Kleopatra na tom svojí vinu neviděla. No, jednou to neuhlídala, hnala se za kočkou, škubla vodítkem víc, než měla, a paní spadla. Ale vždyť to Klepa nemyslela zle – prostě instinkty…
Život dával Sašovi neustále po nose: „Nech toho, tady nejsi doma, ustup stranou“…
Saša ustupoval. Měla pravdu, radši se neukazovat – budeš zdravější. Matka příroda si na něm pěkně vyřádila: malý, hubený, slabý.
A tak mu ve škole říkali slaboch a občas ho pro jistotu i zmlátili. Kamarádů Saša moc neměl, jenom jednoho – Pavla.
„Počkejte, až vyrostu,“ říkával si tehdy, „a všechno skončí. Dospělí jsou chytří. Nedávají pitomý přezdívky a neplácají jen tak přes hlavu.“
Ale jak se pletl…
*****
S těma pohlavkama to v dospělosti bylo lepší. Ve světě dospělých se obvykle nerozdávají jen tak. Ale s přezdívkama…
Jak jen Sašovi neříkali. Chudáček, štěnice, potěr, myšák. Samozřejmě se urazil, ale neuměl se pořádně bránit. K jeho malému vzrůstu se totiž pojila obrovská stydlivost.
Ta mu lezla na nervy ještě víc než nevzhledný vzhled. Nové vztahy nevznikaly. Stýkal se jen s kamarádem Pavlem ze školy a s mámou, dokud žila.
Léta plynula, Saša pracoval jako skladník v obchodě a o osobním životě ani neuvažoval, přestože kolektiv tvořily z devadesáti procent ženy.
Jenže dámy na Sašu koukaly jako na „syna pluku“. Staraly se o něj, chránily ho, nosily mu domácí vaření. Vždyť je „chudáček malej“.
Navíc v čtyřiceti letech zůstal sirotkem. A tak ho soucitné ženy litovaly…
Takhle to šlo až do dne, kdy potkal Boženu. Božena byla ženská s velkým Ž. Nepřehlédnout ji bylo naprosto nemožné!
V ní se spojily vysoká postava, výrazné přednosti a hlasitý hlas. Byla nádherná!
Saša se beznadějně zamiloval. Bál se k ní i přiblížit. Co je on pro ni? Blecha, bělavý mol, molekula! Ale život má svérázný smysl pro humor. A tenhle humor rozhodl, že svede dohromady malého stydlivého slabocha a velkou hlučnou Boženu.
Způsob si život vybral docela otřepaný, ale spolehlivý. Kolikrát se zachránce zamiluje do zachráněného? Mnohokrát! A tak i Božena jednou zachránila Sašu…
Bylo to takhle. Saša stál ve frontě u kasy. Za kasou seděla skvostná Božena. Saša bledl, červenal se, nervózně přendával kelímek kefíru z ruky do ruky.
Tu se z ničeho nic objevili dva flákači s lahvemi něčeho ostřejšího, ramenem odstrčili subtilního Sašu:
„Budeš za náma, strejdo. Spěcháme,“ řekl jeden.
Jindy by je Saša mlčky pustil, ale dnes ne. Vždyť na něj koukala sama Božena!
„Hele, chlapi, do fronty. Taky mám oběd, není z gumy,“ zapískl.
„Neser! Řekli jsme za náma, tak za náma!“ Jeden už postavil lahev na pásek.
Druhý se pro jistotu otočil a lehce do Saši strčil:
„Drž odstup, strejdo!“
Saša zrudl, otevřel pusu, ale předběhla ho Božena:
„Pořadí, pánové!“ zahřměla zpoza kasy. „A vůbec, mladíci, vaše doklady! Třeba vám vůbec nemám právo prodávat alkohol!“
Sašovi útočníci znejistěli:
„No tak, doma máme sedm hladových krků, a vy doklady!“ zkusil vtipkovat jeden.
„Poslouchejte, „mladí tatínkové“, nepleťte mě do hlavy. Buď prokážete plnoletost, nebo vypadněte domů k mámě a tátovi,“ přikázala Božena.
Za Boženou se už zvedl znuděný ostraha Petr. A tak „mladí tatínkové“ s nadávkami radši zmizeli.
„Drzí spratci!“ zlobila se Božena.
Pak se podívala na Sašu a vlídně dodala:
„Pojď, Sašo, naúčtuju ti. Ať stihneš oběd. A jíst musíš, jsi moc hubenej. I ta verbež tě napadá.“
„Děkuju…“ zamumlal Saša.
Chtěl se propadnout do země.
