Aničko, máš něco na práci? nakoukla mamka do dceřina pokoje.
Ještě minutku, mami. Hned dopíšu e-mail a jdu ti pomoct, odpověděla Anička, aniž by spustila zrak z monitoru.
Chybí mi majonéza do salátu. Nějak jsem to špatně spočítala. A zapomněla jsem koupit kopr. Nezajdeš prosím do sámošky, než zavřou?
Jasně.
Omlouvám se, že tě otravuju. Už máš hotový účes. S tím vším kolem svátků mi to jde úplně přes hlavu, povzdychla si mamka.
Už jdu, Anička zaklapla notebook, otočila se na mamku. Cos to říkala?
Obula si kozačky, navlékla kabát, ale čepici si nenasadila, aby si nezničila účes. Obchod byl hned v domě vedle, nezmrzne. Venku byl slabý mráz a hustě krápalo sníh dokonalá zimní pohádka.
V sámošce skoro nikdo. Dobíhali už jen ti, kdo v kalupu něco zapomněli. Kopr zbyl jen v balíčku spolu s petrželí a pažitkou, trochu zvadlý. Anička chtěla zavolat domů, jestli to má vzít, anebo se bez něj obejdou, ale uvědomila si, že mobil nechala doma na stole. Chvíli přemýšlela, ale nakonec ten zeleninový balíček vzala, vybrala poslední balení majonézy z poloprázdného regálu, zaplatila u kasy a vyšla zpátky do zimy.
Ještě ani pořádně neodešla od obchodu, když se zpoza rohu přiřítila auto a oslnilo ji světly. Sklonila se stranou. Podpatkem uklouzla po zledovatělé dlaždici skryté pod sněhem, kotník se jí podlomil a Anička spadla na chodník. Taška jí odletěla stranou.
Chtěla vstát, ale kotník jí projela taková bolest, že měla slzy na krajíčku. Kolem nikdo, mobil v trapu co teď? Nezaslechla, jak za ní tichounce klaply dveře auta.
Neublížila jste si? nad ní se sklonil mladý chlap. Můžete stát? Pomůžu vám. Podal jí ruku.
Myslím, že jsem si zlomila nohu. Díky vám! Jezdíte tady s autama a děláte z chodníku kluziště, procedila Anička se slzami v hlase, jeho pomoc ignorovala.
Může si za to sama. Kdo nosí podpatky v noci?
Ale jdi do háje, štěkla Anička.
Chcete tu sedět do rána? No co, nejsem žádnej úchyl. Kde bydlíte?
Tamhle, ukázala rukou k vedlejší bytovce.
Chlap najednou odešel. Hned nato ale slyšela nastartovat motor auto najelo zpátky vedle ní.
Teď vás zvednu. Zkuste na nohu nešlapat. Raz, dva, tři, zvedl ji razantně a opatrně postavil, až druhou nohu musela pokrčit.
Stojíte? zeptal se, jednou ruku ji podpíral, druhou otevíral dveře auta. Tak si pojďte sednout.
Ta moje taška! vykřikla Anička, zatímco usedala na sedačku.
Chlap doběhl pro tašku a hodil jí na zadní sedadlo.
Před domem jí zase pomohl ven a pak ji okamžitě popadl do náruče. Dveře auta za sebou zabouchl nohou.
Před vchodem do paneláku zastavil.
Máte klíče v tašce? Je doma někdo?
Mamka.
Tak naťukej kód a zavolej jí, ať otevře.
Výtah v domě nebyl, takže ji nesl v náručí až do třetího patra. Chytla ho kolem krku, a když funěl do schodů, viděla v měkkém světle zářivek kapky potu stékající mu po spáncích. Tak ti patří. Příště nejezdi kolem sámošky jak blázen, pomyslela si škodolibě.
Položte mě, dál už zvládnu sama, řekla Anička u dveří do bytu.
Jen oddechoval, mlčel. Najednou se rozletěly dveře a na prahu stála máma.
Aničko? Co se děje?!
Chlap jí ani nevěnoval pozornost, prošel kolem, Aničku postavil opatrně na zem a zhluboka se nadechl.
Přineste židli, řekl vyplašené mamce, která se tiskla k věšáku.
