Františka přišla o sestru. Její muž, Josef, se vydal na venkov, aby sestru pochoval. Františka zůstala doma zdraví už jí nesloužilo. Věděla, že se dnes Josef vrátí, a tak mu připravila večeři. Do talířů navršila bramborovou kaši a smažené karbanátky. Když Josef vešel do kuchyně, usmála se na něj: Zrovna ses stihl na večeři. Josef však mlčel a díval se na ženu zvláštním pohledem. Co se stalo? zeptala se Františka překvapeně.
Nepřijel jsem sám, řekl najednou tiše Josef.
Jak to myslíš? S kým? podivila se Františka.
Františka, kdysi paní učitelka, dnes už paní v letech, často vzpomínala zvlášť na poslední tři roky svého dlouhého života. Tehdy ještě žil její muž, právě mu bylo dvaašedesát. Odešla mu sestra z venkova, byla celé roky sama, tak ji jel pohřbít. Jenže domů se Josef vrátil s někým podpaží.
Dovnitř poháněl hubenou dvanáctiletou dívku, snad ještě plašší než venkovská kočka: Františko, to je vnučka mé sestry. Jmenuje se Ludmila.
Františka si ji změřila přísným pohledem, vrhla na muže zamračený výraz, ale nakonec pověděla: Pojď dál, Ludmilko, za chvilku bude na stole.
Už předem uvařila bramborovou kaši, karbanátky. Pojď, Ludmilko, najedli jsme se spolu, zkusila co nejměkčeji. Holčička se pustila do jídla a Františka pokynula muži, aby šel s ní do ložnice.
Josefe, co to má znamenat? šeptala hned mezi dveřmi.
Nech ji tu chvíli, Františko. Nemá nikoho na světě.
A kde je její matka?
Ani na pohřeb matky se neukázala. Sestru jsem znal celý život sama vychovávala tuhle Ludmilu Teď je holka na všechno sama.
Jsme oba důchodci, zdraví už nepřeje, nervózně se podívala ke dveřím. Kolik jí je let?
Dvanáct Do dvaceti ji bude třeba vychovat.
Dostaneme na ni příspěvek, mírně řekl Josef. Za půl roku prodáme sestřin domek už jsem se domluvil. Sám o sobě za moc nestojí, starý a malý. Máme trochu úspor, a Anna s Bohumilem pomohou, když něco vždyť jsou to naše děti.
Oni sami mají starostí dost. Všechny jejich děti chodí do školy, pět let a budou se vdávat a ženit To jsou přece naši vnoučci, i když bydlí daleko. My jsme chtěli jim pomáhat.
Ale Ludmila je taky má krev.
Nevlastní, mávla rukou Františka. Pojďme, večeře chladne!
Když se vrátili do kuchyně, dívka se vystrašeně vztyčila. Musela se dovtípit, o čem byla řeč. Zvedla prosebně hlas: Babičko Františko, nevyhazujte mě, kromě vás už nikoho nemám! Pomůžu vám se vším.
Tak dobře, zůstaň, rozhodla Františka násilně klidným hlasem.
Rok nato odešel její Josef na věčnost. Děti přijely, rozloučily se, a pak zůstaly chvíli se smutnou matkou u stolu. Ludmila odešla k sousedům pochopila, že dospělí spolu potřebují mluvit.
Mami, proč si tu necháváš tu cizí holku?
Je to Josefova příbuzná, spustily se Františce slzy. A kam by měla jít?
Radši ji dej do dětského domova, navrhla dcera Anna. Vždyť už jsi stará, nemáš na to sílu. K čemu ti to?
Zůstala jsem úplně sama. Vy ke mně jezdíte čím dál méně. Aspoň někdo mi zůstane. A taky si mě pohlídá a znovu se rozplakala.
Bohumil poklepal Anně na rameno: Měj rozum, Anninko, mámě samotné by bylo těžko. Ať tu Ludmila zůstane.
Zůstala Františka sama s nevlastní vnučkou. Ludmila byla šikovná, i když jí tehdy bylo jen třináct, ve všem babičce pomáhala jak mohla.
Ale Františce ubývaly síly. Když Anna a Bohumil opět přijeli, Františka je přivítala smutně: Je mi čím dál hůř. Naštěstí je Ludmila pořád se mnou. Chtěla bych na ni přepsat byt.
