Rozbitá panenka
Maruško, to bylo opravdu nádherné! Eliška je poklad! A ten hlas! Ještě v životě jsem neslyšela nic krásnějšího! Víš přece, že chodím často do Národního a mohu se považovat za téměř odbornici. Tam by měla zpívat! Tam! Bez jakýchkoliv pochyb!
Bělo, děkuji, že jsi tak vysoko ocenila talent mé dcery! Eliška k tomu směřovala dlouho. Tolik úsilí, tolik práce a teď konečně Carmen!
Bezvadné! Bezvadné! A teď, když už Eliška dosáhla všeho, neměli bychom myslet trochu na budoucnost? Je sice slavík, ale nemůže přece celý život létat z větvičky na větvičku. A hnízdo? A děti?
Nevím, Bělo, myslím, že ještě není čas. Je pořád mladá, a dnešní úspěch je teprve první krok kariéry.
Maruško! Vojtěch je na manželství už dlouho připravený a jak dlouho má ještě čekat to nevím! Miluje Elišku! Bez ní nevydrží ani den! A my? My jim jen stojíme v cestě! paní Běla vytáhla ze své kabelky krajkový kapesníček a pohladila si oči. Kdo jsme, že jim bráníme být šťastní?
Marie zůstala zticha.
Chápala, že se přítelkyně jen tak nezbaví, ale nechtěla v rozhovoru pokračovat. Nebyl to první a už vůbec ne stý rozhovor.
Běla, kterou Marie znala už od dětství, byla vždy velmi neústupná. Když něco chtěla, šla za tím bez ohledu na překážky a nesnesla odpor. Za všechny ty roky si Marie nemohla vzpomenout na situaci, kdy by Běla nedosáhla svého.
I jejich přátelství začalo splněním přání. A to zvláštní zklamání a ostrá křivda, kterou tehdy Marie pocítila, jí nikdy nezmizely z paměti.
Panenku krásnou Lídu, jak ji Maruška pojmenovala jí přivezl tatínek z pracovní cesty do Vídně. Plavé vlásky, modré oči a neobvyklé šaty. Maruška svou novou hračku zbožňovala. Posazovala ji ke stolečku, pořádala dlouhá čajová dýchánka a vyžadovala pečlivou etiketu, který jí učila maminka.
Běla spatřila novou Maruščinu oblíbenkyni až týden potom, co se panenka objevila. A zamilovala se. Kupodivu tentokrát nedostala panenku ihned, jako to dřív uměla. Maruška svou Lídu odmítla půjčit. A Běla onemocněla. Ale ne jako, skutečně s horečkou a slzami. Truchlila tak opravdově, až Maruška panenku sama donesla kamarádce. Co jiného měla dělat, když je Běle tak špatně?
Ale už v tu chvíli toho zalitovala. Když viděla, jak Běla okamžitě osušila slzy, popadla za nohu svou starou panenku Katku, které oči už stěží vrzaly, a mrskla ji do bedny s hračkami.
Teď budeš bydlet tam!
Proč to Marušku tenkrát tak zabolelo? Nedokázala ani vysvětlit. Bylo jí té staré Katky tak líto, že si ji u Běly rovnou vyprosila (ta se přitom o ni už vůbec nezajímala měla přece novou hračku) a vzala si Katku domů.
Tam Maruška poprosila maminku, aby panenku dala do pořádku. Odevzdané Lidy jí bylo do pláče líto. Dobře věděla, že i tu čeká osud staré Katky až si Běla najde něco lepšího, Lída poletí do kouta. Nikdy by svojí panenku nevzala zpátky, nebylo by to správné.
A správné pro ni bylo, že Katka zůstala v Maruščině dětském pokoji po dlouhá léta. Ještě když Maruška vyrostla a narodila se jí vlastní dcerka, seděla panenka na poličce, rozpřažené ruce, a zírala svýma už bezřasýma očima.
Tahle hračka připomínala Marušce jednoduchou pravdu: jak snadno se někteří lidé vzdávají svých předchozích citů, když se objeví něco nového. A že podobně mohou brzy opustit cokoliv, nejen panenku.
Běla však byla nejbližší sousedkou a jedinou kamarádkou ostatní děti v domě prostě nebyly takže Maruška se rozhodla nehádat kvůli jejím zvláštnostem. Člověk nikdy neví Třeba se někdy všechno změní. Zatím je potřeba žít v míru
Do nového domu se rodina Marušky přestěhovala poté, co odešel její dědeček. Téměř si ho nepamatovala, ale doma vyslovovali jméno Jaroslav Šebesta jen šeptem a s úctou. Kdo byl a co dělal, Maruška zjistila až mnohem později. Není divu pro dítě to zrovna nebylo.
