Můj syn a jeho mladá žena bydlí v pronajatém bytě kousek ode mě, v samém srdci Prahy. Jednou jsem poprosila syna, aby mi dal náhradní klíč od jejich bytu člověk nikdy neví, co se může hodit. Právě jsem na zvláštní dovolené: všechno kolem je jaksi rozmazané, podivné, barvy se ztrácejí, ale mladí chodí do práce jako hodiny.
Chodím tam, když tiše zmizí do kanceláří. Vařím pro ně bramborový guláš a vepřové koleno, knedlíky, které má syn tak rád obyčejná jídla nase aroma proplétá celým bytem, kde nábytek trochu tančí. Jakmile mám hotovo, začnu uklízet. Moje snacha Anežka není vášnivá do úklidu, její věci se vznášejí podivně pospolu ve vzduchu jak barevná mračna, hrnky se noří hluboko do dřezu a mluví tichým šepotem.
Myslím si: ukážu Anežce, jak vést českou domácnost, aby klíče od pokoje cinkaly radostí. A když se mladí vrátí, jídlo čeká na stole jako strážce domova, vše je jak z katalogu na systém pořádek. Syn jí s chutí, pokyvuje, svět se otáčí pomalu žijte tady, buďte šťastní, říká obraz na stěně.
Ale ne. Anežka má tvář zkřivenou jak podivný hodinářský stroj. Téměř se mého guláše nedotkne, říká, že je příliš tučný a nezdravý místo toho pojídá ovesnou kaši a salát z neznámých bylin, které se vzájemně objímají v misce. Pořád mě popohání, její hlas je jak ozvěna ze vzdáleného lesa Běž už domů, maminko.
Celý ten sen je podivně rozmazaný, a vůně kolena i knedlíků mě vede zpět, za rohem se vznáší mince česká koruna a svět proměňuje barvy na další ráno.
