Příbuzní mého milého jsou opravdu podivní, skoro jako postavy z nějakého snu, ve kterém poletují mezi Prahou a Brnem a nesou si pod paží kufříky plné korunek, ale nikdy se do našeho rodinného chaosu nepletou. Občas se zdá, že mě mají za vlastní, za někoho z jejich rodu, což mě naplňuje vděčností, i když se v tom snu rozplývá hranice mezi skutečností a fantazií. Zároveň se však vynořuje pocit smutné reality jejich víra v to, že člověk musí všechno zvládnout sám, je tak silná, až působí jako nějaké zaklínadlo rozbíjející možnost vzájemné pomoci, zvláště když jejich dědictví putuje v řetězech generací, jako staré rodinné porcelánové talíře.
Vždy když se v tom našem snu rozvíří nápady o bydlení, zjistím, že mají hned dva byty ve starém centru Olomouce, které ale po poslední rekonstrukci zahalili závojem nevyužití jako by se tam vznášela mlha, a my s rodinou zůstáváme za dveřmi, bez zvonku, ignorováni v našem bloudění. Kvůli tomu musíme s dětmi putovat z jednoho pronájmu do druhého, naše kufry se nikdy úplně nevybalí a pokojíček dětských snů se mění v rozmazaný obrázek. Moji rodiče žijí někde na Hané, mezi poli a kurníky, a nemohou nám finančně pomoci, protože jejich peněženka je malá a zmizí, jakmile se objeví účet za elektřinu.
Jsme zavřeni v kruhu, kde naše příjmy postačí jen na měsíční nájem, pár rohlíků a kávu, ale v kapse nám nezůstane ani koruna na úspory nebo na odpočinek v sobotu odpoledne. Snažím se o tom mluvit se svou tchyní, s paní Věrou Novákovou, která se v mém snovém dialogu mění v sochu, co místo slov vrhá stín na naše starosti. Nakonec jí vyprávím o tom, jak děti proplouvají mezi stěhováními a jak jsme unavení. Věrčin hlas zní jako ozvěna ve staré katedrále obviní nás, že máme příliš malé děti a že zodpovědní lidé myslí nejprve na střechu nad hlavou, jako by majetek byl talismanem proti všemu zlému.
Ten výrok mě bodne jako ostrá hranice snu, kde se ztrácí vřelost. Nevím, jestli můžu udržet vztah s někým, kdo má raději svůj klid a luxus své knihovny než radost vlastních vnuků, ačkoli nám pomůže občas s hlídáním jakoby jen ve dnech, kdy jsou ve městě zakázány všechny tramvaje. Touha po harmonii se mě střídá s tím, jak kolem mě kráčí postavy příbuzných, kteří chrání své mezonety jako poklady, a do našeho života pustí jen vítr z okna.
Někdy si uvědomím, že i oni stárnou a možná jednou budou potřebovat pomoc třeba až budou hledat v labyrintu snů své ztracené klíče. Možná až pak pochopí, jaké je to bojovat s nejistotou a obrátí se na nás, budou hledat naši lásku a podporu. Do té doby zůstává tento sen mezi námi neuzavřený, poskládaný z touhy po blízkosti a rozčarování z chladné vzdálenosti, která v rodině nikdy úplně nerozpustí mraky.
