Hele, musím ti povyprávět o Káče a Světě, jak se tenkrát za studentských let na kolejích plánovalo, že jednou budou mít vlastní agenturu, úplně jako velké hráčky.
Ty, Kačko, ještě uvidíš, co spolu dokážeme. Ty půjdeš do consultingu, já do marketingu, a pak, šup, agentura, chechtala se Světlana, mávajíc rukama na parapetu. My máme život před sebou, však uvidíš!
Kačka se zasmála nad svými poznámkami, těžký cop jí spadl na záda.
Světluš, zkoušky máme za týden, a ty už stavíš impérium.
No tak, člověk si nesmí občas zasnít? Světlana seskočila z parapetu, sedla ke Kačce na proleželou postel. Vážně, Kačko. My nejsme jako ty ostatní holky z ročníku. My jsme chytré. My to dáme.
Kačka odložila pero, podívala se na Světlu rozcuchanou, v vybledlé tričku, ale s těma ohnivýma očima. A v tu chvíli jí uvěřila úplně.
Dáme to, jasně že dáme, přikývla tiše…
Deset let uteklo jak voda…
…Kačka se do toho pustila naplno. Nejprve stáže v mezinárodní firmě, pak nekonečné noci nad reporty, obchodní angličtina brzy ráno, čínština přes víkend. Konference, networking, nové kontakty. Šplhala nahoru, klouzala na kolenou, ale nikdy nezpomalila. Třicet let business kostým z italské vlny, letenky do Tokia na jednání, a ani nevěděla, kdy naposledy plakala z únavy, prostě na to nebyl čas.
…Světlana poznala Vítka ve třetím ročníku. Pracoval jako automechanik, voněl benzínem a díval se na ni, jako by byla jediná žena na světě. Ve čtvrtém ročníku Světa otěhotněla, v pátém škole vzdala. Marketingová agentura se rozpustila mezi prvním zoubkem dcery a druhým porodem. Její impériem teď byla třípokojová paneláková bytovka v periferii Prahy, kde vládla hrncům, dětským záchvatům vzteku a pořád kapajícímu kohoutku.
Ještě se občas vídaly čím dál míň.
Kačka přivážela dárky z služebních cest: hedvábný šátek z Milána, exkluzivní čaj z hor v Yunnanu. Vytáhla fotky, ukazovala chrámy v Kjótu, povídala, jak jednala s japonskými partnery.
Ti Japonci, představ si, nic neříkají přímo samé náznaky. Tři měsíce jsem se učila jejich pravidla, abych neudělala ostudu.
Světlana kývla, otáčela sáček s čajem v ruce, mlčela. Pak si zhluboka povzdychla.
Máte se hezky. Já tady zas bojuju Míša donesl ze školky další virus, Vítek je furt v práci, peněz je málo…
Kačka nevěděla, co říct. Mezi nimi se vynořila zeď z různých životů její parfém za pět tisíc korun proti dětskému prášku Světly.
…Na Světlaniny narozeniny Kačka přijela rovnou z letiště. Tmavomodrý kostým, lodičky na podpatku, vlasy upravené ještě ve VIP salonku. Zapadla mezi lidi, smála se, vyprávěla o projektu, přitahovala pozornost mužů i respekt žen.
Světlana seděla v rohu…
Šaty měla vyležené ještě z Vítkovy vánoční firemní party před třemi lety. Vlasy jen v obyčejném copu, protože ráno nebyl čas ani na fén Míša zase vyváděl. Dívala se, jak Kačka září uprostřed místnosti, jak ji všichni poslouchají, a v ní se začalo cosi temného, hořkého, lepivého zvedat.
Nebyla to závist.
Bylo to horší…
Kačka šla na kuchyň pro vodu a na chvíli zůstala stát na prahu. Světlana u okna, v ruce sklenka vína, pohled ztracený někde za sklem.
Světl, proč tu stojíš sama? přistoupila Kačka k ní a jemně se dotkla jejího ramene. Pojď, Naděnka už nese dort.
Světlana trhla ramenem, ruku odhodila.
Jdi. Čekají na tebe.
Kačka se zamračila, ale zůstala. Nalila si vodu, napila se a opatrně začala:
No hele, já už dlouho přemýšlím… Ty přece práci chybíš, vidím to. U nás ve firmě je volné místo, trochu juniorní, ale slušný start. Mohla bych promluvit s HR, na stáž, a pak…
Sklenka praštila o linku, víno se rozlilo do temné kaluže.
Stáž? Ty mě nabízíš stáž? otočila se Světlana, Kačka couvla z pohledu její tváře. Mně? Stáž?!
