Jana Novotná pracovala v kavárně U lávky už šest let. Věděla o každém pravidelném hostovi, znala jejich oblíbené polévky i to, kdo si dává rum před obědem a kdo nenávidí kopr.
Ale tuhle středu se objevil někdo úplně neznámý postarší pán, kabát už snad pamatoval první republiku a plátěná taška působila, jako by v ní nosil cihlu a dvě knihy. Vybral si stolek v rohu, usedl rozvážně a vytáhl peněženku.
Jana to celé sledovala. Pán vysypal hrst drobných a mezi nimi zoufale počítal desetníky třesoucíma se prsty.
Srdce jí u toho trochu povolilo šněrování. Když k němu přišla s poznámkovým blokem, řekl potichu:
Jen kávu. Na víc dneska nemám, slečno.
Jana přikývla, ale v hlavě jí to šroubovalo. Kdo v tomhle věku by měl stát před rozhodnutím, jestli bude jíst, nebo si zachová důstojnost?
Nenápadně se vytratila ke kase, vytáhla vlastní peníze a nenápadně zaplatila za pána celý oběd vývar a pořádný smažák se salátem. Když mu jídlo nesla, starý pán vykulil oči.
Já to jsem si neobjednal.
Tohle je dnes na účet podniku, pousmála se Jana, jako by to bylo něco samozřejmého.
Muži zvlhly oči.
Děkuju vám Připomínáte mi někoho, koho jsem kdysi znal.
Jedl pomalu, skoro slavnostně. A než odešel, zastavil se u pultu. Jana mu na účtenku nenápadně napsala číslo kavárny třeba někdy bude potřebovat pomoc.
Dneska jste mi zachránila den, možná i něco víc, zašeptal.
Jana se jen usmála a nenapadlo ji nad tím dál přemýšlet.
O dvě hodiny později zazvonil zvonek u dveří. Tentokrát to nezvonilo jako před chvílí, ale pěkně zostra. Vstoupili dva policisté v uniformách, obličeje vážné.
Prosím vás, nepoznáváte tohoto muže? zeptal se jeden a podal jí fotografii.
Byl to on. V Janě hrklo.
Stalo se něco? Je v pořádku? hlesla.
Policisté si vyměnili pohled.
Našli jsme ho u Vltavy, řekl tiše jeden z nich. Zemřel nedávno.
Jana si musela přikrýt ústa rukou.
To není možné pořád byl tady, pil kávu!
Policista přikývl.
V kapse měl vaši účtenku. Bylo tam jméno kavárny a telefonní číslo. Vypadá to, že jste byla poslední člověk, se kterým mluvil.
Podal jí poskládaný papírek.
Janě se třásly ruce, když ho rozložila.
Uvnitř byl úhledným písmem napsán vzkaz:
Milé paní servírko,
děkuji, že jste se mnou dnes jednala jako s člověkem.
Dala jste mi teplo, když už jsem u sebe žádné nenacházel.
Teď už mohu jít v klidu.
Jana se rozplakala.
Ne že by měla výčitky
došlo jí spíš, že někdy úplně obyčejné gesto
bývá tou poslední jiskrou v životě někoho druhého.
Policisté mlčeli. Nakonec jeden tiše poznamenal:
Neměl nikoho blízkého. Dnes měl štěstí, že narazil právě na vás.
Jana přitiskla vzkaz k srdci.
Od toho dne vždycky aspoň jednou za směnu zaplatila někomu neznámému oběd. Ne ze soucitu
ale z lásky k člověku, kterého znala jen hodinu,
a který už jí navždy změnil pohled na svět.
