Dobrá žena. Co bychom si bez ní počali?
Alenko, platíš jí jenom dva tisíce korun měsíčně.
Ale vždyť jsme na ni přepsali byt
Ten příběh je starý, jako kdyby to bylo včera, ale přece už dávno. Byl jednou jeden starý pár v Praze, kde zub času poznamenal všechno kolem nich.
Karel se pomalu zvedl z postele a vydal se do vedlejšího pokoje. Ve světle tiše blikající lampy pohlédl svým slabým zrakem na svou ženu.
Posadil se k ní, chvíli naslouchal jejímu dechu. Vypadá to, že je vše v pořádku.
Zvedl se a těžce doklopýtal do kuchyně. Otevřel kefír, pak se prošel do koupelny a zase zpět do svého pokoje.
Lehl na postel, ale nemohl usnout.
Nám s Alenou je devadesát. Kolik jsme toho prožili? Nebude to dlouho a půjdeme za Bohem, a přitom kolem nikoho blízkého.
Dcera, Naďa, zemřela dávno, nebylo jí ani šedesát.
I Michala už dávno není; měl svůj divoký život Vnučka Pavlína žije přes dvacet let v Německu. O dědovi s babičkou dávno neslyšela. Určitě má už velké děti
Bez povšimnutí usnul.
Probudil ho jemný dotek ruky:
Karle, je všechno v pořádku? zaslechl téměř neslyšný hlas.
Otevřel oči. Nad ním se skláněla žena.
Co se děje, Alenko?
Podívala jsem se na tebe, ležíš a nehýbeš se, zamumlala.
Ještě žiju! Běž spát!
Zaklapaly přezůvky. V kuchyni cvakl vypínač.
Alena si dala trochu vody, prošla koupelnou a vrátila se do svého pokoje. Lehla si: Jednou se vzbudím a on tu už nebude. Co já potom? Možná ale odejdu dřív já.
Karel už nám i pohřeb zařídil. Nenapadlo by mě, že to jde takto dopředu. Na druhou stranu, kdo by to pak udělal?
Vnučka na nás dávno zapomněla. Jenom sousedka Ivanka k nám chodí. Má klíč od bytu a děda jí dává tisícikorunu z naší penze. Nakoupí nebo občas pomůže s čím je potřeba. Peněz už nepotřebujeme, i schody ze čtvrtého patra bysme sami neušli.
Karel otevřel oči. Skrze okno pohlédlo dovnitř slunce. Vyšel na balkon a povšiml si, jak svítí zelené větve třešně. Na tváři se mu objevil úsměv:
To jsme se dožili léta!
Šel najít ženu. Seděla zamyšleně na posteli.
Alenko, nech toho smutnění! Pojď, něco Ti ukážu.
Ale už nemám sílu, co vymýšlíš?
No pojď!
Opatrně ji podpíral a dovedl až na balkon.
Podívej se, třešeň už je zelená! Ty jsi říkala, že se léta nedožijeme. A přece!
No vidíš, a slunce svítí.
Posadili se spolu na starou lavičku.
Vzpomínáš, jak jsem tě poprvé pozval do kina? Ještě na škole. Právě tehdy ta třešeň byla plná zeleně.
Jak bych mohla zapomenout? Kolik je to roků?
Přes sedmdesát sedmdesát pět.
Seděli dlouho, vzpomínali na mládí. Staroba odnese leccos někdy i to, co bylo včera. Ale na mládí se nezapomíná.
Panebože, už jsme se nějak zapovídali! Nejíme snídani. Vstala Alena.
Aleno, udělej nám pořádný čaj! Už mě nebaví ta tráva.
Nemůžeme, doktorka říkala.
Aspoň slabý a po lžičce cukr.
Karel pil slabý čaj a malý chleba se sýrem a vzpomínal, jaké to bylo, když k snídani pili silný, sladký čaj s koláči nebo lívanci.
Ve dveřích se objevila Ivanka. S úsměvem:
Jak se vám dneska daří?
Jak asi devadesátiletým; smějeme se, řekl Karel.
