Vzpomínám, že jsme se s mým manželem Václavem po letech pobývání v Praze vrátili na venkovskou chalupu vKrásné Lhotě. Koupili jsme ji na podzim a nyní, po dlouhém odpočinku, jsme se rozhodli dát tomu místu nový řád. Dům byl hezký, i vzimu se v něm dobře žilo, ale pozemek aostatní záležitosti vyžadovaly pořádnou práci.
Starý zahradní kus museli znovu udělat kbožskému vzhledu. Novou saunu už jsme objednali, za týden ji přivezou anainstalují, stačilo jen vybrat vhodné místo. Navíc jsme chtěli postavit ksauně šatnu na prádlo, dřevěný kůlna aaltán. Děti slíbily, že přijedou apomohou se vším.
Tady je klid, můžeme tu žít celý rok. Jsme už důchodci, říkala sousedka Jana, která se nám tvářila zklamaně.
Prohlédl jsem sklep, stačí vyměnit jen dveře. odpověděl jsem.
A já jsem prohlédl zadní verandu. Pamatuješ, že jsme mluvili o altánku? Není to žádná povinnost. Na verandě je velký kulatý stůl astarodávná židle.
Stačí je jen trochu oživit, vydrží ještě sto let. A výhled na zahradu čaj budeme pít abudeme se kochat. I tam je potřeba výměny dveří, mám pocit, že někdo minulou zimu nebo nedávno vdomě byl.
Přesně tak. Dveře jsou na prvním místě. Všechno uděláme na zadním dvoře, aby to zulice nebylo moc vidět, a aby to bylo pěkné. Před domem bude rozkvetlá louka akvětiny.
Květiny už jsou, jsou to trvalky, jen musíme zjistit, kde co zasadit. Možná budeme muset něco přesaďovat, ale toto léto to necháme tak, jak je.
Za týden dorazila sauna, přijeli i děti. Začala úprava pozemku. Jana přišla seznámit se snámi, její vnoučata se stále točila kolem chalupy.
Máte vnoučky? zeptala se.
Přijdou. odpověděli.
Proč stavíte tak velký plot? My sokolními sousedy jsme nikdy nepotřebovali žádný oplocení.
Bez plotu? Co tu pak bylo? Právě jsme ten starý rozebrali. Plot byl, jenom spadl. Vám to vůbec nevadilo, ale nám na pořádku záleží. A nebojte se, neodstranili jsme vám žádné metry. Plot leží přesně na hranici pozemku.
Nebude tam branka? Vždycky jsme měli průchod.
Myslíte tím mezi námi? To není plánováno. Vstup jen zulice.
A jak budou děti běhat, vaše i naše? Vidím, že jste káceli jabloně, aděti je milovaly.
Neukáceli, jen jsme je prořezali ačistili. Navíc jsme zasadili nové. Ať vaše děti lezou po vašich jabloních.
Všechno je uvás nové. Proč pak vysazujete keřky pod náš plot?
Pro krásu!
Jana odešla, ale brzy se vrátila sdalšími otázkami. Její vnoučata běhala poNaší zahradě, dokud nedostali nové brány.
Už jste se tu pořádně usadili, znovu poznamenala Jana. Budete tu žít ivzimě?
Čas ukáže.
Proč jste zavřeli brány? Děti před domem vždy hrály míčem, bylo to pohodlné abezpečné.
Všechno mám obsazené zahrádkami, ne jako vy. Vy jen rozlišujete krmivo od petržele podle štítků vobchodu abobule jste viděli jen vdžemu. Snámi se přátelství nedá mít.
Brány jsme zavřeli před cizíma očima aaby vaše vnoučata tu nebyla. Před dvěma dny jsme pustili naše slepice, žádnou jsme nenašli.
Máte islepičky? Takže tady chcete žít?
Už tady žijeme.
Na konci srpna jsme oslávili Václavův narozeninový den. Přijeli děti ivnoučata, sešla se celá rodina. Muži pražili maso, ženy připravovaly saláty arozhazovaly stůl na verandě.
A tady jsme, přišli jsme vám pozdravit sousedsky, jak se říká. Vždycky dřív, bez pozvání. Jsme sousedé, děti to už ráno vědí.
Připravujete se, hosté jsou tady, tedy je oslava. Posedíme si. Dětem bude společně veselěji. Už dlouho nastal čas se spřátelit.
Takže jsme vás vůbec nepozvali. U nás se schází jen rodina, rodinná slavnost. Naše vztahy jsou sousedské, ne rodinné.
To se možná jednou změní. Děti vyrostou, možná se i přátelíme, odpověděla Jana súsměvem.
Ať jí kdo říkal, co chtěl, ona to stále přetvářela aneodcházela. Její vnoučata se už všude proplétala, otřásala jabloně ihrušky, lezla na střechu sauny, naštěstí neupadla. Pak je přitahovaly kameny kolem budov aněkdo je začal házet do nafukovacího bazénu. To si všimli až později. Děti sradostí skákaly kbazénu, když zněj vybuchla voda.
Přemýšlej, už brzy podzim, bazén je čas uklidit, řekla Jana. Děti se pobavily.
Je čas domů!
My jsme ještě neseděli, děti hladem křičí. Přijďte ke stolu!
Oslava se rozpadla, ale další už čekala. Otýden později přišly děti znovu, oslavil se už třiatřicet pět let společného života Václava aVěry. Někdo hned zamknul brány později se ukázalo, že to byl nejmladší, jejich sedmiletý vnouče.
Slyšeli jsme, jak někdo tluče na brány. Celá rodina tvářila se, že se nic neděje. Vzduch voněl grilovaným špízem ačerstvostí, ochladilo se.
Kdy vás čekáme ve městě? zeptala se Jana.
Přemýšlíme. Přichází podzim, užijeme si, pak uvidíme. Musíme ještě sbírat jablka. Úroda je letos skvělá. Líbí se nám vše, jen ne sousedka, ale nebrání nám to. Naučili jsme se, jak se stím vypořádat.
Všichni se společně zasmáli. Hosté odjeli, azůstali jen Václav aVěra. Před nimi byl podzim, pak zima Pokusí se to zvládnout, akdyž se nepovede, vždy se mohou vrátit do městského bytu vPraze.
Jana odjela. Zjistila, že svnoučaty už nastal čas do školy. Dcera nedokáže vše zvládnout, babička jí bude pomáhat. Václav sVěrou jen povzdechli úlevou. Bůh dává, kdo má takové obtížné sousedy říkali.
