Déle než deset let jsem nemluvil ani s rodiči, ani se svou starší sestrou. Uvědomil jsem si dávno, že jsem byl v rodině ten méně milovaný syn. Všiml jsem si, že u rodičů platilo heslo: všechno pro jednoho, nic pro druhého. Hlavní postava příběhu, kterou jsem já říkejme mi Petr měla sedmnáct, když má starší sestra, Marie, otěhotněla a vdala se. Když mi však bylo osmnáct, moji rodiče se rozhodli darovat Marii krásný dvoupokojový byt v Brně. Tehdy byli mladí, úspěšní a bohatí, takže pro ně nebyl takový dar žádný problém. Ještě ho i zrekonstruovali a koupili nové vybavení.
Když jsem viděl, že já jsem nedostal nic, sebral jsem odvahu a zeptal se: A mohu i já dostat byt? Rodiče mě hned odbyli: Zatím ještě studuješ na univerzitě. Až budeš zakládat rodinu, budeme o tom mluvit. Uplynulo pár let, dokončil jsem vysokou školu, bylo mi dvacet dva. Na ženění jsem zatím ani nepomýšlel, ale chtěl jsem se už osamostatnit a nebýt na rodičích závislý. Když jsem téma otevřel podruhé, bylo vidět, že rodinné finance už nejsou, co bývaly. Rodiče řekli: Až tady jednou nebudeme, byt v Praze bude tvůj. Je větší než ten, co má Marie má tři pokoje a jeho hodnota je vyšší. Zatím ale budeme bydlet spolu, a jednou se o nás postaráš.
Zamýšlel jsem se nad tím, jak takovou dohodu udělat závaznou: Měla by být smlouva? Marie je přece dědička stejně jako já. A proč by vůbec měla nárok na tenhle byt, když už jeden dostala? V hloubi duše jsem věděl, že nikdy není dost prostoru člověk vždycky touží po větším. A také jsem si byl jistý, že rodiče měli pro Marii vždycky slabost. Její manžel měl tehdy finanční potíže, a i když naši už tolik peněz neměli, pomohli jim. Mně podobnou podporu nikdy nenabídli.
Po deseti letech jsme s rodinou stále v rozepři. Rodiče to nesli těžce, když jsem navrhl, že bychom měli vše řešit písemně. Tvrdili, že na tom netrvají a nic takového dělat nebudou. Tím bylo rozhodnuto. Rozhodl jsem se, že si pronajmu vlastní byt a začnu žít sám za své. Od té chvíle se už nikdo z nich neozval. Dnes vím, že se mohu spolehnout jen sám na sebe.
