Sklenice mléka
Nejsou to jen potřební, kdo to má těžké někdy dokáže přijít těžko i na ty, co jsou s nimi v kontaktu skoro denně. Své o tom ví Veronika Čermáková. Osmý rok to táhne u sociálky, a za tu dobu jí spadlo pár kilo, vyostřily se rysy i povaha, a v ironickém odsekávání by mohla pořádat kurzy obzvlášť, když někdo nevybíravě hodnotí, co vlastně dělá. A ty jsi kdo, abys o tom kecal?! pálila vždycky ostrým pohledem zpod zrzavé ofiny s takovým efektem, že všichni dotěrníci schlíple mizeli a nových zvědavců neubývalo. I proto se jí říkalo Veronika Mor.
Za ty roky už nakupovala všelicos, vytírala, myla okna a zvládla si najít řeč se všemi, co potřebovali podat pomocnou ruku. Jen jednou to zaskřípalo, když od jednoho dědy přijala tabulku čokolády. Dárky byly přísně zakázané, takže to Veronika normálně nedělala, ale toho dne podlehla, že prý pro Kristovy rány no tak jo. Donesla čokoládu domů, jenže ani kousek nespolkla už při tom jí stoupala do krku výčitka, až by se tím zadusila. Tak ji přenechala klukovi od sousedů a příště odmítla dárek striktně. Děda ovšem naštvaně naběhl na úřad: Čokoláda už nestačí, čekají na obálku s prachama Málem ji kvůli tomu vyrazili, ale Veronika zůstala netečná: Vyhoďte mě, nebudu se vrtět jak hadr na holi! Zachránili ji až další klienti a mezi nimi i Anička Fišerová. Tu měla Veronika už dřív ráda, ale od toho incidentu byli jako pokrevní sestry, které žádný osud nerozdělí.
Jejich cesty se podobaly obě osiřely brzy a obě to zanechalo s trvalým škraloupem. Anička byla od dětství na vozíku, Veronika na pohled v pohodě, ale její duše byla děravá jak ementál, plná bolavých míst. Obě měly jedno velké společné minus zůstaly bez dětí. Veronika se s tím naučila žít, Anička, ta měla pořád ještě válečníka v sobě. Dokázala Veroniku vyhecovat, když to na ni padalo. Zvlášť po několika návštěvách v rehabilitačním centru, kde nacvičovala na vystoupení. Kněz Lukáš, který k Aničce chodil s modlitbou a marcipánovými kuličkami, jí to přitom rozmlouval, že prý vyšívání je klidně to pravé. Prsty měla sice pomalé, ale zato trpělivost skoro nekonečnou. Začínala s ubrusy a kapesníky, pak se pustila do šatů z lnu s květinovými vzory a červenými ornamenty, až se to chlubilo i na krajské výstavě. A vida vyhrála první místo! Na závěr šaty prodali, se smířením Aničky i Veroniky. Když Aňa uviděla na účet kilo tisícovek, volala Veronice a rozbrečela se vůbec nevěděla, co s tolika penězi dělat.
Neboj, my to s rozmyslem utratíme! smála se Veronika a napůl vážně přidala: Pořídíš dalších pár šatů a máš práci na dva roky. Tohle dumání nad tím, co být nemůžeš, pusť z hlavy!
Anička už na to nereagovala, ale hlava jí zůstala plná snů o manželství. Ve filmech měla dávno dohromady, co se mezi zamilovanými děje, ale ona mohla občas jen závidět.
Po výhře jí volali z centra, zda by nechtěla tancovat, že by prý zkusili tanec pro dva.
To snad nejde! Vždyť to je úplně mimo realitu! Anička nechápala, zavěsila a smála se tomu jako vtipu.
Jenže oni zavolali znovu, až ji ukecali když to nepůjde, přestat může kdykoliv.
Co když se zadaří, Aničko jste talent! Brzy z vás uděláme hvězdu! Sociálka nám schválila doprovod, a vaším doprovodem bude právě pracovnice
A s kým že budu tančit?
Podobný případ, nic víc. Takových pár máme víc. U nás nejsou žádní nešťastníci, každý má svoje místo! vedla si to vedoucí, paní Margarita Josefovna, až to Aničce nedalo říct ani ň.
Druhý den opravdu přijel autobus s ubručeným řidičem, ostříhaným na ježka na palubě byl již kluk na vozíku, s kterým jak se ukázalo bude Anička trénovat. Jmenuje se Aleš. S rozechvěním mu podala ruku jaké to je, pocítit pevný stisk chlapa!