Mamka přitáhla židli z kuchyně, Anička s úlevou dosedla a natáhla si bolavou nohu. Chlap si klekl před ni.
Co se to tu děje? rozčilila se máma.
On ji ani nevnímal. Jednou rukou Aničce přidržoval nohu, druhou bleskově rozepnul zip kozačky. Anička vykřikla.
Co to děláte? Bolí mě to!
Co s ní děláte, vždyť to bolí! vykřikly málem současně s Aničkou i její mamka, když viděly, jak jí kotník pod punčocháči rudne a otéká.
Zavolám sanitku, řekla máma.
Jen vykloubený kotník. Jsem doktor. Honem přineste něco studenýho, led, cokoliv, přikázal chlap.
Mamka poslušně zmizela v kuchyni a vrátila se s mraženým kuřetem zabaleným v igelitu.
Přiložte to na kotník, řekl, pak zamířil ke dveřím.
Odcházíte? lekla se Anička.
Jdu do auta pro elastickej obvaz. A hned vám přinesu tašku, odpověděl a zmizel za dveřmi.
Ty jsi mu nechala tašku v autě? Kdo to je? posadila se mamka před Aničku a přiložila jí balík zmraženého masa na kotník.
Anička sykla bolestí.
Vyjel na mě autem, leknula jsem se, uklouzla a spadla. Donesl mě domů. Víc o něm nevím.
Co když je to podvodník? Teď zdrhne se vším, co máš v tašce karta, peníze, klíče. Mám zavolat policajty, než zmizí?
Ale prosimtě, mami. Chtěl by mě vykrást, nechal by mě ležet na ulici!
No nevím
V tom zazvonil domovní zvonek.
To bude on. Mami, běž otevřít, požádala Anička.
Mladý chlap vstoupil, podal Aničce tašku.
Můžete si zkontrolovat věci, řekl, sundal bundu, klekl si na ni a připravil se.
Bude to bolet, musím vám to napravit. Držte se opěradla, bude to rychlejší.
Obemkl jí kotník a prudce pohnul. Anička vykřikla, zkousla si ret.
Vám něco hoří, houkl najednou na mámu.
Ta vyskočila do kuchyně.
V tu chvíli kotník projela ostrá bolest. Anička viděla hvězdy.
Klid, teď už to poleví, broukl kluk.
Mamka přiběhla zpátky.
Děkuju, už to nehoří začala a on ji přerušil:
Výron je zpátky na místě. Několik dní to bude bolet, nenašlapujte na to. Opatrně jí nohu položil dolů a začal se oblékat.
Díky vám. Promiňte, že jsem toho o vás napovídala, omluvila se mamka. Nechcete zůstat? Do půlnoci zbývá pár minut, domů byste už stejně nestihl a mám všechno hotové.
Chvíli přemýšlel.
Dobře, jestli vás nebudu rušit.
Ale vůbec ne, aspoň někdo pomůže otevřít šampaňské!
Mami! napomenula ji Anička.
No a co? Já vytáhnu maso z trouby, a vy ji, mladý pane, doprovedete do pokoje, rozhodla mamka.
Anička se zavěsila do jeho paže a dokulhala na gauč. Zkusila došlápnout bolelo to, ale dalo se to vydržet. Přesto bylo příjemné cítit jeho ruku kolem svého pasu.
Děkuju, řekla, když se usadila s nataženou nohou.
Není zač. Vždyť já za to vlastně můžu, usmál se.
Ale co, mohla jsem si za to sama. Jak se vlastně jmenuješ?
Mirek. Můžeme si tykat?
Jasně. Opravdu jsi doktor?
Chirurg. Chtěl jsem do obchodu pro něco na zub sedl si na gauč k Aničce.
Manželka na vás doma asi čeká, že
Odejít ode mě už před půl rokem. Bylo jí líto, že mě nikdy není doma. Ani o víkendech, pořád volají do špitálu. Vzala dcerku a odstěhovala se ke své mamince.
Já určitě vypadám děsně, zrudla Anička.
Právě naopak.
A tak jsme ten Silvestr oslavili ve třech. A víš jak se říká: Jak na Nový rok, tak po celý rok.