Že byl děda tajným agentem, se Marie dozvěděla až dlouho po smrti otce, který byl vynikajícím chirurgem v Praze a odešel nečekaně, takže zůstala s matkou samy.
Teď už nemáme oporu, Maruško. Musíme samy. Jak? To ještě nevím
Proč?
Vždyť jsem žila za tvým tátou. A když žil dědeček, všichni jsme žili za ním.
Jak to myslíš?
Všechna rozhodnutí dělal děda. Kam jet, co koupit, co nosit. On rozhodoval. Po něm tvůj otec.
Mami! Ale tak to nejde! Proč jsi všechno snášela?
Dcerko, co mi zbývalo? A co je špatného na tom, že muž má zodpovědnost? Když jsem přišla do rodiny tvého dědy, měla jsem jen to, co jsem měla na sobě. Opravdu nic. Holka z předměstí Narodila jsem se matce, kde ani otec nebyl známý. To byl tehdy hrozný ostud. Divné to říkat, ale vlastně jsem jí i vděčná, že mě opustila
Maminko
Ani nevíš, dětský domov byl pro mě jediným domovem, co jsem znala. Byl to dobrý domov, teplý a přátelský. Díky těm, kdo tam pracovali. Nelitovali nás sirotků, zbytečně nás nešetřili, připravovali nás do života. A milovali nás v skrytu, jak mohli. Bála jsem se o tebe vždycky! Tvůj tatínek to nechápal. Vyrostl jinak
Jak?
Učili ho stát na vlastních nohách. Rozhodovat se a nést odpovědnost. Není divu v takové rodině! Oba, táta i děda, přišli o matku malí. A oba sirotci, které vychovávaly babičky. Oba chodili do vojenské školy, ale tvůj táta ji nedokončil. Postavil si hlavu, rozhodl se být lékařem. Děda neprotestoval. Řekl jen: Tvá volba. A dál nic. Se mnou také žádné mazlení, jen pozoroval, dokud jsi se nenarodila.
Táta se stal lékařem
Výborným lékařem! Víš to sama!
A jak jste se poznali?
Na ulici, úplně náhodou. S kamarádkami jsme šly po Praze, když se mi zlomil podpatek. Brečela jsem, jediné slušné střevíce a nebyly ani moje.
Jak to?
Byly jsme v pokoji na koleji šesti. Tři páry hezkých střevíců na šest holek. Spořily jsme a kupovaly postupně.
A velikost?
Vatou ve špičce spravíš leccos. Koupily jsme většinou největším, menší bota bolí. No ztratit jedny boty bylo neštěstí! Proto byl pro mě tvůj táta spasitel! Nejen žes botu opravil, ale ještě mě doprovodil domů. A nebál se.
A čeho?
Ach, Maruško Kde jsem žila, nebylo to prosté. Naši kluci cizí nechtěli, mohli by se poprat. Ale tvůj táta si je naklonil, za chvíli už si podávali ruce. Nechápala jsem, jak to dělá Uměl si rozumět s každým.
A co děda na tebe?
Dětské otázky! Nejdřív mě jen pozoroval. Nevadilo mu to, ale žádné dcerko dlouho. Pak, po tvém narození, už ano. Od toho dne mě začal opravdu brát do rodiny.
Práce v domácnosti nebyl problém, ani já nebyla líná. Co se v dětském domově naučíš, nezapomeneš. Ale s miminem… To bylo jiné. Bála jsem se! A děda pomohl. V noci, když už jsem vyčerpáním brečela, mě poslal spát, místo mě tě pohoupal, přebalil, jak to dělali v porodnici. Pak jsem už věděla, že to zvládnu! Dodal mi odvahu. Od té chvíle mi říkal Olinko a tys byla jeho princeznička.
Po smrti dědy mi za to dalo smysl všechno vydržet. Hodně mě toho naučil co je skutečná rodina. Litovala jsem jen, že odešel brzy, a i máma říkala, že v době, kdy se věci měnily a on by v tomhle světě nevydržel, bylo možná lepší, že odešel v pravý čas.
Marie byla za to vděčná a když jezdila do dědova bytu na Zizkově, uklízela a listovala jeho knihami, povídala si s nimi, jako by s dědou mluvila.
Ona sama se pak po Bělině doporučeníhned po revoluci dostala do krajské nemocnice. Penze by vystačila, ale Marie se starala, aby se Elišce zajistila budoucnost.
Pak přišlo nevyhnutelné. Když Eliška dovršila deset let, maminka jí odešla. Maruška nesklouzla do beznaděje. Bělu potkávala dál o úspěších dětí, novinkách byť už méně vřele, protože Běla se vdala, přestěhovala na venkov mimo Prahu do domku u Berouna, kde její muž vedl keramickou dílnu. Jejich syn Vojtěch šel v otcově šlépějích, stal se malířem. Proto Běla pořád trvala na tom, že Eliška nemá hledat manžela mezi obyčejnými.
