13. června
Dnes jsem se zas probudila do ticha bytu, ve kterém už dávno tak často zní jen ozvěna vzpomínek. V hlavě pořád slyším hlasy minulosti většinou z posledních tří let
Tenkrát byl ještě s námi Luděk. Právě mu bylo šedesát dva, když jsme přišli o jeho sestru z vesnice. Byla sama, a tak Luděk vyrazil na pohřeb do rodné vsi u Litomyšle. Já jsem zůstala doma zdraví mi už tolik neslouží. Věděla jsem, že se dnes večer vrátí, všechno jsem připravila předem. Na talíře jsem dala bramborovou kaši, karbanátky.
Když vešel do kuchyně, jen jsem prohodila: Právě na večeři jsi došel. Ale on mlčel a jen zvláštně na mě koukal.
Co se stalo, Luďku? ptala jsem se.
Odpověděl najednou: Nepřijel jsem sám.
Jak to myslíš?
Pak dovnitř vstoupila hubená holčička. Luděk ji lehce postrčil:
Jano, to je vnučka mojí sestry. Jmenuje se Liběna.
Podívala jsem se na ni přísně, na Luďka zamračeně, ale nakonec jsem jen řekla:
Pojď dál, Liběno. Za chviličku bude jídlo.
Holka vypadala vystrašeně, schoulila se u stolu.
Posaď se a jez, vybídla jsem ji, snažila se být co nejvlídnější.
Jak začala jíst, zavolala jsem Luďka do ložnice.
Luďku, co to má znamenat? šeptla jsem, sotva jsme zavřeli dveře.
Janičko, nech ji tu s námi. Nemá nikoho, komu by patřila.
A kde je ta tvoje neteř?
Ani se nepřišla s matkou rozloučit. Sestra ji od tří let vychovávala, a teď… Liběna zůstala úplně sama.
Luďku, jsme už v důchodu. Zdraví máme oba nanic Kolik jí je let?
Dvanáct.
To ještě aspoň osm let potřebuje někoho vyrůst
Bude na ni příspěvek. Sestrin dům prodáme za půl roku, už jsem se domluvil. Je sice starý a malý, ale něco i my máme naspořeno. Alena s Pavlem nám pomohou, jsou to naše děti
Těm stačí jejich trápení. Děcek mají požehnaně. My jsme jim chtěli pomáhat
Ale Liběna je taky má rodina.
Já vím No tak pojď, oběd na stole chladne.
Liběna na nás vyděšeně koukala, když jsme přišli zpátky do kuchyně. Vstala a skoro špitla:
Babičko Jano, nevyhazujte mě, kromě vás nikoho nemám. Pomůžu vám se vším.
Dobře, zůstaň tu, mávla jsem rukou.
Uplynul rok. O Ludka jsem přišla, děti přijely až na pohřeb. Potom seděli se mnou u stolu. Liběna odešla k sousedce, věděla, že bude řeč o vážných věcech.
Mami, proč tu tuhle holku necháváš? ptala se Alena.
Je to Luďkova příbuzná. Kam by šla, nemá nikoho. Rozplakala jsem se.
Umístíme ji do dětského domova, už nejsi nejmladší, proč ti to komplikovat starobu?
Všichni jste čím dál dál na dosah. Potřebuju aspoň někoho vedle sebe
Pavel položil sestře ruku na rameno: Aleno, máma to nezvládne sama. Ať s ní Liběna zůstane.
Děti zůstaly den a pak zas musely domů ke svým rodinám, každý měl tři děti, starostí až nad hlavu.
Liběna, i když nebyla vlastně vnučka, mi pomáhala, ač jí v té době bylo sotva třináct. Byla na všechno sama, a já už na tom byla hůř a hůř. Zase přijeli Alena s Pavlem.
Je mi hrozně, sotva se ploužím bytem. Ještě že mám vedle sebe Liběnu, začala jsem hned další den. Chtěla bych jí přepsat byt.
Co to říkáš, mami? divila se Alena. Máš šest vnoučat, mé Lence už je čtrnáct a Pavlově Martině patnáct, cobydup se budou vdávat!
Ale nikdo se o mě nestará.
