
Jenže najednou nikdo tolik štěstí nechtěl. A tak Běta putovala z ruky do ruky…
Prvnímu páníčkovi se nelíbil její vzhled:
„To je nějaká přerostlá jezevčice, nebo spíš nadjezevčice! Zkrátka nekonfekce. Nechci. Nikdy jsem netoužil po voříškovi.“
Rychle ji podstrčil kamarádovi.
„Co je to za plemeno? Jezevčík přerostlík?“ žertoval ten. „Velká! Máma určitě zhřešila s basetem. A jaká je hlasitá! Výborně, bude hlídat chatu.“
Ale hlídání se Bětce nedařilo. Měla hluboký hlas, hrozivý. Jenže štěkala ne tehdy, když viděla nepřátele a zloděje, ale když jí to přišlo na mysl.
„Jsi pitomá fena,“ hubovali ji. „Prázdná štěkna! Žereš hodně, hlídat neumíš. Zato jsi rozdupala všechny květiny a rozryla trávník. Musíš si najít jiného pána.“
S obtížemi se nový pán našel. Vlastně paní. Starší, v každém ohledu milá, jen velmi pomalá. Bětka si slíbila, že bude hodná. Ale zase nevyšlo…
Bětka na tom neviděla žádnou zvláštní vinu. No, jednou to nevydržela, švihla za kočkou, trhla vodítkem víc, než bylo zdrávo, a paní upadla.
Ale vždyť Běta nebyla zlá – pudy. A paní vyvázla jen s leknutím, díky bohu. Copak je to důvod k rozchodu? Jenže lidé jsou nepochopitelní.
„Nezvládám ji!“ naříkala upadlá paní po telefonu. „Život je mi drahý. Sežeň ji někam. Anebo ji pustím na ulici.“
A ten někdo se zřejmě snažil. Bětka dostala rodinu. Opravdovou rodinu o třech lidech: muži, ženě a dítěti.
„Běto, neubližuj Ondráškovi!“ nařídil pán. „Anebo dostaneš co proto.“
Bětka ani nehodlala malého človíčka urazit. Zato on měl na psa své plány:
„Budeš koník,“ prohlásil čtyřletý Ondrášek a zkoušel Bětku osedlat.
Ta se vykroutila a zavrčela. Byla sice velká, ale na koníka rozhodně neměla.
Ondrášek se zlobil a řval. Paní se zlobila a nadávala. Pán sahal po řemeni. Bětka se schovávala. Pak pán zrudl, křičel a hrozil, že Bětku dá do útulku…
Neznám, jak by to dopadlo, ale jednou k pánovi přišel kamarád. Bětka vylezla z pod postele, aby se podívala, koho to přivedl.
Kamarád se ukázal být malý, hubený muž jménem Saša.
„Nějaký vyžle,“ pomyslela si Bětka. „Můj pán je mnohem větší. Tenhle mužíček je taky nekonfekce, jako já.“
„Ahoj, sto let jsem u tebe nebyl, Pavle,“ objal Saša Bětčina pána. „Vidím, máš zase přírůstek. Pořídil jsi psa? Já jsem se konečně rozvedl s ženou.“
„Gratuluju, už bylo na čase! A já bych se chtěl „rozvést“ s tímhle psem. Už stokrát jsem litoval, že jsem si ho pořídil,“ povzdechl Pavel. „Nevychovaná, zlá, na Ondráška vrčí, a když ji napomenu, schová se pod postel. Zkrátka ji chci dát pryč.“
„No copak? Proč hned dávat?“ podíval se Saša soucitně na Bětku. „Nevychovaná, říkáš. A tys ji vychovával? Nadávat a trestat není výchova.
Měla by jít k psímu psychologovi. Já sice nejsem pejskař… Ale mě taky zkoušeli převychovat nadávkami a fackami – nepovedlo se.“
„Jaký psycholog, Sašo? Na rodinu nestíhám, dřu jako kůň! Žena na to taky nemá čas…
Poslyš, když jsi tak chytrý, nevezmeš si naši Bětku ty? Napadlo Pavla. „Teď jsi sám, svobodný. Tak vychovávej, kolik duše ráčí. Co ty na to? Je to dobrý nápad. Všem se uleví: nám, Bětce i tobě!“
„Já bych si ji vzal, jen jestli bude chtít. Je přece zvyklá na vás, ne?“ podíval se Saša na Bětku otázavě.
„Ten se mi určitě líbí,“ pomyslela si Bětka. „Mluví rozumně, žádné děti, jak jsem pochopila, a sám je nestandardní. Tak mě pochopí dřív než ostatní! Musím mu dát najevo, že souhlasím!“
A dvakrát zavrtěla ocasem.
„Koukej, ona není proti!“ zaradoval se Pavel. „Doufejme, že to zvládneš. A tam, časem, na nějakém psím hřišti třeba potkáš svůj osud.“
„Tohle radši ne. Už jsem se najedl,“ mávl rukou Saša.
Večer spolu s Bětkou odešli domů…
Ukázalo se, že zvládnout Bětku je mnohem snazší než bývalou ženu. Nebyla zlomyslná, neřvala kvůli maličkostem a už vůbec nerozdávala rány.
Pokud něco nepochopila napoprvé, pochopila napodruhé. Navíc milovala Sašu! Byl pro ni vším: kamarád, pán, celý svět.
Chodili spolu do psí školy, procházeli se na hřišti, učili se, hráli si, komunikovali. A Saša byl šťastný, že ho osud ten večer přiměl navštívit starého školního kamaráda.
„Psi jsou určitě lepší než lidi,“ myslel si Saša. „Bětka je toho přímým důkazem. Chytrá, krásná, poslušná. No, možná ještě ne úplně poslušná, ale to se spraví.“
Mimochodem, nemyslel si to dlouho. Ukázalo se, že i mezi lidmi se najdou skvělé kusy: hodní, vnímaví, ochotní.
Jen dřív Saša nevěděl, kde se vyskytují. Teď zjistil – na psích hřištích jich je plno. S mnoha se díky Bětce seznámil. S některými se spřátelil.
A kdo ví – třeba přijde den, kdy se znovu zamiluje do nějaké paničky špice nebo dogy. Samozřejmě ne hned. Ale Saša to nevylučuje.
Zdroj.