Talentovaní lidé patří k sobě! Proč se spokojit s průměrem? Záleží přece i na genech!
Marie mlčela. Co říct? Výchovu rodiny Běle nikdy nevykládala. Měj si, jak naučil děda: méně o sobě, více naslouchat druhým.
Vojtěcha za manžela pro Elišku nechtěla. Běle to neřekla, aby se nepohádaly.
Jistě proto, že Eliška i Vojta byli jiné krevní skupiny. Vojta, zvyklý, že má vše od mámy, od táty nikdy se nesnažil prosadit sám. Zato Eliška, pro niž pohádkou byla ta o dvou žabkách, se sama prodírala životem. Znala, jak těžko bylo babičce, pak matce vdově, když táta zemřel hned po Eliščině narození. A že ten usměvavý muž z fotky na zdi byl její tatínek, věděla jen z vyprávění.
Celé Eliščino dětství opakovala jedna věta:
Táta by na tebe byl hrdý!
A pochvaly babičky nebo matky byly pro ji tím nejcennějším. Věděla také, že maminka ji vždy podrží a proto brala zodpovědnost za každý krok vážně, protože nikdy nejde jen sama za sebe.
Jediné, co Eliška neodhadla, že se zamiluje právě do Vojty na kterého se vždy dívala maximálně jako na kamaráda.
Kdy se to stalo? Neví ani ona sama. Najednou pochopila, že chce být s ním co nejčastěji.
Vojta byl lehkovážný a veselý, vnášel do jejího vážného světa radost. Chytil ji za ruku a nepustil, dokud neslíbí, že s ním pojede do Beskyd. Lyžovat Co na tom, že to neumí. Vojta koupil vybavení, škádlil ji a říkal:
Nemůžeš? Můžeš všechno!
Proč pro ni bylo důležité, aby ji někdo povzbuzoval? Asi jí stálé pochvaly nikdy nestačily. První výlet do hor se jí, přes strach, vlastně líbil.
Vojta ji vnímal jako svoji, nikdo jiný neměl šanci. Jen s lyžemi Eliška nebojovala. Koordinace nebyla silná, bála se i na lehké dráze.
Vojta to nechápal, žertoval, posměšně bručel, když Eliška odmítla lyžovat.
Proč jsi teda jela?
Protože jsi tu téměř se rozplakala.
Á, tak dobře.
Na konci toho výletu ji Vojta požádal o ruku veřejně, s velkou slávou. Přátelé volali Hořké! a připíjeli šampaňským. Eliška řekla ano a pak doma plakala do prstýnku. Prstýnek byl drahý a krásný. To Běla zařídila vše kolem svatby. Nejlepší hostina, Marie jen vybírala šaty a chystala byt v dědově domě, kde měli mladí bydlet.
Otázky přišly asi rok po svatbě. Eliška zpívala, Vojta maloval, ale Běle to nestačilo.
Eliško, měla bys už myslet na děti! Na co čekáte? Dokud jsme ještě v síle, pomůžeme s vnoučaty, vy tvořte umění. Ale život neutíkej! Rodina je základ!
Marie nevěděla, co říct. Eliška děti chtěla, věděla to. Ale problém nebyl v Elišce Vojta dítě zásadně odmítal.
Jen to neříkej mamce! Co by z toho měla! Děti… Jak si představím, že mi ničí ateliér, nebo budu muset dřít, hlídat je… To fakt ne! Nejsem tu přece od toho, abych se ničil! Chci žít ne kvůli těmhle hloupostem!
Pro Elišku rána. Zkoušela s ním mluvit, ale brzy pochopila, že to není krátkodobý rozmar.
Chci něco v životě dokázat, Eli! Chci být velký! A ty bys mě z Olympu shodila dřív, než na něj vylezu? Pokud chceš žít se mnou, neměň mě! Ty mě přece chápeš, jsme stejní! U nás je umění vším. Mamka měla pravdu, když tě vybrala. Není chytrá?
Co se rozumu Běly týče, Eliška neměla co říct. Dávno už se setkávaly co nejméně, protože věděla, že dobré od ní čekat nelze.
Eliško, já tě už nechápu! Jen árie v hlavě, dítě žádné! Je v tobě aspoň kousek ženskosti? Jak tak někdo může žít?!
Eliška mlčela. Přiznat, že manžel děti nechce, svokra nedonutí. Odpovídat, proč nejsou rodiči, by považovala za zbytečné ponižování.
Maruško! Přesvědči dceru, ať se stará o své zdraví! Jak dlouho můžeme čekat?! Běla byla čím dál vlezlejší.
Navíc přišlo to, co znamenalo konec nejen pro manželství Elišky a Vojty, ale i pro oba rody.
