Rodinný klenot
Ne, mami! Nepřemlouvej mě, stejně to udělám!
Maruško, proč? Vysvětli mi, proč to potřebuješ?
Protože vchází do místnosti o minutu dřív než já! Protože se na sebe nemůžu podívat do zrcadla! Protože si svůj život nikdy nedám do pořádku! Nikdy nebudu mít muže, ani děti! Bože, mami! Copak to nechápeš?! Maria se rozbrečela a mrštila hřebenem po zasněném Kubíkovi.
Polštář, který trpělivě drásal drápky pod hluku hádky nad hlavou, byl vyšívaný Marijinýma rukama. Původně měl být dárkem pro babičku, ale velká hádka, která tehdy rozdělila celou rodinu na dva nesmiřitelné tábory, znemožnila dát dar své adresátce. Nádherné růže vyšité na sametu teď sloužily Marii, a někdy se stávaly obětí drsných nájezdů domácího kocoura, zástupce rodiny Dvořákových.
Kubík přišel do rodiny právě díky Marii, která cítila zodpovědnost vychovat to vzdorovité stvoření, které kdysi zachránila z rukou kluků z vedlejšího domu. Chudák kočka už skoro odnesli, protože si řekli, že když nemá majitele, nikdo se jí nezastane. Holku s notovou složkou ignorovali.
Podcenili ji. Děvče s jemnýma rukama a jemným hlasem, jak si přála její matka, naštěstí po tátovi zdědila i pevnou vůli. Proto měla Maria doma černý pás v karate a řadu pohárů vystavených v regálu, které ji rozčilovaly při každém úklidu. Nenáviděla uklízení víc než cokoli jiného, a prach usazující se na výsledcích jejích velkých výkonů ji vždy zaháněl do kouta. Její matka trvala na tom, že trofeje musí zůstat na očích vždyť to prý posiluje Mariino sebevědomí.
Sportovní úspěchy se tehdy hodily. Veselá klučičí parta dostala své a odešla si léčit ego, zatímco Maria domů slavnostně přinesla ubohé kostnaté klubíčko s holým ocáskem. Brzy se z ocasu stal nadýchaný chvost, a z tvora rozmazlený kocour přesvědčený, že Maria patří jemu. Starostí se však zbavil nadobro a užíval si života, občas Marii dopřál pocit, že ji oceňuje alespoň tím, že si nechal podrbat ucho.
Ten den, kdy se Kubík stal právoplatným členem rodiny, se Maria vracela z konzervatoře rozčilená a nešťastná. Přípravy na soutěž, do které se pustila, vázly. Její prsty, obvykle poslušné, se začaly vzpírat, kdykoliv do zkušebny vstoupil její spolužák Jakub.
Jakuba znala Maria prakticky celý život chodili spolu nejprve na základku a potom i na uměleckou školu. Ale po několikaměsíční letní pauze, když se setkali znovu, byl pro ni najednou cizí, záhadný a nedosažitelný. Když ji Jakub ze zvyku objal kolem ramen a cosi vesele vyprávěl kamarádům, Maria zmrzla překvapením z neznámého, téměř bolestně krásného štěstí. A jen chtěla, aby to objetí trvalo co nejdéle. Jindy by kamaráda odstrčila a vlepila mu v žertu pohlavek, ale tentokrát jí to vůbec nevadilo. Klidně by tam stála věčně a nechala se zahřát jeho teplou dlaní.
Když pak Kuba zmizel v učebně s notami nad hlavou, Maria si v duchu vynadala. Zase hloupneš! Ale to zvláštní okouzlení ji už neopustilo. Z dálky sledovala neurčitou siluetu svého prince a hned sklápěla víčka, kdykoliv se podíval jejím směrem.
Bylo to bolestné i krásné zároveň. Na jednu stranu si Maria zoufale přála všechno Jakubovi vysvětlit, na druhou ji při té představě mrazilo strach by ji úplně paralyzoval, ruce by jí zkřehly a vypadly by jí tóny.
Maria trpěla.