Co to povídáš, mami? rozčílila se Anna. Máš šest vnoučat, moje Olina už má čtrnáct, Bohumilova Magda patnáct Za chvíli se budou vdávat.
Nevšímám si, že by se někdo chystal pečovat o starou babičku, suše opáčila Františka.
Je léto, mají prázdniny, rozhodla dcera. Zavolám jim, u tebe zůstanou celé prázdniny.
Opravdu přijela děvčata Magda a Olina, rodiče hned zase zmizeli. Ludmilu znovu přijali laskaví sousedi.
Holky byly rády, že mají volno u babičky. Hned první den se ztratily venku až do noci. Babička ležela slabá v posteli, bez jídla. Prosila, ať jí pomůžou na WC tvářily se, že se jim chce úplně nejmíň, ale musely.
V noci ji několikrát prosila o vodu, než se Magda vůbec zvedla. Ráno bylo nutné uvařit, nakrmit babičku štěstí, že si sama došla do kuchyně.
Po dvou dnech byly holky otrávené, že jen posluhujou. Když Františka poprosila, ať jí pomůžou s koupelí, praskly jim nervy a zavolaly rodičům. Druhý den si je odvezli.
A tak Františka zůstala se svou cizí Ludmilou, sotva vstala z postele. Už rok to takhle šlo.
Veškerý život v bytě byla na patnáctileté dívce. Chodila do deváté třídy, stíhala školu, domácnost, starat se o nemocnou babičku a udržovat pořádek. Přitom Františku neustále hlodaly pochybnosti:
Podívej se, cizí krev, a neopouští mě. Přitom nemá kam jít. Ale co bude za tři, za pět let? Měla bych přepsat byt na ni. Snad děti pochopí.
S vypětím sil vstala a vzala si telefon ještě jí ho Josef daroval k šedesátinám a naučil ji ho používat. Vyhledala notáře, zavolala mu.
Druhý den přišel a vše vyřídil.
Františka hned zavolala dceři a synovi a oznámila jim své rozhodnutí. Do dvou dnů přijeli. Byt byl velký třípokojový, druhé patro, v krásné části Prahy.
Mami, nebylo to zbytečné? začala hned Anna. Vem si, pojedeš žít chvíli ke mně, chvíli k Bohumilovi a byt prodáme.
A co Ludmila?
Tu dáme do dětského domova. Vždyť máš vlastní vnoučata.
Vím, jak mě hýčkaly Ale s Ludmilou je mi v klidu. Nechci pendlovat měsíc tu, měsíc tam.
Bohumil zamyšleně přikývl. Je to tak, mami. Jestli je ti dobře s Ludmilou, je to nejdůležitější. Není co řešit.
Zůstali ještě pár dnů, pak odjeli. Ludmila se vrátila od sousedů.
Babi, proč teta Anna a strýc Bohumil přijeli?
Jen tak, na návštěvu, usmála se Františka. Pojď, něco ti řeknu.
Ty jsi dneska nějaká záhadná, babi
Podej tu černou složku z komody.
Ludmila poslechla a posadila se vedle. Františka otevřela složku.
Celý byt je teď tvůj, Ludmilko. Tady máš všechny papíry.
Dívka stydlivě šeptla: Babičko, proč? Nejsem tvoje.
Františka jí stiskla ruku: Holčičko moje, jsi mi nejbližší. Jen mě neopouštěj.
Babi, jak bych mohla? Jsi pro mě všechno na světěLudmila položila hlavu Františce na rameno a objala ji, nesměle, opatrně, jak to dlouho nedělala. Skrze slzy se pousmála: Já tě nikdy neopustím, babi, slibuju.
Venku zabouřil letní déšť a za oknem se rozsvítily první lampy v ulici. Františka dívku tiše pohladila po vlasech a v tom dotyku bylo všechnovšechny nenapsané psaní, všechna proměnlivá pouta v rodinách, všechny ztráty a nové začátky.
Jdeme spát, Ludmilko, zašeptala nakonec. Zítra bude zase ráno. A ty, děvče, až vyrosteš, pamatuj: rodina není o krvi. Rodinu si někdy najdeš tam, kde bys ji nejmíň čekala.
Ve tmě pokoje později Františka usínala, zatímco v kuchyni voněl hrnek čaje, který Ludmila připravila na ráno. Obě věděly, že spolu zvládnou cokoli, protože si konečně navzájem patřily.
