Říkají, že s věkem ženy mizí z očí… Že už nejsme důležité. Že překážíme. Říkají to s takovým chladem, až to bolí — jako by neviditelnost byla součástí smlouvy o stárnutí. Jako bych měla přijmout kout… stát se dalším kusem nábytku v pokoji — mlčenlivá, nehybná, mimo cestu. Ale já nejsem narozená pro kouty. Nebudu se ptát na svolení, abych tu mohla být. Nebudu ztišovat svůj hlas, abych nerušila. Nepřišla jsem na svět, abych se stala stínem sebe sama, ani abych se zmenšovala, aby se ostatním žilo pohodlněji. Ne, pánové. V tomhle věku — kdy mnozí čekají, že zhasnu… já volím plamen. Neomlouvám se za své vrásky. Jsem na ně hrdá. Každá je podpisem života — že jsem milovala, smála se, plakala i přežila. Odmítám přestat být ženou jen proto, že už se nevejdu do filtrů, nebo protože mé kosti už nesnesou podpatky. Stále jsem touha. Stále jsem tvůrčí. Stále jsem svoboda. A jestli to někomu vadí… tím lépe. Nestydím se za své šediny. Stud by přišel, kdybych nežila dost na to, abych si je zasloužila. Nezhasínám. Nevzdávám se. A nesestupuji z jeviště. Stále ještě sním. Stále se směji nahlas. Stále tančím — tak, jak umím. Stále volám k nebi, že mám ještě co říct. Nejsem vzpomínka. Jsem přítomnost. Jsem tichý plamen. Jsem živá duše. Žena s jizvami — která už nepotřebuje emocionální berle. Žena, která nemusí čekat na cizí pohled, aby věděla, že je silná. Tak mi neříkejte „chudinko“. Nepřehlížejte mě jen pro můj věk. Nazývejte mě odvážnou. Nazývejte mě silou. Oslovujte mě jménem — pevně, s pozvednutou sklenicí. Říkejte mi Milada. A nechť je jasno: jsem stále tady… vzpřímená, s duší, která hoří.

Říkají, že se s věkem stáváš neviditelnou
Že už nejsi důležitá. Že překážíš.
Říkají to s takovým chladem, že to zabolí
jako by být přehlížená patřilo ke stáří samotnému.
Jako by bylo třeba přijmout kout místnosti,
proměnit se v další kus nábytku
tichou, nehybnou, mimo dosah očí.
Jenže já jsem se nenarodila proto, abych stála v koutě.
Nebudu žádat o dovolení, abych mohla existovat.
Nebudu tlumit svůj hlas, abych nebyla na obtíž.
Nepřišla jsem na svět proto, abych byla svým vlastním stínem,
ani abych se scvrkávala, aby se ostatní cítili pohodlněji.
Ne, pánové.
Právě v tomhle věku kdy mnozí čekají, až zhasnu
si vybírám jasně hořet.
Nepřemlouvám se za své vrásky.
Jsem na ně hrdá.
Každá z nich je podpisem života
důkazem, že jsem milovala, že jsem se smála, že jsem plakala, že jsem žila naplno.
Odmítám přestat být ženou
jen proto, že se nevejdu do filtrů na Instagramu,
nebo protože moje kosti už nevydrží podpatky.
Zůstávám touhou.
Zůstávám tvůrčí silou.
Zůstávám svobodná.
A pokud je to někomu nepříjemné
tím lépe.
Nestydím se za své šediny.
Styděla bych se, kdybych neměla dost odvahy si je zasloužit.
Já nezhasínám.
Nevzdávám se.
A nesestupuji z pódia.
Stále ještě sním.
Ještě stále se směji nahlas.
Ještě stále tancuji jak jen dovedu.
Stále ještě volám do nebe, že mám světu co říct.
Nejsem vzpomínka.
Jsem přítomnost.
Jsem tichý plamen.
Jsem živá duše.
Žena s jizvami
která už nepotřebuje oporu v cizím uznání.
Žena, která už nečeká na pohled druhých, aby věděla, že je silná.
Tak mě neoznačujte za chudinku.
Nepřehlížejte mě proto, že jsem starší.
Nazvěte mě odvážnou.
Nazvěte mě silou.
Nazývejte mě mým pravým jménem
pevným hlasem a pozvednutou sklenicí.
Nazvěte mě Miluše.
A ať všichni vědí:
pořád tu jsem
vzpřímená, s duší, která plane.

Dnes, když se ohlížím za svým životem, vím jedno: vážit si sebe sama není věc věku ani módy. Je to odvaha být tím, kým skutečně jsem, nehledě na to, co říkají druzí.