— Své děti dáš na rozkládací postele. Jsou mladý, kosti maj’ ohebný. Ale Radek potřebuje normální postel, má záda — prohlásila Ivana u brány rekreačního střediska místo „dobrý den“.
— A nedělej takovej obličej, Láďo. Máma řekla, že chata je velká.
Pomalu jsem spustila ruce z volantu a podívala se přes čelní sklo.
S manželem a dětmi jsme přijeli na chatu u lesního jezera.
Klidné místo, dřevěný domek pro čtyři, zaplacený mnou už před dvěma měsíci. Dlouho očekávaný oddech, vydřený z pracovních rozvrhů.
A teď u vyřezávané brány střediska, blokující vchod, stál malý cirkus v miniatuře.
Ivana, sestra mého Pavla, vítězoslavně se opírala o obří kufr.
Vedle přešlapoval její muž Radek, vyzbrojený pytlem uhlí a balením levných párků „Super cena“.
O kus dál, jako generál přehlížející přehlídku, trůnila moje tchyně, Růžena.
Vrcholem té skladby byly dvě Ivaniny děti, které už do sebe mlátily jedovatě žlutou dvoulitrovou lahví limonády schopné rozpustit rez.
Jak říkával Nero Wolfe: jestli máte pocit, že vás chtějí podvést, už jste podvedení.
Vystoupili jsme z auta. Zatímco jsme s Pavlem vytahovali kufry z kufru, Ivana už stačila přistoupit k mým dětem a oznámit:
— Vy přece nejste malí, na rozkládacích to zvládnete, zato strejda Radek si neublíží záda.
— Jaké milé překvapení — řekla jsem klidným hlasem. — My jsme vlastně nikoho nečekali.
— Ale Láďo, vždyť jsme rodina! — hned se ozvala Růžena, udělala krok vpřed a mistrně zapnula režim „svatá prostota“. — Jak jsem zjistila, že jedete na chatu, hned jsem Ivaně zavolala. Copak my budeme sedět v dusném městě, zatímco vy tady dýcháte kyslík? Spolu je větší sranda!
— Chata je pro čtyři, Růženo — klidně jsem odvětila, cítíc, jak se uvnitř stahuje studená, vypočítavá pružina. Žádné hysterie. Jen pozorování.
— Už jsem všechno rozhodla — prohlásila Ivana nekompromisně, jako by moje zaplacená chata nebyla rezervace, ale koncept jejích plánů.
Upravujíc plážový klobouk velikosti satelitní antény, dodala:
— Máma si lehne v ložnici, potřebuje klid. My s Radkem na gauči v obýváku. No a vy s Pavlem a dětmi se nějak ubytujete.
Chování příbuzenstva připomínalo invazi kobylek: neprosí o dovolení, jen přiletí a začne žrát tvoji úrodu.
Ze skleněných dveří administrativy vyšla milá dívka s tabletem.
— Dobrý den! Jste Lada? — usmála se na mě. — Rezervace na vaše jméno. A tohle, jestli to dobře chápu, je vaše překvapení?
Dívka převedla pohled na Ivanu.
— Ano, ano, to jsme my! — radostně přikývla švagrová. — Láďo, trochu jsem se postarala, abys měla míň starostí. Objednala jsem saunu na dva večery, vždyť nejsme cizí. A upravila jsem menu. Tvůj grilovač je fajn, ale přidala jsem pstruha na grilu a dražší obložený talíř.
— Ivana volala ráno a zadala požadavek na saunu a menu — zdvořile vysvětlila administrátorka, hledíc na mě. — Ale rezervace je na vás, takže bez vašeho potvrzení nic nespouštíme.
Štědrost na cizí účet je nejrychlejší způsob, jak proslout jako mecenáš.
— Skvělá iniciativa, Ivano — usmála jsem se tak jemně, že Pavel vedle strnul. Znal ten úsměv. Obvykle po něm někdo ztratil iluze.
— Pokud potvrzujete, tak včetně doplatku za tři další hosty, rozkládací postele, saunu a speciální objednávku z kuchyně, máte ještě dvacet osm tisíc čtyři sta korun — oznámila věcně administrátorka.
