Dnes byl zase jeden z těch dnů, kdy jsem se ptal sám sebe, kde se stala chyba. Seděl jsem u stolu v kuchyni svého bytu na Praze 4 a přemýšlel o tom, jak jsem se vlastně ocitl v roli hlídače vnoučat na plný úvazek a to zadarmo.
No prosím, tati, vždyť jsme si jasně řekli, že budou jen ty celozrnné sušenky z té pekárny na Národní třídě! spustila Klára a její hlas zněl jak motorová pila. Ty normální perníky z obchodu jsou plné cukru a palmového tuku! Chceš, aby měl zase Matěj vyrážku nebo aby Jirka nemohl usnout kvůli hyperaktivitě?
Sáhl jsem si na čelo a opatrně shrnul drobečky z ubrusu. Měl jsem chuť říct, že ty její zdravé sušenky jsou tak drahé, že bych za ně měl skoro celý oběd v menze, a že kluci je stejně nejedli plivali je do kapesníku a sušenky nazvali kartonem. Za to pardubické perníky, které jsem přinesl, mizely ze stolu bleskově. Ale neřekl jsem nic, nemělo smysl rozdmýchávat starý spor.
Klára, moje jediná dcera, stála u kuchyňské linky v nažehleném kostýmu, pořád nervózně pokukovala na hodinky. Čekala ji schůzka na magistrátu důležitější než to, zda její děti dnes vůbec něco snědly.
Kláro, byli po vycházce hrozně hladoví, pokusil jsem se vysvětlit, když jsem myl šálky. Polévku moc nechtěli, druhé jídlo ani ochutnat. Něco jíst přece musí.
Energie má přijít ze složitých sacharidů, ne z cukru, tati! odsekla, popadla kabelku. Jdu, Petr bude doma nejdřív v osm. Prosím tě, dohlídni, ať dodělají logopedické úkoly. Žádné tablety! Večer zkontroluju historii.
Zabouchla za sebou dveře, po chodbě zůstal jen závan jejího parfému a napětí, které by se dalo krájet. Sedl jsem si na židli, záda bolely. Je mi šedesát čtyři. Před dvěma lety mě Klára i Petr konečně přesvědčili, abych šel do důchodu. Na hypotéku máme, kariéru děláme, potřebujeme zálohu na děti. Chůvu nechceme, cizí ženská v bytě je divná a stojí majlant. Ty jsi přece děda, kluci tě mají rádi a nebudeš už vstávat na tramvaj v šest ráno, přesvědčovali mě pořád.
Tehdy mi to přišlo rozumné. Mám kluky rád, práce v účtu mě už tolik netěšila. Těšil jsem se na procházky do parku, na luskování fazolek, na čtení večer pohádek. Realita byla jinde.
Vstávám teď v šest, abych stihl tramvaj přes půl města do jejich novostavby v Modřanech. Klára s Petrem mizí brzy, vrací se pozdě. Celá logistika kolem školek, kroužků, doktorů, vaření i úklidu padla na mě. Matěj je živé stříbro v pěti, Jirka v tří letech trucuje a všechno chce dělat sám.
Ten večer pokračoval obvykle: stavěli jsme železnici, přitom jsem se snažil Matějovi vysvětlovat rozdíl mezi s a š, jak to poručila logopedka. Na večeři opět prohrála brokolice se šunkovými rolkami, které jsem raději uvařil za jejich zády hladové oči jsou silnější než tabulka v Excelu. Po koupání a pohádce jsem padal únavou, když Petr dorazil domů.
Petr, můj zeť, vysoký a trochu oplácaný, strčil hlavu do kuchyně: Klára přijde později? Díky moc, Karle. Ani nezvedl oči od mobilu. Sebral jsem si věci a spěchal na poslední autobus domů, abych nemusel platit drahé taxi.
V autobusu jsem koukal na osvětlenou Prahu a cítil prázdno. I to podělané děkuju znělo, jako když by mluvil s mikrovlnkou. Nikdo neptal, jak mi je, jak to dávám, zda mi netlačí krevní tlak, co mi teď často kolísá.