„Teď už nemám ani tu nejmenší šanci, že si mě Božena všimne. Musel jsem se takhle ztrapnit. Bál jsem se kluků! I když odkud jsem mohl vědět, že jsou to kluci, jsou přeci velký!“ trápil se Saša.
Ale bylo to přesně naopak.
Od toho dne se k němu Božena chovala jinak. Usmívala se, koketovala, začala mu nosit obědy z domova. Ostatní prodavačky ustoupily. Saša netušil, co pro to Božena udělala. Jen jednou zaslechl, jak si ženy šuškají:
„Náš myšák je teď Boženina trofej.“
„A co, třeba si ho vezme, a pak ho pořádně vykrmí.“
Sašovi titul trofej moc nevadil:
„Takže jsem jí drahej!“ rozhodl. „Takže si mě váží. A odtud je k lásce jen krok. Zatím vystačíme s mojí láskou. Na dva to stačí.“
tahle myšlenka ho nakopla k rozhodnému kroku. A přemohl svou stydlivost a pozval Boženu na rande.
Ta souhlasila. Slovo dalo slovo, schůzka schůzku – vznikl románek a pak i svatba…
Jenže rodinný život Sašu zklamal. Božena se hned prohlásila za hlavu rodiny. A samo o sobě by to bylo v pořádku, jenže tu hlavu si představovala dost zvláštně.
Podle ní měl nejen všechno rozhodovat a kontrolovat, ale také měl plné právo vychovávat a trestat.
Ach, kolikrát to Saša schytal za sebemenší prohřešek. Buď pověsil lustr špatně, nebo špatně vytřel podlahu, nebo po sobě neumyl talíř…
Saša to snášel. Přes všechno miloval svou zachránkyni Boženu. A strašně chtěl, aby i on byl milován. Doufal, že to může být jinak. Že si sednou a budou žít v souladu.
Iluze, stejně jako zbytky lásky, vyrazil z něj jediný pohlavek.
„Škůdce, slaboch, chudáček!“ spílala mu ten večer Božena. „Umíš vůbec něco udělat pořádně? Mlčíš? A to je škoda! Pověz mi radši, kde seženu druhej takovej hrnek?“
Byl po babičce, starej, můj oblíbenej. Máš křivý pracky, umýt nádobí neumíš! Ach, zlosti je na tebe míň než dost…
Saša nestačil odpovědět. Když Boženě došla slova, přešla k činům! Měla těžkou ruku.
Ale jakmile se Sašovi rozsvítilo v hlavě, pochopil: „Je čas se rozejít! Pohlavků jsem měl dost už v dětství!“
S hádkami a nadávkami se rozvedli. Saša byl zase zklamaný z lidí a slíbil si, že se už nikdy nezamiluje…
Kleopatru život taky bil. A to naprosto nezaslouženě. Byla totiž nádherná – černá, dlouhá, velká. Celých dvanáct kilo štěstí!
Jenže tolik štěstí nikdo nechtěl. A tak Klepa putovala z ruky do ruky…
Prvnímu pánovi se nelíbil její vzhled:
„To je nějakej přejezevčík nebo superjezevčík! Zkrátka nevyhovující. Nepůjde. Nikdy jsem netoužil po voříšku.“
A tak Klepu rychle strčil kamarádovi.
„Co je to za rasu? Přejezevčík?“ žertoval. „Velká! Máma určitě hřešila s basetem. A jak štěká! Výborně, bude hlídat chatu.“
Ale hlídání Klepě nešlo. Měla sice hluboký hlas, hrozivý. Jenže štěkala ne tehdy, když viděla potenciální nepřátele a zloděje, ale když se jí zachtělo.
„Ty jsi k ničemu, pse,“ plísnili ji. „Prázdná štěkna! Žereš moc, hlídat neumíš. Zato jsi rozdupala všechny květiny a zryla trávník. Musíš k jinému pánovi.“
S obtížemi se nový pán našel. Vlastně paní. Starší, ve všech ohledech milá, ale velmi pomalá. Klepa si slíbila, že bude hodný pes. Ale zas to nevyšlo…
Kleopatra na tom svojí vinu neviděla. No, jednou to neuhlídala, hnala se za kočkou, škubla vodítkem víc, než měla, a paní spadla.
Vždyť to nemyslela zle – instinkty. A paní vyvázla jen s leknutím, díky bohu. Je to důvod k rozchodu? Ale lidi jsou nepochopitelní.
