Petr přivezl svou snoubenku Martinu žít na vesnici. Zdědil tam po babičce starý dům. Mladí se brzy zabydleli, zaběhli si hospodářství… Jednoho dne přijela z Prahy na návštěvu jeho sestra Jitka. S sebou táhla své tři děti.
Já tu taky jednou bydlela! řekla Jitka bratrovi. Kdysi jsem sem jezdila k babičce. A teď jsem si řekla, že si pojedu odpočinout k moři! Děti vám asi nechám tu na vsi.
A kdo je bude hlídat?! podivil se Petr. My oba chodíme do práce… V tom se zvenku ozval rámus. Petr vyhlédl z okna a zůstal zaražený.
Petr přivezl Martinu do vesnice, kde trávil dětství. Dům po babičce dostal do dědictví.
Vyber si, Marti, buď zůstaneme tady, nebo pojedeme do města a budeme platit za nájem bytu, navrhl své přítelkyni.
Výběr nebyl zrovna velký. V Praze Petr neměl nic. Žil u sestry Jitky v malém pokojíčku, ještě se starším synovcem.
Sestře byla Petrova přítomnost vždycky proti srsti.
Jednou za měsíc, když jí Petr předal výplatu jako příspěvek za bydlení, byla na chvíli spokojenější, jinak na něj pořád něco měla.
Navíc na Petra nakládala dost práce.
Každý víkend musel vytřepat koberce, peřiny, vyrazit s dětmi ven. Byli tři rok, tři a šest let.
Jitčin muž mezitím buď studoval v jiném městě, nebo zmizel za kamarády.
Někdy si zkrátka zajel k rodičům odpočinout si od rodiny.
O tom všem Martina věděla.
Věděla, že Petr, ač má slušnou práci a plat, nikdy neměl peníze nazbyt. Vše šlo sestře.
Když spolu začali chodit a Petr si začal nechávat víc výplaty na sebe, Jitka ho málem vyhodila.
Musel si ještě dva týdny odmakat výpověď.
Sestra mu pořád nervy žrala, i jeho snoubence k tomu přimíchala.
Jitce se Petr hodil peníze, úklid, pomoc s dětmi.
Týden brblala, a pak, když Petr odmítl odevzdat další výplatu, ho jednoduše vystěhovala.
Petr se sbalil a odešel za Martinou do jejího intráku
Velká vesnice je přivítala dobře. I když už neměli příbuzné v okolí, Petr znal kdekoho. Léto u babičky v dětství se mu neztratilo.
Petrův otec už nežil, máma bydlela v jiném kraji. Martinini rodiče žili až na Moravě. Pomoci neměli od koho čekat.
Vzali se bez velkého povyku a začali si zařizovat život. Martina nastoupila do místní školky, Petr šel na pilu.
Sousedka paní Procházková jim darovala kozu, protože už se o ni sama nestíhala starat.
Za kozu nechtěla nic, krom půllitru mléka denně. Později přišly slepice a ovečky.
Platy moc slavné nebyly. Ale hospodářství a nahodilé zakázky Martina šila na objednávku jim hodně pomohly. Nežili špatně.
Už měli tříletého synka Matýska. Martina se po mateřské vrátila do práce. Nejtěžší časy byly za nimi…
A pak Jitka najednou přijela na návštěvu.
Od bratrova stěhování do vesnice ho neviděla.
Děti už byly větší. Manžel s ní zase nejel, raději si odpočinul u svých rodičů.
Já tu bydlela taky! připomněla. U babičky jsem bývala.
Dlouho ses tu neudržela, zasmál se Petr. Už po týdnu bez rodičů jsi spustila řev a hned si pro tebe přijeli. Zato já tu trávil celé prázdniny…
Co tu taky dělat? Nuda. Proto jedu k moři!
Moře máš ráda už od dětství. Rodiče brali jen tebe.
Jedeme s dětmi k moři, bráško. Děti ti tu asi nechám na vsi!
A kdo je má na starosti? My oba pracujeme. Mě tu někdy několik dní nebývá.