Ivana elegantně pokrčila ramenem a výmluvně se na mě podívala.
Růžena založila ruce na hrudi a čekala, až poslušně vytáhnu peněženku.
Paradox rodinných vazeb: čím pevnější objetí při setkání, tím hlouběji lezou do tvé kapsy.
— Slečno — otočila jsem se k administrátorce a můj hlas zchladl a ztvrdl. — Potvrzuji pouze svou rezervaci. Je plně zaplacená. Jsme čtyři.
Udělala jsem pauzu a podívala se do zmatených očí švagrové.
— A tihle úžasní lidé jsou samostatná skupina. Prosím, vyřiďte jejich ubytování, pstruha, saunu a drahý obložený talíř zvlášť na účet. Na jméno Ivana.
Všichni ztichli. Tak hluboce, že bylo slyšet, jak v lese ťuká datel.
— Láďo, co to děláš? — hlas Ivaně se žalostně zlomil. Klobouk sjímal nabok. — My máme peníze jen na benzin a zmrzlinu! Vždyť jsme přijeli na návštěvu!
— Takže to není dovolená, Ivano. Je to procházka k bráně — odsekla jsem. — Na návštěvu se chodí s pozváním. A s dortem. Vy jste přijeli na cizí oslavu s balíkem levných párků a chutí na třicet tisíc.
— Láďo! Jak ti není hanba! — zaječela Růžena, rudnouc. — Vždyť jsme rodina! Příbuzenstvo! Pavle, proč mlčíš?! Tvoji matku a sestru vyhazují na ulici!
Pavel udělal krok vpřed. Nekřičel, ale v jeho tónu zarachotil kov.
— Rodina, mami, to jsou ti, kdo respektují cizí hranice. Láďa dřela půl roku, aby zorganizovala tenhle pobyt pro nás a děti. Vy jste přijeli bez pozvání, pokusili se srovnat moje děti na rozkládací a pověsit na mou ženu účet za vaše delikatesy. To není rodina. To je pokus vzít nás na palubu.
— Já jsem… chtěli jsme udělat překvapení! Pavle, vždyť jste nás sami prosili, abychom přijeli! — zkusila se vykroutit Ivana. Omluvy z ní pršely jako peří z roztržené deky.
— Radku — Pavel přenesl těžký pohled na švagra. — Co se týče „prosili nás, abychom přijeli“ – to je zvláštní druh turistiky. Jmenuje se „sám sebe pozval“.
Radekův obličej se protáhl. Podíval se na svůj osamělý pytel s uhlím, pak na manželku.
— Já bych třeba ani nejel — zamumlal Radek. — Říkala jsi, že Pavel nás sám pozval a všechno už je zaplacené.
Iluze se definitivně zhroutila. Drzost selhala před očima všech.
Radek mlčky se otočil a vykročil ke svému autu, aniž by se pokusil pomoci manželce s jejím obřím kufrem.
Ivaniny děti přestaly prát lahví a poprvé za celou dobu ztuhly, tiše hledíc na matku.
A Růžena, která tak energicky mluvila o „rodině“, se náhle prudce otočila k autu, dělajíc, že s velkým zájmem studuje borovice. Platit ten banket ze svého důchodu evidentně nehodlala.
— Jestli si to rozmyslíte, volná chata je — klidně řekla administrátorka do zad zmatené Ivaně. — Stoprocentní záloha.
Šli jsme po upravené cestě k naší chatě.
Za zády práskaly dveře auta, zoufale řval motor. Zhluboka jsem vdechla čistý lesní vzduch.
U verandy mě Pavel objal kolem ramen a přitiskl k sobě.
— Víš co — ušklíbl se. — Tohle je teda skvělá dovolená.
— A ještě jak — usmála jsem se a hleděla, jak naše děti s radostným jekotem běží k jezeru. — Pojď, muži. Čeká nás zasloužený klid.
A za plotem, polykaje prach cizí oslavy, odjížděl cirkus, který si navždycky zapamatoval jednoduché pravidlo: v téhle rodině se už cizí pohodlí neplatí dětskými postelemi a mou kartou.