V centru jim při odchytu asistovala Veronika, pomohla s výstupem po rampě, a Aleš to zvládl zcela sám. První zkoušky byly katastrofa rudli, potili se v duchnu hanby, klopýtali do taktu i z taktu, a styděli se před sarančí pružnou choreografkou, Alešem, a všetečnou Margitou. Ale to bylo teprve rozcvičení
Tak šla zima i podzim, dvakrát týdně tréninky, Veronika nehnula se od Aničky ani na krok.
Anička nakonec šití zahodila. Milovala tréninky. Dneska zase čekala Veroniku jako na trní. Ta dorazila zadumaná, jak by ji na zkoušky hnali na galeje. Ani Anička to nevydržela bez rýpnutí:
Co jsi taková přešlá?
Já? Ale kdepak! stáhla ksichtík do úsměvu Veronika.
Aničku její nálada přešla, přešla ke klasice:
No prosím, je nám oběma teprve čtyřicet, můžem ještě rodinu mít!
Kolem rodiny jsem se už naplakala, a stačilo sedm let se mnou manžel zápasil a radši utekl za mladší. Správně. Co by se se mnou trápil. Aspoň mě rodiče nepřecpali vnoučaty.
Proč minulé řešit! Já bych ještě desetkrát šla do manželství!
Zase poslouchat výčitky?
A když nechceš chlapa, můžeš dneska i dítě na dálku zkumavka, koukej!
Na to musíš mít plnou kasu! Copak vydělávám milióny?
Ale koblihy v televizi říkaly, že už to dělají zadarmo!
To už proberem jindy. Co si oblečeš?
Ani nenecháš domluvit! Růžový svetr a šedá sukně!
A koncertní šaty? Kvůli těm jsi je vůbec šila! Jsou dlouhé, musíš si je osahat.
To budu trénovat až na generálce v autobusu je akorát zamažu!
Den před generálkou zkoušeli o dost déle. Doma Veronika zaparkovala Aničku ve vaně, drhla ji na stoličce, dokud Anička žvatlala až by člověk neuhodl, z čeho má tolik radosti. Pak ji zabalila do županu, posadila za stůl, uvařila čaj, nabídla mísu plnou sušenek, ale Anička měla otázky.
Jaký byl tvůj první…?
První co?
No, s chlapem zrudla Anička.
Nepamatuju.
Nelži! Byla jsi vdaná a teď kolem tebe běhá ten Kolja!
Běhal. Dva měsíce tahal zpátky po rozvodu, pak našel čerstvou. Žádné drama, věř mi. frkla Veronika.
Mně se líbí Aleš… vyklouzlo Aničce nečekaně. Tak zvláštně se na mě dívá!
Brunetům se blonďaté vždycky zamlouvají. To máš jedno jen nechat v hlavě bejt!
Ale jak to s tebou bylo?!
Nijak. Opusť to. Vypij čaj a odpočiň, vypadáš jako vosková svíčka!
Aničku přešel chechot, byla najednou jak zamčená, a Veronika poznala, že je to tady zblázněné city, co jí vymlouvala už týdny. Rychle umyla hrnky, sbalila se domů a odchodu řekla:
Zamáknu, zítra tu jsem, co nakoupit?
Ty víš… zavrčela Anička do stropu.
Hlavně se vyspi, ať zítra vypadáš jako hvězda!
Odpověď žádná.
Tanec, to s člověkem zacloumá! ucedila Veronika do prostoru.
A cestou jí hlavou létalo: To by jí měl člověk najít opravdu někoho. Tito naši nešťastní často umí jen překvapit. Závistivě mi metla Kolja pod nos! Neměla jsem jí vůbec nic říkat…
Když Veronika odešla, Aničce bylo líto, že byla ostrá. Ale ona taky nebyla lepší, kdo ji nutí vyprávět celou pravdu? Kéž bych uměla básnit, napsala bych srdceryvnou poemu! fantazírovala, až ji štípal krk, oči pálily a srdce se kroutilo jak starý hadr. Chtěla vytěsnit Aleše, ale stejně se jí vracely jeho havraní vlasy a tmavé oči hluboké jak Morava v povodni. A taky jeho pevné ruce. Při prvních trénincích se bála, že spadne, ale s Alešem nebyl strach na pořadu dne. Dostávala pochvaly a zvedalo jí to sebevědomí.
Tanec už měla v malíku, zvykla si na Veroniku v hledišti i na elektrikáře v oranžové kombinéze, vždy věčně něco kutícího za oponou.