Nedokázala své pocity nikomu sdělit. Matka by ji nepochopila, alespoň to si myslela. Na svěřování se s první láskou odvahu neměla.
S matkou byly jejich vztahy složité. Jednu chvíli by se pro sebe rozkrájely, v další však jejich tvrdé povahy způsobovaly, že se musely držet velmi na uzdě, aby si neublížily. A nešlo to vždy. V tu chvíli propukl tichý domácí konflikt. Nikdy nepadala sprostá slova, nenásledovalo řvaní či bouchání dveří ne, u Dvořákových bylo ticho. Maria potichu zavřela matce dveře před nosem, nebo naopak, a v domě zavládla napjatá atmosféra.
Kulturní ničení druh druha, pronesla kdysi babička Maria, než se všechny rozhádaly, a dodala: Pozoruhodná hloupost! Maria s babičkou souhlasila, ale nedokázala tradici porušit, proto ji potichu držela vždy ale byla první, kdo udělal krok k usmíření.
Maria věděla, že ji máma miluje láskou téměř sebedestruktivní. Pro Alenu Dvořákovou nebylo nic na světě důležitější než dcera, a Maria to dobře věděla. Stejně dobře si uvědomovala, jak silně by ji matka chtěla ochránit před vším zlým nejraději by ji zamkla pod poklop, spoutala řetězy a vystavila ji pouze neškodným zážitkům.
Doma a při uměleckých aktivitách, párkrát ročně výlet do přírody nebo dovolená s rodiči to byla Mariina realita. Nikdy nebyla v táboře, sžívání s vrstevníky probíhalo pouze ve škole, kamarádi byli vybraní matkou mezi dětmi jejích známých. Byli pro Marii naprosto cizí. S Lenkou si nikdy nesedla ta si ráda vymýšlela zraňující přezdívky, a pak byl tu Šimon, který první den ukroutil hlavu Mariinu plyšovému medvídkovi a prohlásil: Aspoň se naučíš, že svět není fér! Maria brečela pokaždé, když se na prahu jejího pokoje objevil.
Ach, škoda, že si vaše děti nesedly! Byli by z nich krásný pár! vydechla Šimonova matka, když se pokoušela Marii utěšit, ale dívka její hraná slova odhalila.
Aleno, nech ji být! bránila vnučku babička Věra Dopřej jí svobodu! Jinak bude celý život brát za své, že je méněcenná!
Věro, nestraš mě, je to ještě dítě! Odpovědnost mám já!
Jen aby se to jednou nezprotahovalo na věčnost, a ty si nezačala myslet, že dítě je tvoje vlastnictví.
Maria si tuto výměnu slov zapamatovala navždy pokaždé, když se matka stávala příliš tvrdohlavou, opakovala suše: Mami, nejsem tvoje věc! Alenu to rozčilovalo:
Nebuď papoušek, používej rozum!
Já ho používám! otočila se Maria a v domě opět zavládlo ticho.
Po té velké hádce, která roztrhala rodinu, musela Maria přestat s babičkou komunikovat. Kdo byl na vině, nechtěla rozebírat. Všichni.
Babička, která v hněvu na začátku vmetla Aleně do tváře: Měla sis víc vážit zdraví, když jsi nosila dítě… Citlivá duše… nesmysl! Člověk musí myslet i na druhé!
Ani Alena nebyla nevinná v těhotenství s druhým dítětem trápila manžela i dceru svými rozmary a výbuchy pláče. Opatrný životní styl nepomohl, těhotenství skončilo tragicky a pozdě litovali špatně nasazenou léčbu. Celý svět byl podle Aleny na vině, jen Věra si troufla říct pravdu: Chce to klid, správnou léčbu a přijmout, že zdraví je vzácné!
Babička po té hádce odešla do Olomouce, prodala byt a koupila si malý domek, kde přivítala dceru pouze zřídka. Otec dojížděl dvakrát ročně, matka se v tom smířila, Marii však s sebou nikdy nepustila: Nechci, aby ji poštvávali proti mně!
