Hele, musíš si představit, že už je to rok, co se nám narodilo první dítě. Byl to fakt velký okamžik pro celou naši rodinu, takže moji tchán a tchyně se rozhodli udělat nám obrovskou radost dali nám svůj byt. Jasně, tohle mohla být naprostá výhra, ale víš co? V srdci mi pořád chyběl náš starý pronajatý byteček a vlastně trochu dávám tchánům vinu, že jsme z něj vůbec šli pryč.
Po svatbě jsme s manželem, Tomášem, bydleli v takovém menším nájmu v Brně, platili jsme nájem pečlivě a oba makat jak šroubci. V hlavě jsme měli, že jednou třeba dotáhnem i nějaký domek. No a najednou bum zjistila jsem, že čekám mimčo. Plánovali jsme to posunout o pár let, jenže osud měl jiný plán. Když jsme řekli Tomášovým rodičům, že z nich budou babi a děda, rozhodli se, že nám zajistí pořádný komfort.
S velkorysostí koupili chaloupku na Vysočině, a nám nechali ten svůj krásný prostorný dvoupokoják v centru Brna. Protože nejsou zrovna žádní chudáci, hned tam udělali menší rekonstrukci a pomohli nám vyměnit i starý nábytek za lepší. Byli jsme za ten dar vděční, fakt jo, jenže jsme vůbec neměli slovo při zařizování. Přesto jsme byli rádi a nastěhovali se. Netušili jsme ale, že to bude mít i stinnou stránku.
Začalo to nevinně tchánovci k nám začali čím dál častěji chodit, až z toho byla taková pravidelná akce. Vždycky všechno po svém přestavovali a já se najednou cítila jak někde na návštěvě, místo že bych byla doma. Tchyně se nám prohrabávala v šuplíkách i ve spíži i když jsme třeba nebyli doma. Můj pocit soukromí šel úplně do kytek, všechno bylo pod dohledem, i to, kam dáme obyčejnou skleničku. Občas jim přišla vhod menší úklidová akce, což znamenalo, že vyházeli půlku našich věcí, protože si mysleli, že je nepotřebujeme a my pak hodiny lovili, kde co zmizelo.
Jednou se dokonce stalo, že tchán rozčilením vyhodil nějaké důležité papíry, což vedlo k hádce mezi ním a Tomášem, a pak spolu tři měsíce vůbec nemluvili. Teď Tomáš vymýšlí, jak si zase vybojovat aspoň trochu soukromí, a hlavně jak jim nenápadně sebrat klíče od našeho bytu.