A před generálkou už v režimu panika, hlavně ať to nezkazím! Ještě víc ji však děsilo, co bude po koncertu. Potká vůbec ještě Aleše normálně? Pozve ho kdy domů? Nebo vždycky zůstane jen koncertní kamarádkou a o radosti bude nebýt?
Ráno narovnala na gauči šaty, kontrolovala švy a ozdoby, až se jí zdály šaty téměř živé a klouzaly z rukou. Představovala si, jak v nich bude vypadat Ale pak bouchly dveře.
Tak co, hvězdo, připravena na generálku? houkla Veronika s ironií v hlase.
Snad jo ale nervy mám!
To je na místě znamená, že nejsi tupohlavec. Jdeme sbírat flitry!
Na ráznou prosbu přišel řidič o dvacet minut dřív Anička chtěla být oblečená napřed. Po příjezdu do kulturního centra jí přišlo, že všichni čumí jako králíci z klobouku Aleš v černém s motýlkem, vedle měl jakousi ženu.
Za oponou Aleš přijel k Aničce, políbil ji do tváře: Neboj, bude to dobrý!
Přikývla, tvář jí hořela a nejradši by se mrazila dlaní. Pak jí poklepala na rameno cizí žena s hůlkou.
Nebojte, vyjde to!
A vy jste? zarazila se Anička.
A Aleš hned: Ančo, tohle je moje žena Světlana!
Aničce došlo, proč má Aleš najednou prstýnek ona ho nikdy neviděla! V tu chvíli se sesypaly všechny sny, touhy, a ona cítila, že ji opouští vzduch a svět se jí roztočil pod nohama
Když ji přivedli k sobě, Veronika byla jasná: Domů s ní, jinak padne!
Vedoucí Margita pištěla: Lékaře ji! Chystali jsme se s ní půl roku, kvůli scénáři ji potřebujem!
Sama od sebe Anička probrala, ale mlčela na všechny otázky i v autobusu. Až před barákem špitla:
Kde Aleš?
Zůstal na generálce. Ty ses tu složila jak sněženka, to vydýcháš, Ančo. Měla jsi poslouchat faráře měl pravdu!
Aničko se do Veroniky pustila uraženě.
Doma ji řidič spolu s Veronikou dokutálel do postele v koncertních šatech.
Konec šaškování, že jo? zašklebil se poprvé upřímně.
Hotovo, děkujeme, zmizte, můžete mít radost! spražila ho Veronika.
Pak sedla k Aničce:
Tak co se stalo?
Aničce to došlo až po hrdle slz, pak procedila:
Aleš je ženatý…
Veronika málem vyprskla smíchem, nejdřív myslela, že se zhroutila ze zdravotních důvodů. Ale ono… milostné drama!
Atys co, plánovala svatbu a barák a mimina?
Do toho ti nic není, zmiz!
Veronika nehnula brvou. Ale Anička se zapřísahala:
Zmiz a už nechoď. Žiju i bez tebe, seš mrcha Mor!
Kdyby to řekla jízlivě, možná by to Veronice přišlo upřímně, ale takhle pištěla jak ublížený škodič. Co teď? Dlouhé roky Veronika znala její povahu, ale nové urážky škrábly zvlášť. Uvědomila si, že jestli toho nechá, Aničce už nikdo nepomůže. Ostatní pracovnice jen přinesou nákup, uklidí, a zmizí. Veronika byla u ní i o víkendech, když v televizi dávali film podle jejího gusta, udělala jídlo, vyprala, někdy i přespala. A teď? Najednou je zlá, dokonce Morová!
Děkuji ti moc, Anno! řekla ironicky Veronika.
Doma sice udržela klid, ale ruce se jí třásly. Rozhodla se: Zítra místo sociálky půjde dělat do školky, nikdo ji tam nesjelo jako v předškolním zařízení, naposledy byla vychovatelka.
Chtěla si doma udělat večeři, ale sil neměla ani na polévku zhltla čaj s rohlíkem a padla jako prkno. Generálka ji dnes odrovnala, navíc s povědomím o Aničce. Při usínání ji napadly myšlenky: Chceš být sama, tak si to užij beztak si myslíš, že se kolem tebe všichni musejí točit!
A spala až do telefonátu.
Volal otec Lukáš. Veroniko, nutně přijeďte k Aničce musíme ji vzít do nemocnice
Veronice se zježily chlupy. Zapomněla, že nechala jejích dveří odemčené! Když doběhla ke vchodu, stálo tam policejní auto, kněz, pár sousedek.
Co je s Aničkou? zeptala se.