Vždyť je to vesnice, co by se jim stalo? Oni se pohlídají!
Zůstaň a pohlídej si je sama. Martina to určitě nevezme.
A proč bys jí to měl vysvětlovat, jsi můj bratr! Prostě jí řekneš a hotovo.
A co tvůj manžel, pojede s tebou?
Ne. Ten ať si od nás odpočine.
Váš život je samé odpočívání jeden od druhého…
Mezitím Jitčiny děti lítaly všude po dvoře.
Najednou venku vybuchl rámus. Petr vyhlédl a zůstal stát. Děti pustily prase a to je teď honilo po celé zahradě!
Petr ho pracně zahnal zpátky. Záhonky byly rozdupané. Koza s kůzlaty na řadě, půl kapusty v háji.
Petr lamentoval, Martina byla z toho špatná. Děti hned zmizely ven zas.
Jsou to děti, jste na vesnici! Hrají si se zvířátky, no a? mávla rukou Jitka.
Náš tříletý to nedělá.
Ještě se naučí.
On ví, že to nesmí!
Zvenku zase křik. Děti šly k slepicím.
Mají krásné slepičky, nesou krásná barevná vajíčka.
Kohout se na ně okamžitě vrhl, jak otevřely dveře.
Co to je za vesnici! Kdo vám tu hlídá zvířata?
Kohout za nic nemůže. Řekni dětem, ať tam nelezou.
Ať si tvoje žena vezme dovolenou a hlídá mé děti. Jestli se jim něco stane, budeš mít na svědomí!
Ještě si nevšimly psa. Soused má býka, pěkně zlého. Ráno a večer tudy chodí krávy. Psy tu má každý na volno. A sousedi mají husy, ty jsou horší než náš kohout. Večer bych nedoporučoval vytáhnout paty z domu.
To schválně strašíš?
Varuju.
Zrovna v tu chvíli přivedl soused nejstaršího Jitčina syna. Prý cigaretka za garáží.
Co kdyby se něco stalo? Všude sucho, měsíc nepršelo, kroutil hlavou soused. Kdo tu vůbec jste?
Ne, Jitko. To mi za to nestojí. Sama vidíš. Vezmi děti s sebou na moře, hlavně tam nevyplašte žraloky!
Všichni jste tu divní! A já ti přece pomáhala, bydlel jsi u mě!
Bydlel jsem rok. Nebyla jiná možnost. Ty jsi brala celou mou výplatu, zbytek znáš.
Jedeme. Dovezu vás k babičce a dědovi, oznámila dětem Jitka.
My nechcem! Chcem s tebou! brečely děti.
Ne!
Ráno odjeli. Petr s Martinou na tuhle návštěvu drzé sestry ještě dlouho vzpomínaliA když za autem s Jitkou a jejími dětmi na obzoru zůstala už jen prašná stopa, usedli Petr s Martinou na lavičku pod starou jabloní. Bylo tiché ráno, slunce se škrábalo přes střechy. Matýsek si na klíně prohlížel rozdupaný záhonek a s chutí zakousl do krajíce chleba. Petr se rozhlédl po dvorku, který nesl stopy dětského dovádění, a usmál se.
Možná jsme neměli všechno jednoduché, Marti, řekl tiše, ale tenhle zmatek mám tisíckrát radši než všechny Jitčiny nápady.
Martina se usmála, opřela mu hlavu o rameno a na chvíli zavládlo takové zvláštní, klidné ticho. Vesnice začala pomalu žít svým obyčejným životem: někde zakokrhal kohout, zazvonily řetězy u krav, v dálce štěkl pes.
Pak Martina dodala: Nejsme bohatí, ale máme svůj klid. To se v Praze neprodává.
Petr pohladil Matýskovy vlasy a podíval se do očí své ženy. A nikam odtud už nepojedeme. Máme, co jsme hledali.
Jabloně kolem tiše kvetly, mléko v hrnku pěnilo, slunce vystoupalo o něco výš. Kdepak moře jejich štěstí bylo právě tady.
