Tedy, Václave Janoviči, ty jsi člověk nevlídný! Není divu, že ti tu říkají Vlk samotář! Usmát se na tebe? To by člověk spíš staré lipové poleno rozheřál. Pohledneš-li se na tebe, srdce se v hrudi třese. Skoro by člověk řekl, že tě mráz kdesi zmrazil. Co ti je, člověče, že tě už život nebaví?
Božena něco dál povídala, ale Václav ji už neposlouchal. Mlčky si vzal své nákupy z pultu jediného koloniálu v naší vísce a namířil si to ke dveřím.
Tvoje Lenka přijela k matce na pár dní. A přivezla kluka. Slyšíš, Václave Janoviči? Co když je to tvůj syn? Máš to srdce nechat ho beze jména? Vždyť je ti podobný jak vejce vejci!
Ta slova jako by Václava zastihla až ve dveřích; málem klopýtl o nízký práh. Neotočil se. Proč? Beztak nic nevysvětlí. Nenosil nikdy své věci mezi lidi a zvykl si, že vše je všem jasné. Co neví, to si domyslí. Nepotřebuje líčit svůj život cizím. Patří to mezi něj a Lenku, nikomu jinému nic do toho není.
Jarní slunce pralo toho dne, jak se už dlouho nestalo, a zahřálo Václavovu tvář natolik, že přivřel oči. Víčka mu spadla a rázem byla jeho tvář kamenitou maskou. Udělal krok, pak druhý vtom ho vytrhl dětský hlas:
Pozor!
Chlapec běžel ke schodům obchodu, pozvedl dva zamotané štěňata, která se po nich potýkala.
Prosím vás, nerozšlápněte je!
Pýchavý nosík, tmavé oči se studenými víčky a odstálé uši jako by mu z oka vypadl! Kdepak, ženské nedrmolí nadarmo. Jenže Václav jasně věděl, že tenhle kluk mu vlastní není. Příbuzný možná, ale ne jeho.
Nechtěl byste štěně? Podívejte, jak má silné tlapky! Budoucí vlk!
Stačilo, že zavrtěl hlavou, a pokračoval směrem ke Smolíkovu plotu, do první postranní uličky, která mu přišla pod nohy. Síly mu došly právě tam. Opřel se o vysoký plot, lapal po dechu a nevěděl, jak pokračovat.
Proč? Proč se sem zase vrátila? Proč přivezla toho kluka, který by klidně mohl být jeho synem, kdyby tehdy Snad ji Ota opravdu opustil?
Myšlenky se valily, nedopřávaly ani oddechu. Srdce se rozbušilo a začalo pnout bolestí jako tehdy před sedmi lety. Vše si pamatuje, potvora! Nenařídíš mu, aby přestalo. Ač by bylo záhodno.
Libuše Smolíková se vyhoupla z vrat, překvapeně zvedla obočí a běžela k němu.
Vašku! Co je? Je ti špatně? Pojď, pomohu ti! Mám snad přivolat Jirku?
Hřejivé paže se obemkly okolo jeho ramen, a když otevřel oči, Libušiny vrásčité prsty byly první, co zahlédl.
Netřeba, Libuško. Děkuju, jen na chvilku potom půjdu
Kam bys šel, nešťastný člověče? Opři se o mě, aspoň. Tak, pěkně, pojď, potichu. Pořádný kus chlapa jsi, panečku! Já ti změřím tlak a píchnu ti injekci, třeba i dvě! Budeš čerstvý, jak hlávka salátu právě ze záhonu! Hýbni sebou!
Nohy neposlouchaly, ale Libuše byla silná, téměř Václava vtáhla na dvůr, zavřela za nimi vrata a volala:
Jirko! Pomoz mi!
Dál už Václav vnímal jen útržky. Probral se na pohovce ve světnici u Smolíkových. Někdo či spíše něco mu sedělo na prsou. Otevřel oči v domnění, že infarkt si ho konečně našel, ale když zahlédl šedou kočku s klubíčkem koťat, pousmál se.
Naše Micina cítí lidi jako málokterá. Pokud ti přivlekla všechna svá koťata, jsi dobrý člověk, Vašku. K cizím by je nikdy netahala.
