Víte, vždycky si myslím, že seznamování po padesátce je údělem lidí s pevnými názory, životními zkušenostmi a alespoň základním smyslem pro slušnost. O princích na bílých koních už dávno nesním.
Je mi pětapadesát, pracuji, mám dospělou dceru, vlastní útulný byt a docela harmonický život. Ale občas mi chybí obyčejné lidské teplo. Jít do divadla, dát si kávu, probrat přečtenou knihu.
Právě s těmito myšlenkami se registruji na seznamce. Mezi řadou podivných zpráv a vyloženě trapných nabídek vyniká profil Valéra příjemnou normálností.
Je mu devětapadesát. Na fotkách – štíhlý muž v úhledném saku, v pozadí Letenský park. V korespondenci je zdvořilý, sype komplimenty, vypráví o své práci inženýra a lásce ke klasické hudbě.
Po týdnu psaní se scházíme v kavárně. Valér je přesně jako na fotce: impozantní, s lehkými šedinami, s vytříbenou mluvou. Galantně mi přisune židli, objedná nám šálek cappuccina (jen od dezertu odmítne s tím, že si hlídá cukr) a celý večer vypráví o tom, jak je důležité uchovávat tradiční hodnoty.
„Jsem člověk staré školy, Libuše,“ říká a pronikavě se mi dívá do očí. „Pro mě je žena múza. Muž má být živitel a ochránce. Nesnáším moderní módu dělených účtů. Dvořit se má krásně.“
Zní to jako hudba. Sejdeme se ještě dvakrát, procházíme se po nábřeží Vltavy, hodně si povídáme. A pak přijdou víkendy a počasí se definitivně zkazí. Leje protivný listopadový déšť.
„Libuše, co kdybych se stavil na večeři?“ navrhne Valér sametovým hlasem po telefonu. „Posedíme v teple, popovídáme. Já samozřejmě nejdu s prázdnou! Vše zařídím v nejlepším pořádku. Od vás jen útulno a úsměv.“
Já, jako normální česká žena, na „jen úsměv“ nespoléhám. Už od rána se pouštím do generálního úklidu. Pak jdu do supermarketu: koupím kvalitní hovězí, čerstvou zeleninu, sýry, drahou bagetu. U plotny strávím asi tři hodiny.
Upeču maso se sušenými švestkami – můj parádní recept, na který ještě nikdo nezapomněl. Udělám lehký salát, krásně prostřu stůl v obýváku. Vytáhnu křišťálové skleničky, zapálím svíčky. Obléknu si elegantní domácí šaty, lehce se nalíčím.
V dohodnutý čas se nervozitou třesu jako školačka před prvním rande.
Zazvoní přesně v sedm. Upravím si vlasy, zhluboka se nadechnu a otevřu. Ve dveřích stojí můj nápadník. Kabát má lehce promočený od deště, ale vypadá nesmírně hrdě.
„Dobrý večer, krásná hostitelko!“ Valér vkročí do předsíně, sundá klobouk a začne si rozepínat kabát. Z kuchyně se line omračující vůně pečeného masa. Valér hlasitě nasaje vzduch a spokojeně se usměje: „Ó, cítím, že mě tu čeká opravdová hostina!“
„Pojď dál, Valére. Svlékni se. Dej mi kabát, zavěsím ho,“ řeknu přívětivě a čekám, že teď vytáhne slíbené „dary“. Upřímně, nečekám kytici sta jedna růží ani sběratelské víno. Krabička bonbonů, obyčejný dort nebo větvička chryzantém by mi bohatě stačily. Jde přece o pozornost.
Valér pověsí kabát, narovná sako. Pak strčí ruku do vnitřní kapsy, s triumfálním výrazem kouzelníka vytahujícího králíka z klobouku, a pronese tu osudovou větu:
„Jak jsem říkal, Libuše, nechodím s prázdnou. Muž má vždy přispět svým dílem.“
S těmito slovy mi podává… krabičku čaje.
Automaticky ji vezmu do ruky a sklopím zrak. Je to kartonová krabička nejlevnějšího černého čaje. Znáte to, ty z dolních polic supermarketů v akci. Ale nejzajímavější není značka. Na krabičce není žádná fólie. Kartónový jazýček je natržený a nedbale zastrčený dovnitř.
Ztuhnu a snažím se pochopit, co se děje.
