Hele, tohle ti musím povyprávět, protože když si na to vzpomenu, pořád to ve mně vře. Jsem nejstarší ze sourozenců, našich nás doma bylo plno. Skoro celý dětství jsem se starala o bráchy a ségry krmila je, vodila do školky, do školy, prostě všechno. Rodiče se mě nikdy neptali, jestli to vůbec chci. Prostě to bylo “tak to je”.
Na kamarády jsem fakt neměla čas. Ani jsem je vlastně skoro neměla, nebylo kdy s někým někam jít. Spolužačky se mi posmívaly, že jediné, co umím, je utírat dětem zadky. Hrozně mě to ranilo a mockrát jsem kvůli tomu brečela. Táta to zpozoroval a místo aby mě objal, vzal pásek a zmlátil mě. Prý mi potřebuje “dostat hovna z hlavy”. Hrůza.
Dětství? To šlo úplně mimo mě. Po deváté třídě naši rozhodli, že půjdu na gastronomickou školu tady v Plzni. Já k tomu neměla vůbec co říct; bylo jasný, že když budu kuchařka, rodina nebude mít hlad.
Po třech letech jsem makala v místní kavárně. Táta po mně chtěl, ať nosím domů jídlo, co tam zbyde. To jsem odmítla a bylo zle. Máma mi pak celý večer vyčítala, že myslím jen na sebe, a prý kvůli mně mají všichni hlad. První výplatu mi sebrali úplně celou. U druhé jsem už nevydržela a prostě jsem se sebrala a sbalila. Skočila jsem na první vlak, co jel z hlaváku; kamkoliv, jen pryč odsud. Bylo mi jedno, kde skončím, hlavně jestli konečně zmizím z tohohle pekla. Věděla jsem, že když zůstanu, úplně si zničím život.
Nemysli si, lehký to nebylo ale být služka u rodičů mi připadalo stokrát horší. Řekla jsem si, že kvůli sobě zvládnu cokoli. Uklízela jsem podlahy, zametala, pak jsem myla nádobí a teprve potom mě pustili do kuchyně.
Když mi později zvedli plat, stejně jsem šetřila každou jednu korunu. Měla jsem kasičku a tam jsem si schovávala každou stovku, co mi zbyla. Toužila jsem po svým vlastním bytě, kde budu konečně paní já sama. Celou tu dobu jsem bydlela u babičky. Chtěla jen symbolický nájem a já jí pomáhala kolem domu. Byla pro mě opravdovou rodinou. Vždycky na mě čekala s bylinkovým čajem a voňavými buchty z trouby. V těch chvílích jsem byla nejšťastnější člověk na světě.
Za čas jsem potkala svého mužského jmenuje se Tomáš. Žádná svatba, prostě jsme šli podepsat na úřad a hotovo. Přestěhovala jsem se k jeho rodičům. Za pár měsíců se nám narodila dcera, potom syn.
Začaly se mi o rodičích zdát sny. S Tomášem jsme si řekli, že je navštívíme. Nakoupila jsem plné tašky dárků a v duchu si připravovala pozitivní naladění. Jenže sotva mě uviděli, začali mi nadávat a skoro mě i mlátili. Moji bratři mezitím propadli chlastu, sestra se taky změnila k horšímu.
Máma s tátou si ani nevšimli malých. Vnuky ani nepozdravili, jen nám před nosem práskli dveřmi. Někdo možná řekne, že jsem malicherná, ale já se otočila a odešla. Dárky jsem vzala zpátky s sebou. A víš co? Ani na pohřeb už nikdy nejdu.
