Představ si, že šéf mi byl ten, kdo mi řekl, že mě můj manžel podvádí. Byla jsem vdaná a pracovala v malém českém podniku u nás v Plzni. Můj šéf, pan Dvořák, byl už nějakou dobu rozvedený a tak trochu po mně pokukoval. Nikdy jsem ho úplně neodmítala, byla jsem spíš slušná, ale on byl docela vytrvalý. Několikrát jsem mu jasně řekla, že mi to není příjemné, že mám manžela a že už si toho začínají všimnout i ostatní v kanceláři. On slíbil, že bude v klidu, a dál jsme spolu normálně pracovali.
Jednoho dne si mě zavolal do kanceláře, zavřel dveře a řekl, že má něco hodně osobního, o čem musí mluvit. Zeptal se mě, jestli můj muž pořád jezdí na víkendy pryč. Řekla jsem mu, že jo, že je to pořád stejné. A on na mě prostě vybalil:
Viděl jsem ho s jinou ženou.
Vysvětlil mi, že jeho zástupce byl jednou večer s kamarády v baru a šéf tam pak taky dorazil. A zrovna tam si všimli mého manžela. Prý se s tou ženou líbali. Nechtěla jsem tomu věřit. Tak mi ukázal video v mobilu.
To video bylo dost mizerné, tmavé, dalo se sotva něco rozpoznat, navíc hrozně hlučná hudba. Ale stejně jsem Tomáše poznala podle pohybů, podle oblečení, podle siluety. Nedalo se to popřít. Úplně mě to rozsekalo. Byla jsem naštvaná, styděla jsem se a úplně jsem se cítila bezmocná. Vyšla jsem z jeho kanceláře, zbalila si základní věci a šla rovnou domů. Večer jsem na něj udeřila. Nejdřív zapíral, pak uznal, že je to jenom jeden úlet. Ale zůstal doma.
Dalších šest měsíců byly naprosté peklo. Už jsem s ním nechtěla být, jenže on se odmítal odstěhovat. Byt byl v podnájmu, všechno jsme platili napůl, hádal se, že má právo zůstat. Začal mi dělat ze života peklo ráno řval muziku naplno, vodil si lidi bez ptaní, všude bordel, narážky a urážky od rána do večera. Každá hádka byla horší než ta předchozí. Přestala jsem pořádně spát, byla jsem pořád vystresovaná.
Pak mě napadlo podívat se na smlouvu o podnájmu. Zjistila jsem, že končí už za měsíc. Najednou mi to celé došlo: tenhle byt není moje povinnost. Už nemusím nic snášet. Začala jsem si hledat garsonku sama. Jakmile jsem ji sehnala a podepsala smlouvu, zabalila jsem nejdůležitější věci a zmizela. Žádné rozloučení, prostě hotovo. Zavřela jsem za tím životem dveře.
Během toho všeho mě pan Dvořák sledoval zpovzdálí. Ze začátku byl jen oporou, vždycky se ptal, jak se mám a jestli něco nepotřebuji. Později jsme si začali psát i mimo práci a občas jsme zašli na kafe. Nechtěla jsem s nikým nic mít, potřebovala jsem hlavně vlastní klid a on to respektoval. Trvalo pár měsíců, než jsme si vůbec dovolili být něčím víc než jen přáteli.
Pak přišla nabídka jiné práce. S panem Dvořákem to vůbec nesouviselo, jen mi přišla daleko lepší víc peněz, lepší pracovní pozice. Tak jsem dala výpověď. A najednou se všechno změnilo. Už nebyl můj šéf, byli jsme prostě dva, co spolu tráví čas.
A dnes? Je to přesně rok, co jsme spolu. Můj bývalý je pryč z mého života. Přišla jsem o manželství ale našla jsem klid a jednoho skvělého chlapa.