Jestli se smějete, je všechno v pořádku. Co mám nakoupit?
Ivanko, dones maso, poprosil Karel.
To vám ale nesmí!
Kuřecí můžeme.
Dobrá, uvařím vám nudlovou polévku.
Sousedka uklidila stůl, opláchla nádobí a rozloučila se.
Aleno, pojď ještě na balkon. Ohřejeme se na sluníčku.
Přišla Ivanka a zeptala se od dveří:
Schází vám sluníčko?
Je nám tu dobře, Ivanko, usmála se Alena.
Dobře, přinesu vám kaši na balkon a začnu dělat polévku.
To je žena! mrkl Karel směrem za Ivankou. Co bychom si bez ní počali?
A dáváš jí jen dva tisíce měsíčně.
Alenko, vždyť jsme jí přepsali byt.
Ona to ale netuší.
Zůstali na balkoně až do oběda. Obědvali kuřecí polévku s nudlemi, hezky s kousky masa a rozvařenými brambory.
Takovou jsem vždy vařila Naďce a Michalovi, když byli malí, vzpomněla Alena.
A teď vaří cizí. Stáří je těžké, vzdychl Karel.
Asi to tak mělo být, Karle. Odejdeme, a nikdo ani nezapláče.
Dost už, Aleno, pojď si odpočinout!
Karle, nedarmo se říká: Starý jako dítě. Polévka dohladka, polední šlofík, svačina.
Karel si lehl, ale nespal dlouho. Počasí bylo nějaké podivné. Vešel do kuchyně. Na stole dvě sklenice šťávy připravené Ivankou.
Vzal je oběma rukama a opatrně šel za ženou. Seděla na posteli, zamyšleně koukala z okna.
Copak ti je, Alenko? usmál se. Pojď na šťávu!
Vzala do ruky sklenici.
Taky nemůžeš spát?
To to počasí.
Už od rána se cítím mizerně, smutně pravila Alena. Cítím, že už mi moc nezbývá. Pohřbi mě hezky.
Aleno, proč tak mluvíš? Jak bych bez tebe žil?
Jeden z nás musí být první.
Dost už! Pojď na balkon.
Seděli tam až do večera. Ivanka připravila tvarohové lívance. Najedli se a šli se dívat na televizi. Každý večer před spaním. Nové filmy je unavují, raději staré české komedie a pohádky.
Ten den zvládli jenom jednu pohádku. Pak Alena vstala:
Už na mě jde únava.
Tak já půjdu taky.
Počkej, ať se na tebe dobře podívám, požádala.
Nač?
Jen tak
Dlouho si hleděli do očí. Každý viděl mládí toho druhého a sebe v minulosti.
Pojď, doprovodím tě do tvé ložnice, řekla Alena.
Vzala manžela za rámě a spolu šli pomalu chodbou.
Pečlivě ji přikryl peřinou a vrátil se do svého pokoje.
Těžko mu bylo na duši. Nemohl usnout.
Myslel, že ani nespal, ale digitální hodiny ukazovaly dvě ráno. Vstal a šel do Aleniny ložnice.
Ležela s otevřenýma očima.
Aleno!
Chytil ji za ruku.
Aleno, co to je Ale-no!
A náhle i jemu došel dech. Vrávoral do své ložnice. Položil připravené doklady na stůl.
Vrátil se k ženě. Dlouho se díval na její tvář. Pak si lehl vedle ní a zavřel oči.
A viděl Alenu, jaká byla před sedmdesáti pěti lety krásnou a mladou. Šla někam ke světlu v dálce. Rozeběhl se za ní, chytil ji za ruku.
Ráno přišla Ivanka do ložnice. Leželi vedle sebe a měli na tvářích stejný šťastný úsměv.
Zavolala lékaře.
Když přijel doktor, zadíval se na ně a tiše řekl:
Odešli spolu. Museli se opravdu milovat…
Odvezli je. Ivanka se posadila ke stolu. Všimla si papírů a závěti na své jméno.
S hlavou v dlaních se rozplakala
Dejte srdíčko a napište svůj příběh do komentářů.