Světluško, já jen chtěla pomoct…
Pomoc? Haha! To je jak milost od velké Kačky, sláva! Děkuju!
Špatně mě chápeš, snažila se Kačka udržet klid. Vidím, že ti není dobře, že chceš víc, tak nabízím možnost.
Já tě o nic nežádala! Světlana přiskočila blíž, a Kačka odskočila. Ty ses změnila. Dřív jsi byla normální. Teď se povyšuješ, koukáš na všechno z výšky Tokia, kostýmek, škoda mluvit.
To není fér.
Ne? A je fér, že všude ukazuješ svůj dokonalý život? Každý den tady letím, tam konference, tady smoothie za osm set! Co si myslíš, že se na to dobře dívá!?
Kačka se nadechla, úplně ji zaskočilo…
Já se jen dělím o radost, to je přece normální.
Radost? Tu svou? Světlana si odfrkla. To je jen předvádění! Ukazuješ, jak jsi úspěšná a my tady jsme za nuly! Normální holky mají rodinu, děti a ty? Po světě lítáš jako koza, bez manžela, bez dítěte. Pustoplod!
Tohle slovo ji bodlo až někam hluboko.
Já makala, Kačka těžce hledala klid. Po nocích, zatímco ty sledovala seriály. Učila jsem jazyky, když ty vařila polévky. Je to můj život, můj výběr. Ty jsi taky měla volbu.
Prosím, přestaň! Po zádech jsi lezla! Myslíš, že neznám, jak jsi Marušku odstřihla na té práci? Sobec! Celý život ti jde jen o sebe!
Kačka mlčela, dívala se na Světlanu její roztřesené rty, fleky na tváři, nakupenou zlost, která konečně vyvřela.
A najednou jí to došlo. Odporně, nevolně jasné.
Ty nemáš problém se mnou, Světl, řekla tiše. Ty nesnášíš sama sebe. Že ses bála riskovat. Že jsi se vzdala. A teď je pro tebe jednodušší říct, že já jsem hnusná, než si přiznat, že jsi ztratila odvahu.
Světlana zbledla.
Jdi pryč!
No, už, Kačka položila sklenici a šla ke dveřím. Rozluč se. Hodně štěstí s tím pohodovým životem.
Vzala si kabelku, otevřela dveře a do tváře jí praštil studený pražský déšť. Ale ani nemrkla, prostě vykročila do šedivé mlhy.
Podpatky jí klapaly po mokrém asfaltu, drahý kostým jí přilnul na záda, řasenka určitě stekla po tváři, ale bylo jí to jedno. Kráčela směrem k metru, a každým dalším krokem se jí dýchalo líp.
Je zvláštní čekala smutek. Myslela, že ji to zasáhne patnáct let přátelství, holka s ohnivýma očima na koleji, společné sny. Ale místo toho přišla jen úleva, taková tupá, trochu trapná.
Ta jejich přátelství dávno skončila. Pomalu, rok od roku, hovor od hovoru. Vždycky když Kačka sdílela radost a dostala zpátky jen zavřené rty. Když povídala o plánech a Světlana protočila oči. Když se snažila vytáhnout kamarádku z bahna a ta ji stahovala dolů.
Kačka sjela do metra, sedla si na prázdnou sedačku, ani neřešila mokrou stopu. Vytáhla z kabelky zrcátko, koukla na svůj obraz steklá řasenka, rozcuchané vlasy, rudé oči. Usmála se a zrcátko schovala.
Zítra vstane v šest, upraví vlasy, vezme jiný kostým a pojede do práce. Protože život nekončí pro cizí závist…
Za měsíc si ji pozval ředitel. Vešla do kanceláře, připravená na cokoliv projekt, kritiku, další maraton jednání. Ale pan ředitel jí mlčky podal složku.
Jmenování regionální ředitelka pro Asii.
Rok v Singapuru.
Zasloužila jste si to, Kačko, řekl šéf, pohodlně se opřel. Rada byla jednomyslná za tři týdny odletíte. Srovnáte si všechno?
Kačka zvedla oči a přikývla.
To zvládnu.
Vyšla z kanceláře, s složkou přitisknutou na hrudi, a dopřála si pár vteřin v prázdné chodbě. Venku zapadalo listopadové slunce, kreslilo nebe zlatem a červení. Někde tam v panelákové periferii Světlana nejspíš vařila večeři a stěžovala si manželovi na nespravedlnost světa.
Kačka balila kufry do Singapuru.
A nikdy, ani jednou za celý život, nelitovala, jak to rozhodla. Prostě každý podle svého, jak se říká…
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