Když Mirek odešel, šly jsme s mámou spát. Já dlouho nemohla usnout pořád jsem cítila jeho ruku na svém boku, vybavovala si, jak mě nesl v náručí. Tohle se nedá zapomenout.
Ráno už jsem opět došlápla na nohu sice nateklou, omotanou obvazem, ale šlo to.
Radostí jsem málem vyskočila, když se Mirek zas objevil. Sundal obvaz, prohlídl to, a zase jeden našel.
Všechno v pořádku. Zkusíš na to stoupnout?
Prý si už tykáme, usmála jsem se. Jo, jde to.
Dáš čaj? zeptala se máma.
Příště, teď mám službu.
Ještě přijedeš? vyhrkla jsem.
Usmál se.
Za dva měsíce jsem se k němu nastěhovala.
Vždyť není ještě rozvedený. Co když se k němu žena vrátí? kroutila hlavou máma, když jsem balila věci.
Nevrátí. Mirek říkal, že už někoho má.
No nevím. Moc s tím pospícháš.
Byl to krásný rok. Samozřejmě, že jsem žárlila, když Mirek jezdil za dcerou. Samozřejmě, že se vídal i s exmanželkou. Viděla jsem ji na fotce. Krásná ženská.
Začínala jsem ji i chápat. Mirkovi často volali do nemocnice o víkendech i o svátcích, někdy i v noci, a tam je mladých sestřiček požehnaně Byl prostě takový, že se do něj musel každý zamilovat. Když byl doma, byla jsem nejšťastnější na světě.
Uplynul rok. Nebyly to žádné růžové sny, ale byl šťastný. Pořád se ještě nerozvedl. To mě trochu trápilo. A mamka mi sekali do hlavy: “Promluvte si spolu, udělej si ve všem jasno!” Ale já to odkládala.
Poslední den v roce jsem kmitala v kuchyni. V obýváku zářil krásný vánoční stromeček, v ložnici na posteli nové šaty. Zkontrolovala jsem maso v troubě, zazvonil telefon. Když jsem vyšla z kuchyně, Mirek stál u okna a s někým hovořil.
Dobře, za chvíli přijedu, povídá a pak se na mě otočí.
Volali tě zase do nemocnice? ptám se se strachem.
Ne. Volala žena. Malá nechce spát, brečí a čeká na mě. Jen ji uložím, dám jí dárky, a hned jsem zpátky.
Mirku, do půlnoci zbývají necele tři hodiny zachvěla se mi brada.
Stihnu to. Položím ji a hned jsem zpátky. Opravdu. Políbil mě na tvář a zmizel.
Přemlouvala jsem se, že nemám žárlit, nervovat se, ale moc mi to nešlo. Všechno bylo hotové, byla jsem navlečená v šatech, ale ručičky hodin se blížily k půlnoci a Mirek nikde. Nevolala jsem mu, kdoví jestli neřídí. Napsala jsem jen zprávu, ani na tu ale nereagoval.
Nakonec jsem sfoukla svíčky a hrdlo se mi svíralo. V tu chvíli jsem možná víc než kdy dřív rozuměla jeho bývalé ženě. Co když se k němu vrátí? Co bych dělala já? Já ho přece miluju.
To čekání mě dusilo. Vzpomněla jsem si na stařenku z přízemí. Vždycky byla sama, Mirek říkal, že nemá děti ani rodinu. Já jsem teď taky sama. Oslavovat Nový rok sama je smutné. Sešla jsem s krabičkama salátu a dortu dolů.
Babička otevřela až po chvíli, hleděla na mě krátkozrace.
Nesla jsem vám salát a kousek dortu. Něco jsem upekla a nechci být sama, vykoktala jsem.
Pojď dál, pozvala mě.
Byla malá, drobná a trochu sehnutá, ale měla útulný, čistý byt. Žádný stromeček, slavnostní stůl taky ne, jen tiše běžel malý televizor.
Díky, posaď se, dám vařit vodu na čaj.
Ty žiješ s Mirkem Novákem, že? zeptala se u čaje.
Ano, řekla jsem.
Letmě kývla, jestli schvaluje.
Jeho žena se nikdy s nikým nebavila, byla namyšlená, nikdy nepracovala. Ty jsi jiná. Zase si ho volali do špitálu?