Zřejmě otrava Volala, že je jí zle, a že mám přijet. Když jsem vešel, byla na podlaze, kolem ní léky Zavolal jsem sanitku i policii.
Policista, v uniformě jak pro bráchu, upřel pohled na Veroniku:
Kdo jste k poškozené?
Navštěvuji ji jako sociální pracovnice. Co se jí stalo?
Chtěla si sáhnout na život!
Jaký život, vždyť je mírumilovná jako anděl!
Někdo ji musel dovést Máte klíče?
Jo.
Tak pojďte, odpojíme spotřebiče, zamkneme. Potřebujeme do protokolu podat vysvětlení.
Teď? Před hodinou jsem od ní odešla, všechno normální.
Tak to evidentně nebylo. Vyslechnem vás a porovnáme později s vyjádřením pacientky, pokud přežije.
Veronika podle pokynů odpojila lednici a vytahala salámy ven na balkon. Mobil Aničky chtěla vzít s sebou, ale: Necháte tak. Policajt byl důsledný.
Pak už ji odvezli podat vysvětlení, a když policista složil papíry, zasmál se: To je všechno kvůli nešťastné lásce?
Vždyť kvůli čemu jinému, proboha?!
No, tak domů s vámi.
Veronika nabrala směr špitál. V příjmu brumlala úřednice: Fišerová s nějakým jedem, teď je na JIP, přišla k sobě.
Chvála Bohu! Mohu za ní?
To rozhodně ne! Snad za tři dny, až převedeme na pokoj. Kdo vlastně jste? Ségra?
Kamarádka
Aha, už jsme mysleli, že nemá nikoho. Vozík si nechte, my máme dost. Zavolejte, když bude čas na propuštění.
Večer doma už to na Veroniku dopadlo prázdnota, chlad, nikdo hovor nesdílel. Celý večer koukala na tichý telefon. Ráno ohlásila šéfové, co se stalo, a prosila, ať Aničku nedají jiné pracovnici.
Ani náhodou, stále zůstává tvoje!
Další dny jen volala do nemocnice. Čtvrtý den jí volala cizí sestřička:
Můžete přijít ke druhému patru, třetí okno zleva. Ve 13 hodin.
Něco jí přinést? Už bylo osmého!
Nic! Máme tu chřipku, karanténu. Ani kytičku!
Veronika po obědě doběhla, zamávala u okna; Anička, bledá jak stěna, ozářená slzami, přitiskla na sklo papír s nápisem: PROMIŇ.
Veronika dělala, že mává, a přitom jí bylo, jako kdyby jí někdo napumpoval srdce radostí. S dalším mávnutím vykročila do sluncem zalitého náměstí, kde všechny trápení posledních dní najednou zmizela. Není už proč truchlit, problesklo jí hlavou, když jí kanul smích i slzy po tvářích najednou. Anča je věčně protivná, ale fakt má ji člověk rád. Jaká to je koza, no!Když doma Veronika otevřela lednici, všimla si sklenice mléka, kterou kdysi přinesla Aničce do zásoby. Usmála sebyla to drobnost, ale najednou cítila, že právě z těchhle maličkostí je život vystlaný měkkým porozuměním. Telefon znovu mlčel, ale ve Veronice už to nebolelo; věděla, že druhý den bude stát u nemocniční postele a držet Aničku za ruku, i když ona bude remcat, a třeba už napořád. Místo výčitek ucítila zvláštní síluněco, co kdysi byla únava, teď rostlo jako něžná jistota, že všechny pády mají dno měkké, kdykoliv o ně stojíš.
Sedla na gauč, pomalu popíjela sklenici mléka a s každým lokem si uvědomovala, jak snadné je v jedné chvíli přijít o všechno, a v té druhé dostat víc, než doufala. Prohlížela zprávy na mobilu a vážně přemýšlela, že do školky ještě nenastoupíne teď, když někde potřebuješ být víc, než kdekoliv jinde. Udělala printscreen toho papíru PROMIŇ, poslala ho na svůj profil a připsala: Život někdy zabolí, ale málokdy tě zahřeje tak, když promineš.
A druhý den ráno, s novou kávou a letmým úsměvem, vykročila do nemocnice. Věděla, že až přijde do pokoje, Anička se na ni bude mračit a něco bude mlít o zkaženém mléce a nešťastných láskách. Veronice ale tentokrát neuniklo jediné za tou protivností zase jednou stála prosba. A že i když je někdy možná Mor, pořád je někdo, komu můžeš říct: Přines mi, prosím, sklenici mléka.
A třeba právě tím to všechno začíná znova.