Maria schovávala fotku babičky v oblíbené knize, tajně ji občas vytáhla a obdivovala mistrovský portrét. Přitom ji zasáhl pohled na svůj rodinný klenot nos. Výrazný, pohoršivě krásný Z popisu ji vždy zbylo jen výrazný. Nic krásného na něm neviděla.
Jednou na srazu, po letech, patřila mezi hosty i Lenka teď už žila ve Španělsku a domů jezdila málokdy. Najednou ji napadlo říct: Ten tvůj nos je neuvěřitelný! Promiň, ale vypadáš jako Pinocchio. Jak se vlastně líbáš? No vážně, ještě jsi ani neměla kluka? To je teda dost hustý
Maria nevěděla, jak tehdy zachovala klid. Chuť rozcuchat Lence perfektně upravené vlasy byla obrovská. Ale přetvařování vyhrávalo nebyla to kamarádka, nebyla ani nic bližšího.
Setkání domluvila matka na poslední chvíli před Lenkovým odletem dle svého zvyku:
Maruško, to nejde, abyste se neviděly!
A ještě klidně dalších deset let! Proč, mami?
Protože je to potřeba!
Pro koho?
Především pro tebe! Poděkuješ mi později!
Ve skutečnosti matku Maria poděkovala v duchu hodněkrát, i když v samých ironických slovech. Rozhovor s Lenkou ji ale přivedl k prvnímu skutečně dospělému rozhodnutí:
Nechám si udělat plastiku nosu!
Ne! Alena na ni vyjeveně hleděla To ti nedovolím! Proč?
Nemá cenu mě přesvědčovat, mami. Táta mi to schválil. Už mám rozhodnuto!
To neuděláš špitla tiše matka a Maria ji skoro ani neslyšela.
Hádka skončila slzami na obou stranách. Alena dlouho hledala řešení až k večeru dostala nápad: volala mamince Věře.
Do Olomouce jela Maria už druhý den.
Alena ji osobně odvezla na nádraží a při loučení šeptala: V životě děláme tolik hloupostí, Maruško! Tolik ztrácíme tam, kde bychom mohli tolik získat Neopakuj moje chyby! A pamatuj, že tě čekám a miluji víc než cokoli na světě.
Maria už nemohla než kývnout, obejmout mamku a nasednout do vlaku. Čekala na ni babička to teď bylo nejdůležitější.
Věra Maria uvítala vřele a nebýt emocí, začaly by mluvit smysluplněji hned první den. Nakonec to zvládly až třetí den, kdy se obě uklidnily.
Maruško, co tvou matku konečně přimělo chovat se jako skutečná žena?
Nevím. Asi že jsem se rozhodla nechat si zmenšit nos.
Prosím tě, nač? Vypadáš skvěle! Trochu make-upu by to sice chtělo, ale není to podstatné.
Babi, ty taky? Vždyť vypadám jako Pinocchio!
Kdo ti takovou blbost řekl?
No oni se našli
Maria se kousla do rtů, aby se nerozplakala, připomněla si elegantní Lenku taková by evidentně nikdy problémy s kluky neměla.
Víš, Maruško, kdo se posmívá vnějšku jiných, vůbec nestojí za řeč. Ideální lidé neexistují zvlášť ženy! Pokud mi ukážeš jedinou, co je stoprocentně spokojená se vším na sobě, zavřou Guinnessovu knihu rekordů hned ten den!
Možná bych měla být první. Nejvýraznější nos, to je medaile jistá!
Počkej! babička vstala z křesla a donesla modrý sametový fotoalbum.
Podívej!
Co to je?
Tihle lidé měli rodinný nos a stejně byli šťastní tví praprapředci. Nejsou tu všichni. Mnohé fotky zmizely během nepokojů v Brně za války. Ale podařilo se zachránit alespoň dcerku tety Anny. Teta stačila dát cennosti sousedce a ta holčičku ukryla. Ten úžasný člověk jí všechny cennosti po válce vrátil, s tím, že vzpomínka z rodiny je to nejcennější. Ty náušnice, co tu jsou, patřily právě Anně chiruržce, která zachránila stovky životů a vždy si musela připravit speciální roušku na svůj nos. Tady je, podívej!