Libuše odložila sešit s domácími úkoly, co opravovala své dcerce, a začala kolem Václava hopkat.
Tak, výborně. Puls máš už v pořádku. Ale už mi takhle nikdy nevyděs, silnice jsou rozbahněné, sanitka přijde bůhví kdy Už jsi myslel, že umřeš? To je brzy, zůstalo by toho moc neuděláno.
Jaképak záležitosti, Libuško? Kráva Zorka a pes Rys. Toť vše.
A máš krásnou krávu, to se musí nechat. Ale budeš-li si hrát na blázna, skončíš blbě a kdo se ti o ni postará?
Teprve teď si všiml, že je v jizbě tma a hoří lampa.
Kolik je hodin, Libuško?
Lež, už je pozdě. Domů tě dnes nepustím. Přespíš u nás. Zorku jsem zahlédla, je v pořádku.
Libuše opravila manžela v kuchyni, přitulila se k němu a pak zašla vařit čaj; Jirka usedl k Václavovi.
Není ti dobře, co?
Kdepak. Sám nevím, co se to se mnou děje.
Já vím. Lenka.
Nech mě být, Jirko obrátil Václav hlavu, rovnou na zelené oči kočky.
Vidíš, i Micina tě cítí. Tahala všechna koťata k tobě, aby ses uklidnil. Zvíře je moudřejší než člověk, ten vše dusí v sobě a doufá, že vydrží. U tebe vidím, že nevydržíš dlouho. Dřív jsi mi taky pomohl bez ptaní, když jsem to potřeboval. Dovol mi to teď oplatit.
Jak bys mohl pomoci, Jirko?
Moje babička vždy říkala: když nemáš komu svěřit bol, vykřič se do jamky v lese. Nech to v sobě sežehne tě to jako oheň. Každý nemůže být vlk samotář, Vašku. Žijeme vedle sebe dlouhá léta. Pamatuješ, v jaké třídě jsi přišel do naší školy? V sedmé?
V osmé…
Takže už jsme oba šediví a furt mezi sebou nic neříkáme. Přitom jsme vlastně rodina. Odpusť, že jsem taky mlčel. Ale vím, že nejsi člověk, který rád vypráví. Pokud přesto chceš, vyslechnu tě a pomohu, jak umím. Víš, že nejsem tlachal.
To vím… pohladil jednou rukou po koťatech a tiše začal: Co ti mám povídat, Jirko? Stydím se. Jako chlap. Takhle před lidi z chalupy nosit neštěstí… Víš přece, jak jsem Lenku miloval. Všechno jsi viděl. Jak jsem za ní běhal už na škole. Jak jsem se k ní vracel z vojny. Byla u svatebního stolu. Všechno víš.
Ano. Jen netuším, která kočka, odpusť Micino, mezi vás vkročila. Bydleli jste spolu, bylo dobře, a pak najednou cvak! Lenka odešla do města, ty na samotu. Bez varování. Matka tvá prodala tehdy krávu, plakala jak děcko. Vysvětlit nic nechtěla.
Nic nevěděla. Řekl jsem, že ji nemiluju a víc s ní žít nebudu. Málem mě prokleli.
Nic se nestane jen tak. Co se mezi vámi stalo? Vždyť je vidět, že ji pořád miluješ.
Václav se otočil, neodpověděl. Plakal tehdy v lese jako divý. Křičel její jméno, pak se zhroutil do zetlelého listí. A odpustit nemohl, žít bez ní neuměl
Nevěřím, že by tě podvedla. To není Lenka.
Václav vzdychl a ze soumraku na něj hleděly tmavé oči předků.
Viděl jsem je. Na vlastní oči. Kdyby mi to někdo tvrdil, nevěřím.
No teda! Jak to bylo? Povídej, něco tu nehraje!
Nic tu nehraje, Jirko. Celé je to ohavné. Lhala mi, říkala, že miluje jenom mě, ale… Nejen že jsem přišel o ženu, odvrátila se ode mě celá rodina. U nás se síla v rodě cení. A jaký je to chlap, který nezvládne svou ženu? Nikdo a já taky.