Vyvrcholilo to v neděli. Normálně si beru víkend pro sebe, chci si odpočinout, mrknout se na hokej, s kámošem na pivo. Jenže v pátek mi Klára volala, že rodinná porada v neděli odpoledne, přijď, je to důležité.
Srdce se mi sevřelo, ten tón byl zlý. Co se děje? Problémy peníze? Zdraví? Přivezl jsem štrúdl, Petrovou oblíbenou stravu. Děti šly před obrazovku jinak zakázanou a dospělí sedli ke stolu. Petr otevřel notebook, Klára blok.
Tati, s Petrem jsme zanalyzovali posledních šest měsíců a došli k názoru, že je třeba nějak systematizovat výchovu. Jsou věci, které nám vadí, začala Klára a nekoukla mi do očí.
Vadí? Co přesně? zeptal jsem se a v dlani sevřel hrnek.
Máme seznam, přidal se Petr, ukazoval mi tabulku na obrazovce. Nic osobního, prostě objektivní zhodnocení.
Naklonil jsem se blíž. Byly tam řádky, barevné sloupky.
Tak třeba: strava stále pereš děti perníky a šunkou. My chceme, abys přesně dodržoval jídelníček, co visí na lednici. Žádné výjimky.
Ale kluci mi ty dušené krůtí koule hází na zem! zkusil jsem namítnout.
Zvýšené nároky formují dítě od mala, začal Petr přednášet. Další bod: režim. Jirka minulý týden šel spát v devět třicet místo v devět. To rozhodí celý cirkadiánní rytmus!
Vzpomněl jsem si, jak ho ten večer bolelo břicho a já seděl u jeho postele, dokud neusnul.
Dále, vzdělávání, listovala Klára Matějumíchá anglické barvy, vůbec neděláte aktivity podle karet, co jsem kupovala! Místo toho si hrají s autíčky. Kde má být rozvoj myšlení?
Je mu pět let. Když jsme byli malí, taky jsme si hráli venku na pískovišti a tobě to nevadilo, namítl jsem slabě.
Doba se změnila, staré způsoby jsou přežitek, odsekla Klára. A hlavně, táto, disciplína. Ty je rozmazluješ. Musíš být tvrdší, klidně je nechat bez sladkého nebo je posadit do kouta!
Zasáhlo mě slovo neprofesionální prý jsem neprofesionální. Abych to zkrátil do tabulky KPI mi napočítali, že bych měl být pedagog, dietolog, kuchař, uklízečka v jednom a nejlépe se znalostmi Montessori a Cambridge. Zakončili to tím, že pokud nebude výsledky v angličtině, vezmou korepetitora a platit prý mě nemůžou, protože jsem děda, ne zaměstnanec.
Dlouho jsem mlčel. Koukal jsem na svůj štrúdl, který na stole mezi notebookem a poznámkovým blokem vypadal jak ztracený. Připomněl jsem si, jak jsem roky vozil kluky v kočáru mrazem, byl s nimi doma s horečkou, kupoval jim lego místo nové zimní bundy, dělal věci navíc protože jsem je miloval. Teď z toho byla pracovní pozice. Bez mzdy. Seznam výtek.
Takže mám seznam výtek, jo? zeptal jsem se nakonec.
Ale kdeže výtek, tatínku! To jsou body k rozvoji Klára obrátila oči v sloup.
Dobře, narovnal jsem se. Petře, pošli mi ten tvůj soubor. Chci si ho doma detailně prostudovat.
Hned to pošlu, zaradoval se, myslíce si, že hraju jejich hru.
A teď poslouchejte vy mě, zvedl jsem hlas jak na poradě. Chcete po mně výkon jako od profi agentury na chůvy, ano? Teď si poslechněte, kolik to stojí: Chůva v Praze s jazykem a programem Montessori? Minimálně 180200 Kč na hodinu, osm až dvanáct hodin denně, pět dní v týdnu. Takže měsíčně kolem pětatřiceti až čtyřiceti tisíc korun, a to bez přesčasů a vaření pro celou rodinu navíc.