Vysoká žena se smála na pláži, vedle ní zpívavý muž s úžasným šarmem.
To je strýc Marek?
Ano! Fajn, krásný pár. Anna s ním byla šťastná, dokud byl mezi námi.
A pak byl dlouho nemocný
Dva roky byl už upoutaný na lůžko, Anna všeho nechala a pečovala o něj do poslední minuty a byla šťastná. Zemřela půl roku po něm. Celý život aspirovala na lásku, najít její smysl. Vše, co nám zbylo, jsme si předávaly dál, jako cennost a tak je i tento nos dědictvím. Vnukly jsme si štěstí navzájem i sobě.
Babička z komody vyndala malou vyřezávanou šperkovnici.
Přišel čas. Vem si to, Maruško. Ty náušnice jsou teď tvé. Pradědeček František je vyráběl pro svou ženu Lilii, každý z nás dostal něco na památku ty teď také.
Maria vytáhla jemné náušnice s malými liliemi, ozdobené drobnými kamínky.
Tohle je pravý rodinný klenot!
Jako tvůj nos, Maruško! A co když bych si zas řekla, že je to přežitek a nechám ho přepracovat? A taky z tvého nosu by mohla být drahocennost přece s ní ruku v ruce žije celá generace! Neměň sebe jen kvůli druhým!
Maria sevřela šperky v dlani, zavrtěla hlavou: To nejde!
Neurážej Boha, děvenko, když mu říkáš, že na tobě něco udělal špatně. Všechno je na tobě tak, jak má být. Řekni mi teď o tom chlapci. Jaký je? Odkud pochází?
Babí! Jak to? Maria svěsila oči a začervenala se až po uši.
Neříkej, že jsem mladá nebyla? zasmála se Věra.
Ten večer si spolu povídaly dlouho do noci a Maria nedokázala přestat věděla, že teď má vedle sebe někoho, komu může říct všechno. Konečně dýchala volně, připravovala se na soutěž a myslela na budoucnost bez zbytečných strachů.
Ráno viděla babičku balit kufr.
Babí, kam jdeš?
Přišel čas sbírat kameny, Maruško. I já v životě nasekala chyby. Ale některé bolesti je potřeba léčit. Jedna z nich mě tíží už dlouho potřebuji vidět tvou matku.
Věra byla rozhodnutá a Maria ji jen pomohla. Zatelefonovala na taxi a doprovodila ji na nádraží.
Večer seděla doma, Kubíka v klíně, a poslouchala slabé hlasy z kuchyně. Moc si přála vejít dovnitř, sednout si k nim a zeptat se, jestli se už konečně usmířily ale rozuměla, že musí nechat věcem čas. Dokonalý mír je ještě daleko, ale začátek už je položený a v tom je potřeba být opatrný. Zničit křehké štěstí je snadné, ale vytvořit ho znamená mravenčí práci jako v klenotnictví.
O rok později si už Alena opatrně držela bříško, když vizážistka dokončila líčení dcery. Upravila Marii závoj a naposledy vsunula do účesu perlové sponky.
Tak co, jsi připravená?
Ještě trochu přepudruju ten rodinný klenot! Maria se rozesmála a pohlédla do zrcadla.
Zadívala se na sebe, pousmála se a v duchu se vrátila k Jakubovi a tomu, jak se ho jednou zeptala: Vadí ti na mně něco?
Vůbec nic! Jsi dokonalá, Maruško! Proč se ptáš? Jakubovo překvapení bylo tak upřímné, že se Maria zasmála štěstím.
Lehký úsměv, jiskra v očích, paže omotaly krk svému muzikantskému princi, který právě vyhrál mezinárodní soutěž.
Jen tak, miláčku. Jen tak
Život je dar. Každý z nás je jedinečný klenot a skutečné štěstí znamená přijmout sám sebe přesně takového, jaký je, a nebát se prožít svůj příběh s těmi, kterým na nás záleží.