Neshoř ve výčitkách! Zkusme v tom rejdit pamatuješ, když jsi byl dlouhý čas v Praze? Chystali jsme tu farmu s kobylami, už jsme i se sanatoriem smlouvali. Lenka to celé navrhla, o koních věděla vše její táta byl vynikající kočí. Dodala mi odvahu, že mám jet do hlavního města domlouvat kontakty. Tak jsem jel. A mezitím…
Tady nikdy žádné řeči nebyly, že by s někým byla. Nic jsme nezaznamenali, a to bych se dozvěděl. Libuše taky.
Jak taky? Doma se to totiž stalo. Takové se za práh nenosí. Odpusť, že je to pro mě těžké Tolik let mlčím. Máš pravdu, kameník se z toho stal.
Jirka ztěžka polkl a šeptl:
Tak s kým? Opravdu s Otou?
S mým bratrancem. On tu byl na půl roku, když jsme s Lenkou dostavovali dům. Byli u mých rodičů. Plánovali farmu, dítě Lenka ho moc chtěla, ale nedařilo se, tak jsme nechali věci plynout…
Viděl jsem toho kluka, vypadá jak bys z oka vypadl. Stejně nevěřím, že Lenka by…
Není tu o čem pochybovat, když jsem viděl je v objetí. Ota ji líbal! Ona se nebránila! Václav se zlomil. Libuše nahlédla do dveří.
Hlavní je, abys teď odpočinul, Vašku. Zbytek přijde pak Spánek je základ.
Václav kývl, už neskrýval slzy, a brzy po injekci tvrdě usnul.
Jirka vyšel ven za Libuší.
Slyšelas všechno?
Slyšela.
Co teď?
Já půjdu, Jirko. Dneska se to musí napřímit. Už není čas čekat. Včera jsem Lenku viděla je prázdná jak skořápka. Hlodá ji cosi, ale vinu necítím. Kdyby měla, dívala by se jinak. Zajdu nejdřív za Václavovou tetou, pak za Lenkou. Ať se konečně věci pohnou. Srdce bych za Václava nevyměnila.
Libuše popadla kabát a odešla do noci. Jirka sedl na schod, zapálil dýmku a přemýšlel.
Život pomyslel. Myslíš, že štěstí už máš, pak ti mezi prsty zůstane pírko a ono fuč! S Libuší už toho prožili rodiče pohřbili, syna ztratili, dcery přijali až po pěti letech. Libuše vše prožívala, bála se. Vina ji drásala, že v nemoci syna nepoznala hned příznaky, i když jí v nemocnici říkali, že to nešlo. S dvojčaty byla pak nervózní. Až časem získala důvěru… Teď, když vidí Lenkina syna, je jí jasné, že dítě by mělo vyrůstat v rodině. Kluk potřebuje rameno. V pořádné rodině stojí dva, a dítě hřeje se mezi nimi. A co tady? Zůstali sami, kluk bloudí jak stéblo. Opuštěný od rodičů, Bohem daný…
Seděl dlouho, po několika hodinách šel zkontrolovat Václava; ten nespal klidně. Jirka se vrátil, zabalil se do deky a čekal Libuši, dokud se nevrátila už skoro za rozednění.
Když ji spatřil v světle lampy nad schody, mlčky ji objal.
Těžké?
Mnohé lidi jsou horší než zvířata, Jirko
Libuše se rozplakala jako malé dítě a vylíčila, co zjistila:
Je to Václavův syn, už to vím jistě. Teta Tamara se mi přiznala.
Jak jsi jí to vytáhla? Měla roky zavřeno ústa
Nevím. Asi se mě lekla. Šla jsem nejdřív za Lenkou, ta vyprávěla, jak to toho dne bylo, kdy je Václav načapal. Nebyla v tom vině, už byla těhotná, jen se bála mu to říct. Tři potraty předtím měla, nikomu to nesvěřila ani jemu! Obojí si nesli v sobě. Když potom je načapal, Ota ji ve světnici chytil a líbal. Ani se nemohla bránit, byla v šoku. Václav to viděl a odešel Obojí prchli, místo aby mluvili. Tamara byla ta, kdo to celé zosnoval; radila svému synovi a chtěla ublížit sestře Ze závisti, co v sobě dusila od dětství
To ty rodinné sváry
Ano, Tamara chtěla sestru zničit, protože jí kdysi přebrala milého. Druhou polovinu života spolu nemluvily, Tamara se vrátila až ovdověla. Doma ji přijali; a ona dělala zlo, v domnění, že se s tím rodina už nevyrovná. Ale Tania, Václavova matka, byla laskavá, Tamara se jí nakonec v slzách omluvila. Tania ji vykázala, ale odpustí jí, vím to. První kroky zamířila za Lenkou, aby jí vše řekla Syn se jmenuje Standa, po Václavově dědovi.