Petr se uchechtl: Karle, přece jsi děda!
Děda je ten, kdo upeče perník v neděli a přijde na návštěvu, když chce. Člověk, od kterého čekáte každý den přesné plnění rozpisu, je zaměstnanec. A zaměstnance musíte platit. Nevolnictví u nás skončilo roku 1848.
Klára povyskočila, v očích slzy: Tati, jak můžeš… Vždyť to je rodina! My jsme mysleli, že nám pomáháš z lásky!
Pomáhal jsem, až moc. Dva roky jsem dřel, protože je miluju. Ale jestli mě vidíte jako pracovní sílu, pak to musí být podle pravidel. Tímto okamžikem se vzdávám pozice služba děda. Hledejte si někoho jiného. Já se vracím k tomu být děda přijdu v neděli s perníky. Ahoj.
Oblékl jsem si kabát, štrúdl nechal na stole.
Ten večer jsem šel domů a připadal si, jako by mi někdo sundal batoh s kameny. Udělal jsem si heřmánkový čaj, pustil Na samotě u lesa a vypnul mobil. První týden volala Klára i Petr, výčitky střídaly prosby. Promiňte, mám zvýšený tlak, lékař mi zakázal stres. Dnes nemohu, mám zubaře… A zítra? To jdu na ryby s Františkem.
Začal jsem žít zase sám pro sebe a svět získal odstíny, na které jsem skoro zapomněl.
Po měsíci jsem zašel na návštěvu, jak jsem slíbil. V bytě byl chaos. Děti mi skočily kolem krku. V kuchyni panovala u plotny svérázná paní prý přes agenturu, trojjazyčná, s certifikáty. Zdravit se moc neobtěžovala na děti hulákala povely, domácí práce odmítla s tím, že to není v popisu práce a chce připlatit za každou minutu přesčasu.
Bylo vidět, jak jsou Klára s Petrem uštvaní. Nanny stěžovala, že nemá farmářské ovoce, děti byly zamlklé. Klára mi šeptem řekla: Tati, je to peklo. Jirka začal v noci počůrávat, Matěj chce jen k tobě… Agentura poslala už třetí chůvu, ale všechno je přemoudřelé, drahé, neochotné. Jsme ve finančním mínusu.
V tu chvíli mi bylo Kláry líto. Ale věděl jsem, že pokud teď polevím, začalo by to celé znovu. Chvilka slabosti a opět by se roztočil kolotoč výtek a kontrol.
Neplač, Kláro, podal jsem jí kapesník a řekl jasně, že zdarma, nepřetržitě a bez lidského respektu už pomáhat nebudu. Mám i svá pravidla.
Napsal jsem si podmínky na list papíru: Děda hlídá tři dny v týdnu, úterý až čtvrtek, 918 hodin, zbytek je jeho volno. O to víc času pro sebe, koníčky, kamarády. Hraní s vnoučaty podle vlastního uvážení když uznám, že jsou na perník, tak perník! Domácnost si rodiče řeší sami, dítě potřebuje spokojeného dědu, ne zadýchanou uklízečku.
Když to slyšeli, souhlasili bez reptání. Chůvu propustili i s pokutou z agentury. Kluci měli radost, že baba (jak mě občas říkají po vzoru večerníčku) je zpátky, alespoň na půl.
Když jsem pak odcházel domů, vezl mě Petr autem a v autě panovalo ticho ale konečně milé, ne dusivé. Uvědomil jsem si, jak je důležité znát svou hodnotu a ty hranice si nastavit i doma, u nejbližších.
Láska k dětem a vnoučatům je silná, ale nelze z ní dělat povinnost nebo pracovní poměr beze slova díků. Dokud si člověk nenechá šlapat po hlavě, nebude v rodině spokojený nikdo. Zasloužíme si respekt. Ten den jsem to pochopil i já a doručil to své rodině.
A taková je má dnešní životní lekce: občas je potřeba udělat krok zpět, aby si vás druzí začali vážit.