Jel za dcerou.
Znovu přikývla.
Vrátí se, neboj. Je to dobrý člověk.
A vy jste vždy byla sama?
Celý život. Měla jsem lásku, ale kamarádka mi ho přebrala. Utekla jsem z domova, šla za láskou pěšky v silvestra přes chumelenici. Když jsem přišla, měla jsem omrzliny, on už byl s jinou Nikdy jsem toho Fandu neodpustila. Tehdy jsem byla moc mladá a uražená. Dneska bych si to s ním vyříkala všechno by bylo jinak.
Četla jsem tě z okna. Mirek nikdy nebyl s ní šťastný tak jako s tebou. Jestli ho miluješ, odpusť mu, nebo aspoň nežárli. Nebo ještě líp odstěhujte se. Ona vám klid nedá, znám ženský. Poslechni srdce, nenech to být jako já, usmála se drobná babička se slzama v očích.
Vrátila jsem se domů a všechno sklidila do lednice. Mirek přišel až nad ránem.
Odpusť, nevím, jak se to stalo, asi mi něco přimíchala do čaje. Probudil jsem se před chvílí se strašnou bolestí hlavy.
Proč se s ní nerozvedeš? Miluješ ji?
Ne. Kdybys ji znala, ani by ses neptala. Já mám rád dceru. Vím, že mě tady čekáš, třeba sis toho v hlavě představila Nic mezi námi nebylo, věříš mi?
Přivinula jsem se k němu.
Let’s zmizet, kamkoli. Nemocnice jsou i jinde. Jsi šikovný chirurg
Teď o tom nemůžeme mluvit, hlava mi třeští Pak. Miluju tě.
Usnul a já k němu lehla. Zněly mi v hlavě slova babičky.
Dítě je ještě malé, časem zapomene. Nežijí spolu půl roku. To žena to vším manipuluje. Možná čeká, že ho opustím. Ale to ona se přepočítala. Já o něj budu bojovat. Až se probudí, promluvíme si
Zhasla jsem světýlka na stromečku a přitulila se k Mirku, jak nejvíc to šlo.
Miluju tě. To slovo ani neobsáhne, co cítím. Miluju tě.
**
Když miluješ, dokážeš odpustit všechno Kromě toho, že tě už nemilují. Annie HallRáno prosvítalo mezi závěsy a v kuchyni voněla káva, kterou Mirek potichu nachystal. Opatrně mě vzbudil a políbil do vlasů. Musím dnes odjet do nemocnice, ale vrátím se dřív. A večer spolu promluvíme, zašeptal.
Byla jsem nervózní, ale rozhodnutá. Celý den jsem myslela na babiččina slova a v hlavě mi klíčil plán na nový začátek. Večer Mirek přišel domů s úsměvem. Při víně a svíčkách tentokrát jsme si sváteční chvíli už nenechali ukrást jsem sebrala odvahu a začala první. Chci, aby už mezi námi nic nestálo. Chci být ta, ke komu se budeš vracet, se kterou budeš snít plány. Můžeme odejít, kdykoli. Jen nechci už další čekání.
Chvíli mlčel. V očích měl stopy únavy i radosti, znovu mě vzal za ruku. Uděláme to. Najdu si místo jinde, své rodině neuteču, ale nenechám tě samotnou. Je čas začít znova. Pro nás oba.
Když jsme ještě tu noc, na schodech zasněženého domu balili kufry, uvědomila jsem si, že právě tenhle krok byť děsivý a nejistý je důkazem lásky. Nejdůležitější není čekat na štěstí, ale jít mu naproti, i kdyby to bylo s oteklým kotníkem, rozmazaným make-upem a odvahou, kterou člověk najde až na prahu slz.
Silvestr skončil jinak, než jsem si vysnila. Ale když jsme jeli vstříc novým začátkům, držela jsem Mirka za ruku ještě pevněji. Venku už schne první sníh a v srdci jsem věděla, že tentokrát začínám nový rok přesně tak, jak chci. S ním, beze strachu, a s vědomím, že někteří lidé zůstanou navzdory všem bílým zimám i občasným bolestem kotníků.
A někdy největší odvaha není odpustit druhým, ale sobě dát šanci být znovu šťastný.