Další výjezd do hor Elišce vše změnil. Manžel byl podrážděný, něco mu scházelo, když Eliška odmítla lyžovat, vykřikl na ni, aby okamžitě šla na svah.
Zkusila ustoupit. Osudová chyba.
Proč instruktor? Já ti to ukážu! Proč se pořád bojíš? Dyť to není poprvé!
Proč neodmítla? Proč si myslela, že klid je lepší než dobrá hádka?
Probrala se až v nemocnici. U ní seděla uplakaná maminka, která se nějak dostala na JIP.
Mami
Ne, nemluv, Eliško! Bude to dobré, jsem tu!
A Vojta?
Maminka se odvrátila, neřekla, že Vojta hned odletěl do Prahy, jen pokrčil rameny:
Co po mně chcete? Nejsem lékař a mám výstavu. To je teď nevhodné!
O tom se Eliška dozvěděla až později, když si ji maminka převezla do nemocnice, kde pracovala, a usilovně se starala, aby zase mohla chodit.
Lékaři nedávali velkou naději. Marie nevěřila. Každé ráno se připravovala do práce a tiše špitala k fotografiím rodičů:
Nevzdám se! Naučili jste mě bojovat! Nemá nikoho než mě Nedovolím, aby byla zničená!
Manžela vyhledala sama:
Prosím, vždyť ti není cizí! Máš ji přece rád!
Měl. Co mám dělat teď? Sedět u ní? K čemu to? Už spolu nebudeme, neodpustí mi, a já nepotřebuji žít s vinou. Chci žít jen jednou.
Tak Marie přestala prosit a veškerou energii dala do boje o zdraví dcery.
A ono se povedlo. Ne snadno, ale nakonec Eliška začala zase chodit, i když s bolestí.
Tak! Jsi šikulka! Zvládneš to! Táta by byl pyšný!
Zpívat už ale nikdy nemohla. Hlas zmizel možná po operaci, nebo poté, co dvě hodiny ležela mimo trať a křičela o pomoc. Křik jí našel jeden z instruktorů. To, že manžel její nepohřešoval, zjistila později.
A když matka zkusila vysvětlit, proč se Vojta neukázal, Eliška jen přikryla maminčiny ruce svými a zakroutila hlavou:
Mami, nechej být. Pochopila jsem to. Odložili mě. Zničenou panenku nikdo nechce Nechce být Katkou
Ty nebudeš žádná Katka! Nedovolím! vykřikla Marie. Sestřička nahlédla: Omlouvám se…
Nic se neděje. Eliško, potřebuješ něco?
Ne, děkuji. Všechno je dobré. A bude lépe Viď, mami?
To je jisté!
A o pár let později, v sadech na Letné, mladá žena s mírným napadáním přijde k aleji, postaví z kočárku malého kluka a řekne:
Tak, kamaráde, vpřed! Je toho hodně, co musíš ještě poznat! Ale ne tak rychle, prosím mamka tě nestihne. Dej mi ručičku!
A chlapeček jde vedle mámy rozvážně, ale pak rozevře ruce a vystřelí k babičce, která běží naproti.
Moje lásky! Tak už jsem se nemohla dočkat!
Eliška objímá matku:
Jak bylo na výletě? Odpočinula sis?
Ano, bylo hezky. Ale neuvěříš, koho jsem potkala!
Koho?
Bělu.
A jak se jí daří?
Trápí se. Svět je špatný, Vojta nemá své místo, stárne, vnoučat se už ani nedočká.
A tys?
Nic. Neřekla jsem jí nic. Ani že ses znovu vdala, ani že budu mít podruhé vnouče. Je mi jí líto.
I mně… Mami, jak divní jsou lidé?
Jsme každý jiný, dcero. Ale než přemýšlet o smutku copak je to, kdo tu máme tak krásného? Ukážeš babičce zoubek? Páni! Eliško, nemá jich moc? Není jich až přespříliš?
Ale mami! Jsi mě zabila! Má přesně, jak má!
Eliška chytí maminčinu ruku, položí si ji na břicho a usměje se:
Chceš novinu?
Dobrou?
Lepší ani být nemůže! Budeš babičkou hned dvakrát! Co říkáš?
Jé!
Nevítáš to?
Děvčátko, promiň, jen mě to překvapilo Jsem šťastná zajímalo by mě, může být štěstí až příliš?
Já nevím. Vím jen, že jsme si ho zasloužily. Hlavně ty Mami…
Hmm?
Já nejsem Katka…
Samozřejmě, že ne. Vždyť jsem ti to slíbila.
Život občas rozbije panenku, aby naučil člověka opravdové síle, lásce a odvaze začít znovu. A každý máme právo být mnohem víc než jen starou zapomenutou hračkou.