„Nezvládám ji!“ stěžovala si spadlá paní někomu po telefonu. „Jde mi o život. Dej ji někam. Nebo ji vypustím na ulici.“
A ten někdo se zřejmě snažil. Klepa dostala rodinu. Opravdovou rodinu se třemi lidmi: muž, žena a dítě.
„Kleopatro, neubližuj Ondráškovi!“ přikázal pán. „Nebo dostaneš co proto.“
Klepa neměla v úmyslu malého človíčka ublížit. Jenže on měl na psa vlastní plány:
„Budeš koník,“ prohlašoval čtyřletý Ondrášek a pokoušel se Klepu osedlat.
Ta se vykroutila a zavrčela. Byla sice velká, ale na koně zjevně nestačila.
Ondrášek se vztekl a řval. Paní se zlobila a nadávala. Pán sáhl po opasku. Klepa se schovala. Pán rudl, křičel a hrozil, že Klepu dá do útulku…
Není známo, jak by to skončilo, ale jednou k pánovi přišel kamarád. Klepa zalezla zpod postele, aby zjistila, koho to přivedlo.
Pánův kamarád byl malý, hubený chlapík jménem Saša.
„Nějakej mrňous,“ pomyslela si Klepa. „Můj pán je mnohem větší. Tenhle chlapík bude asi taky nevyhovující, stejně jako já.“
„Ahoj, tisíc let jsem tě neviděl, Pavle,“ objal Saša Klepina pána. „Mám dojem, že máš další přírůstek. Pořídil ses psa? Já jsem se konečně rozvedl s ženou.“
„Gratuluju, už bylo na čase! A já bych se chtěl „rozvést“ s tímhle psem. Už tisíckrát jsem litoval, že jsem si ho pořídil,“ povzdechl Pavel. „Nevychovaná, zlá, vrčí na Ondráška, a když začneš nadávat, schovává se pod postel. Zkrátka ji chci dát pryč.“
„No co, proč hned dávat pryč?“ podíval se Saša soucitně na Klepu. „Nevychovaná, říkáš. A tys ji vychovával? Nadávat a trestat není výchova.“
Měla by k psímu psychologovi. Já teda pejskař nejsem… Ale mne se taky pokoušeli převychovat nadávkami a pohlavky – nevyšlo to.
„Jakej psí psycholog, Sašo? Já nemám čas ani na rodinu, dřu jako kůň! Žena na to taky nemá…
Poslyš, když jsi tak chytrej, nevezmeš si naši Kleopatru?“ napadlo Pavla. „Teď jsi sám, volnej. Vychovávej ji, jak dlouho budeš chtít. Co myslíš? Výborný nápad. Všem dobře: nám, Klepě i tobě!“
„Vzal bych ji, ale bude chtít? Ona je u vás zvyklá, ne?“ pohlédl Saša na Klepu.
„Tenhle se mi rozhodně líbí,“ pomyslela si Klepa. „Mluví rozumně, žádný děti, jak jsem pochopila, a sám je nestandardní. Takže mě pochopí dřív než ostatní! Musím dát najevo, že jsem pro!“
A dvakrát zavrtěla ocasem.
„Podívej, ona není proti!“ zaradoval se Pavel. „Doufejme, že ji zvládneš. A pak, kdo ví, na nějakém psím hřišti potkáš svůj osud.“
„Tohle ne, už mám dost,“ mávl rukou Saša.
Večer odešli domů spolu – Saša s Kleopatrou…
Ukázalo se, že zvládnout Klepu je mnohem snazší než bývalou ženu. Nebyla zlomyslná, nekřičela kvůli hloupostem a už vůbec neroztahovala tlapky.
Pokud něco nepochopila napoprvé, pochopila napodruhé. Navíc milovala Sašu! Byl pro ni vším: kamarád, pán, celý svět.
Chodili spolu do psí školy, hráli si na hřišti, učili se, bavili se. A Saša byl šťastný, že ho osud ten večer přiměl navštívit starého kamaráda.
„Psi jsou určitě lepší než lidi,“ říkal si Saša. „Klepa je toho důkazem. Chytrá, krásná, poslušná. Teda možná ještě ne úplně, ale to se dá spravit.“
Ale takhle si myslel jen chvíli. Ukázalo se, že i mezi lidmi jsou skvělé kousky: laskaví, citliví, vnímaví.
Prostě dřív Saša nevěděl, kde se vyskytují. A teď zjistil – na psích hřištích jich je plno. S mnoha se Saša díky Klepě seznámil. S některými se skamarádil.
A čert ví, třeba přijde den, kdy se znovu zamiluje do nějaké majitelky špice nebo dogy. Samozřejmě ne hned. Ale Saša to nevylučuje.
Zdroj.
