Eliška nemohla vystát dny, kdy do dětského domova v Plzni přicházeli potenciální osvojitelé. Za těch sedm let, co tu žije, si ji nikdy nevybral. Dřív, když byla malá, mívala v těchto dnech naději. S úžasem sledovala pěkné paní a pány, kteří jí připadali jako pohádkové bytosti třeba ji odvedou do svého krásného bytu, kde ji bude nová maminka hladit po vlasech, pusinkovat na dobrou noc a nový tatínek ji bude vozit na ramenou. Vlastní pokoj a žádný otrava Vašek, kterého musela potkávat každý den. Ten jí pořád tahal za copánek a posmíval se: Sýkorko!
Eliška nevěděla, co to je sýkorka, jen jí to vždy znělo děsně posměšně. A Vašek si nedal pokoj:
Sýkorka! Sýkorka!
Když sem přišla, bylo jí pět. Rodiče zemřeli při autonehodě. Eliška dlouho nemohla pochopit, proč máma s tátou nepřicházejí. Proč ji nechali samotnou?
Později jí začalo docházet, že už nejsou. Postupně se jí vytrácely z hlavy i jejich tváře, hlasy, vůně. Zůstávalo jen prázdno po domově, který s nimi ztratila.
Eliška si tolik přála, aby si ji někdo vybral! Zázrak ale nepřicházel, a ona začala chápat, že se to asi nikdy nestane. Nebyla totiž hezká. Vždy vybírali jen krásné dívky s mašlemi a úsměvy jak z pohádky.
A Vašek nepřestával. Teprve časem zjistila, že sýkorka je jen ptáček.
Ten den znovu přišli adoptivní rodiče. Všechny holky načančané, copánky, mašle. Jenže Eliška si krátce předtím ostříhala vlasy úplně nakrátko. Už nechtěla, aby ji někdo vybral. Rozhodla se, že si ve svém životě bude vybírat sama!
Když ji vychovatelky uviděly, zalapaly po dechu a Vašek, jak jinak, zahuhlal:
Sýkorka!
Elišce bylo dvanáct, Vašek byl o tři roky starší. Ten den si ji opět nikdo nevybral. S ostříhanou hlavou a vzdorovitou jiskrou v očích působila odstrašujícím dojmem.
Za tři roky Vašek domov opustil. Když se loučil, najednou přišel k Elišce:
Tak ahoj, Sýkorko!
Čau odpověděla nezúčastněně Eliška.
Drž se! Už jen tři roky. Pak tě vezmu k sobě! řekl pevně.
To sotva! Kdo říká, že si vyberu právě tebe? odsekla Eliška.
Vašek se na ni dlouze podíval a odešel, aniž by se ohlédl.
O několik let později Eliška stála před branou dětského domova, poprvé sama. Vdechla vzduch svobody i dospělosti. Z ošklivého káčátka se stala krásná štíhlá dívka s dlouhými vlasy a velkýma smaragdovýma očima. Zamířila do bytu po rodičích. Náhle za sebou slyší:
Zdravím, Sýkorko!
Otočila se: byl tam Vašek.
Co chceš?
Přeci jsem ti slíbil, že pro tebe přijdu.
Já ti říkala, že už si budu vybírat sama
Tak si vyber mě, Eliško! prosil.
Eliška mlčky šla domů. Vašek ji doprovodil až k vchodu, počkal, až vešla a odešel. Od toho dne chodil sedět pod jejími okny každý večer. Když zhasla, odešel. Létě vystřídal podzim, potom zima. Vašek stále chodil.
Jednou za ním Eliška vyšla.
Už tě to nebaví? Není ti zima?
Vydržím. Jen mě vyber, prosím upřel na ni pohled.
Eliška vyskočila a utíkala domů, srdce jí bušilo. Skrze záclonu sledovala jeho postavu.
31. prosince spěchala domů po práci. Potřebovala nachystat stůl, obléct nové šaty, vždyť je Silvestr! Venku na lavičce Vašek nebyl. Srdce jí poskočilo. Něco se stalo? Uklidňovala se zbytečně se bojí.
Po hodině měla vše nachystané, nalila si sklenku Bohemia sektu a přistoupila k oknu. Vašek pořád nikde. Tlak úzkosti jí svíral hrdlo.
Co teď? Hledat ho? Ale kde? Adresu neznám, telefon taky ne! Nadávala si v duchu.
A vtom se venku rozblesklo!
Už střílí, ohňostroj pomyslela si Eliška a šla blíž k oknu.
Na sněhu svítila obrovská hořící písmena:
VYBER SI MĚ, ELIŠKO!!!
A Vašek seděl na lavičce a mával jí do oknaEliška na chvíli oněměla překvapením. Dlaně jí svíraly skleničku tak pevně, až se bála, že ji rozdrtí. Srdce jí bušilo až v krku. Chvějící se rukou otevřela okno a chladný zimní vzduch ji polechtal na tváři. V tom zahlédla Vaška stál uprostřed bílé záplavy pod osvětlenými písmeny, v rukou kytici žlutých tulipánů, s očima plnýma naděje a napětí.
Na vteřinu zaváhala, v hlavě jí běžely všechny vzpomínky dětská osamělost, zakaždým zamítnutá naděje, uštěpačné Sýkorko i jeho tichá přítomnost. Ale teď, v tom mrazu, uvědomila si, že celý život čekala na zázrak zvenčí, a přitom si mohla vybrat svůj osud sama.
Rychle vklouzla do kabátu a seběhla po schodech dolů. Otvírajíc dveře, samovolně se rozesmála poprvé po dlouhé době byl její smích lehký, svobodný, opravdový.
Odhodlaně došla k Vaškovi. Neřekla nic. On jí mlčky podal tulipány, pohled upřený do jejích očí, jakoby se bál, že když promluví, kouzlo se rozplyne. Eliška ho objala. Ne těsně, ale pevně přesně tak, jak toužila, aby ji kdysi objala máma. Ticho mezi nimi naplnila naděje a nový začátek.
Na nebi práskaly ohňostroje, barevné jiskry tančily v Eliščiných vlasech. Podívala se na Vaška, usmála se a šeptla:
Tak dobře, Vašku. Vybrala jsem si.