„Valére, je… otevřená?“ zeptám se tiše, v obavě, že je to nějaký divný vtip.
On se ani trochu nezahanbí. Naopak, jeho tvář rozzáří shovívavý úsměv člověka, který vysvětluje dítěti samozřejmosti.
„No jasně! Koupil jsem ji před pár dny, uvařil si pár sáčků. Skvělý čaj, silný, rychle se louhuje. Rozhodl jsem se, že se s tebou podělím. Né abych bral celou krabici, tolik za večer nevypijeme. Proč by se dobré mělo kazit? A k čaji máš určitě něco, ty jsi přece hostitelka.“
Stojím v předsíni svého čistého, útulného bytu. Za mnou se třpytí svíčky a chladne hovězí se švestkami, na které jsem obětovala půl dne a pěknou sumu peněz.
A přede mnou stojí dospělý, pracující, skvěle oblečený devětapadesátiletý muž, který káže o tradičních hodnotách, a přinesl ženě na romantickou večeři rozbalenou krabici laciného čaje. Bez dvaceti sáčků uvnitř.
Hlavou mi proběhnou stovky možných reakcí. Mohla bych se mu smát do očí. Mohla bych udělat scénu a vyříkat mu všechno, co si o jeho skrblictví myslím. Mohla bych mlčet, spolknout urážku, posadit ho ke stolu a krmit ho masem a cítit se jako ponížená služka.
Ale zvolím jinou cestu. Klid, který na mě v tu chvíli sestoupí, mě samotnou překvapí.
Opatrně položím zmuchlanou krabičku na stolek u zrcadla. Podívám se Valérovi přímo do očí. Usměju se – ne hraně, ale naprosto upřímně, s pocitem obrovské úlevy, že se ten člověk odhalil právě teď, na prahu, a ne až za měsíce nebo roky.
„Valére,“ můj hlas zní klidně a měkce. „Jsem nesmírně dojata vaší štědrostí. Ale obávám se, že tenhle čaj nebudeme potřebovat.“
Jeho obočí vyletí nahoru: „A proč? Nemáš ráda černý? Můžu příště přinést zelený, v práci mi zrovna zbývá půl krabice…“
„Žádné příště nebude,“ přeruším ho stejně klidně. „Víte, měl jste pravdu. Muž má přispět svým dílem. A váš příspěvek je natolik… ohromující, že se vám prostě nemohu odvděčit. Moje večeře na to nestačí.“
Sundám z věšáku jeho ještě vlhký kabát a podám mu ho.
„Co se děje? Libuše, ty se kvůli čaji urazíš? Jaká vypočítavost!“ jeho sametový hlas přeskakuje, tvář mu rudne. „Já k ní jdu s celou duší, po náročném týdnu, a ona kvůli maličkosti dělá scénu! Vám, moderním ženám, jde jen o peníze a restaurace!“
„Potřebuju úctu, Valére. Především k sobě samé. Oblečte si kabát, venku je zima. A čaj si nezapomeňte. Aby jste nenastydl a neměl se čím léčit.“
Vložím mu do rukou rozbalenou krabičku, jemně, ale důrazně ho postrkuji ke dveřím a zavřu za ním.
Zámek cvakne. V bytě je dokonalé ticho, rušené jen tikotem hodin. Jdu do kuchyně, naliji si sklenku dobrého červeného vína, ukrojím kus voňavého masa a posadím se ke krásně prostřenému stolu. Sama.
A víte co? Ta večeře je skvostná. Maso se rozplývá na jazyku, víno hraje v křišťálu. Necítím žádné zklamání ani osamělost. Cítím hrdost, že jsem si nenechala utírat podlahu.
Muži nás často obviňují z vypočítavosti. Říkají, že hledáme sponzory. Ale buďme upřímní: vůbec nejde o cenu dárku. Jde o přístup. Muž, který nosí ženě rozbalené jídlo, nešetří peníze.
Šetří na ní své city, svou úctu. Ukazuje, že nestojí ani za minimální úsilí. A ztrácet svůj čas, svou energii a svůj život na takové „tradiční živitele“ už nehodlám.
A co vy, milé čtenářky? Setkaly jste se s podobnými projevy mužské „štědrosti“? Nebo jsem se zachovala příliš ostře a měla jsem dát člověku šanci?