Jirka políbil Libuši do vlasů.
Zvládla jsi to, ženo má statečná.
Ale špatně Pozdě! Tolik let zbytečné bolesti! Proč lidé umějí mlčet, ale bojí se promluvit? Zlobím se! Pojď, udělám ti bramboráky, máš hlad.
A kde máme lednici, ty nikdy nepamatuješ, řekla žertem a pohladila manžela po tváři. Běž se oholit, já nachystám snídani pro všechny. I pro Václava. Ten bude dnes potřebovat sílu, čeká ho perný den
Slunce už tahalo pruhy zlatavé po vsích. Václav, trochu vaklavě, vyšel na zápraží, musel si zaclonit oči před jasem, co zaplavil dvorek. Zastavil ho dětský hlas:
Ty jsi můj táta?
Chlapec seděl na schodku, v náručí štěně.
Vidíš? Má silné packy jako vlk! Bude z něj dobrý pes, co myslíš?
Václav se zhluboka nadechl, usedl vedle kluka a pohladil štěně.
Skvělý pes to bude. Dobře sis vybral.
Černé oči, tak podobné jeho vlastnímu pohledu, ho pronikavě pozorovaly. Václav nesměle položil ruku na klukovo rameno, lehce stiskl, a přikývl:
Ano. Jsem tvůj táta, Stando
To je dobře! Pojď domů, snídaně je na stole a babička přišla. Slibovala, že mě vezme na koně. Smím?
Náhle Václav pocítil, jak uzda z bolesti, která ho svazovala, praskla a pustila. Všechno svírání povolilo, vracela se síla i hlas, jaký měl dřív. Odevzdal synovi štěně, vstal a řekl:
Ano. A teď pojď! Máme spolu ještě tolik práce, synku. Tolik práceChlapec vyskočil, přitiskl si štěně k hrudi a rozběhl se do kuchyně, kde už bylo slyšet veselý smích a vůni čerstvého chleba s máslem. Václav chvíli ještě postál na zápraží, s pohledem upřeným na slunce, které mu dnes poprvé po tolika letech nepřišlo studené.
Za jeho zády v zahradě zazpívali první ptáci, vítr rozčeřil řádky poštípaných záhonů, a domem se rozlilo teplé ticho obytného rána, v němž teď zněly hlasy jeho hlas, Standův smích, a dál i Lenkův měkký pozdrav, když z kuchyně vyběhla naproti nim.
Chvíli stáli proti sobě, každý ještě trochu nesvůj, ale pak se mezi ně tiskla malá ruka, ve které spočíval ospalý, zamazaný čumáček štěněte. Lenka se pousmála, očima pohladila Václava a po její tváři se rozlila úleva i ona už nemusela nic vysvětlovat.
Václav zvedl Standu, štěně jim hopsalo u nohou, a spolu s Lenkou prošli do světnice, kde už seděla i Libuše a Jirka.
U snídaně se všichni usmívali a povídali si, jako by žádné minulé noci plné ticha ani nebyly. Venku začal nový den a v tom domě se pomalu skládalo vše znovu: od křupnutí chleba až po lehký smích dítěte a štěněčí zakňučení u kamen.
A Václav, ze kterého spadlo staré jméno Vlk samotář, znovu našel cestu zpět mezi své.
Nad kamenným dvorkem zněl dětský smích i štěkot psa, rozfoukané jaro se koulelo přes práh a kdesi z hloubky domova vyrašila naděje. Zdálo se, že i stará lípa za vraty ví není třeba víc slov. Stačí malá ruka, pohlaď, a jít společně dál.