Teď mají prázdniny, zavolám jim, přijedou za tebou na celé léto.
Za tři dny přijely, s rodiči se rozloučily a Liběna šla zas k sousedům.
Vnučky se tvářily spokojeně, že tu zůstávají, ale hned první večer přišly pozdě z procházky. Já ležela, nemohla vstát. Musela jsem je poprosit, aby mě dovedly na WC šklebily se, ale nakonec musely.
V noci jsem měla žízeň, snažila se Lence zavolat, ale dělala, že spí. A když jsem potřebovala pomoc znovu, dohadovaly se, kdo mě povede.
Následující ráno měly vařit i krmit mě, to už se tvářily otráveně. Dva dny trpěly, třetí den zabalily a zavolaly rodičům, že už to dál nejde.
Zase jsem zůstala jen s nevlastní vnučkou. Sotva jsem vstala z postele.
Tak uběhl další rok.
Celý byt teď zvládá patnáctiletá Liběna. Chodí do deváté třídy, ve všem mě zastoupí: učí se výborně, pere, vaří, uklízí. Má o mne větší strach, než by měla vlastní vnučka.
A já pořád přemýšlím:
Je zajímavé není moje krev, a přesto mě neopustila Kam by šla? Za pár let jí bude osmnáct Musím na ni byt přepsat. Snad děti pochopí.
S obtížemi jsem vstala, vzala mobil, co mi kdysi Luděk koupil i mě naučil používat, našla si číslo na notáře a zavolala mu.
Druhý den přišel a všechno podle předpisů zařídil.
Hned jsem zavolala Aleně a Pavlovi, oznámila jim své rozhodnutí. Do dvou dnů přijeli. Mám třípokojový byt na druhém patře na Vinohradech pěkné místo.
Mami, neděláš chybu? začala Alena. Pojď k nám, budeš chvíli u mě, chvíli u Pavla, a byt prodáme.
A Liběna?
Tu dáme do dětského domova. Vnoučata ti budou pomáhat.
Pomoc vnoučat jsem už zažila. S Liběnou se cítím klidně. Nechci střídat rodiny. Chci domů.
Pavel ji pohladil po ruce: Asi má pravdu. Je jí s Liběnou dobře, to je hlavní. Rozhodla se přepsat na ni byt, ať to tak zůstane.
Zůstali ještě dva dny, pak odjeli. Liběna hned přišla od sousedů.
Babi, proč tu byli Pavel a teta Alena?
Ále, na návštěvu. Smála jsem se. Posaď se, chci ti něco říct.
Liběna poslušně přisedla.
Dej mi tu složku z komody.
Podala mi ji, sedla si těsně vedle.
Ten byt jsem přepsala na tebe. Všechny papíry jsou tu.
Babi, ale proč? Vždyť nejsem tvoje opravdová vnučka
Objala jsem ji a zašeptala: Liběnko, jsi mi nejbližší na světě. Jen mě prosím, nikdy neopouštěj!
Babičko, tebe v životě neopustím. Já nemám nikoho bližšího než tebeObjímaly jsme se dlouho mlčky; venku bylo slyšet zpívat kosa v podvečerním slunci a otevřeným oknem proudil do bytu vůně mokré hlíny po dešti. Všechna hořkost a obavy mě opustily, jako když v zimě slunce roztopí led na okně. Cítila jsem, že domov není v cihlových stěnách, ale v teple, které se člověk nebojí dávat.
Liběna mi uvařila čaj a zůstala sedět vedle, jen tiše tiskla mou dlaň. A já poprvé po letech nemyslela na samotu, stárnutí ani těžké dny. Byla jsem vděčná za dívku, kterou nám život přivál, a za nový příběh, který píšeme spoludva lidé, kteří zůstali jeden druhému, když ostatní jen míjeli kolem. Najednou jsem pochopila: není důležité, odkud kdo je, ani jaké má jméno v rodném listě. Důležité je, kdo zůstane, když většina už odešla.
A tak jsem na Liběnu pohlédla, pohladila ji po vlasech a usmála se:
Vždycky budeš doma, Liběnko. Teď už spolu navždy.
