10. dubna
Dnes byl opravdu zvláštní den, který mi nejspíš zůstane v hlavě ještě dlouho. Ráno jsem pozoroval Martinu, svou ženu, jak vstává dřív než já, jako obvykle. Připomněl jsem si, proč si vlastně myslím, že by mě mohla podvádět. Ty myšlenky mě tíží už nějaký čas. Očekával jsem, že když procestuji půl republiky kvůli práci, bude alespoň trochu smutná nebo žárlivá, ale ona je klidná, dovolí mi všechno, nikdy se nehádáme kvůli času s přáteli. Když přijdu domů podnapilý po pivě, jen se usměje a udělá čaj. Moji kamarádi v hospodě mi tvrdí, že taková ženská je jednou za život. Jenže já mám stále pochybnosti.
Jsem o osm let starší než Martina. Často přemýšlím, jestli si náhodou nenašla někoho mladšího. Sice si ty myšlenky nechávám pro sebe, protože bych jí nikdy nic nehodil na hlavu bez důkazů, ale přece jen… chtěl jsem mít jistotu. Koupil jsem tedy ukrytý kamerový systém a nainstaloval ho v našem bytě na Žižkově. Nikomu jsem o tom neřekl.
Dnes ráno, když jsem odjížděl na pracovní cestu do Brna, Martina mi připomněla, ať nezapomenu letenku. Nebudeš nakonec zpožděný, Pavle? zeptala se starostlivě, když jsem ještě volal s kolegou. Změna plánu. Cesta se o pár dní odkládá, odpověděl jsem a sledoval ji koutkem oka. Jen pokrčila rameny a okamžitě zamířila do kuchyně, kde na mobilu rychle něco psala. To mě v mé podezřívavosti jen utvrdilo.
Celou pracovní cestu jsem byl podrážděný. Ani chutě na brněnský řízek nebo orosené pivo nebyly, jaké mají být. Martina si všimla, že nejsem ve své kůži, a dokonce mi nabízela kapičky na nervy. Její péče mě trochu uklidnila, tak jsem si říkal, že to bude možná v pořádku.
Odolával jsem potřebě sledovat záznamy online, jelikož je to trochu zvrácené a stejně jsem byl pořád v jednom kole. Nakonec jsem však neodolal a večer si pustil první nahrávky. Vždycky jsem to po pěti minutách vypnul, protože mě hryzalo svědomí.
Dnes jsem měl volnější den, takže jsem konečně prošel všechny záznamy podrobně, když Martina odešla do práce. Všechno bylo jak má být: vstávání, snídaně, typické domácí úkoly. Ale odpoledne mě zarazilo, jak sedí v mém vytahaném tričku s šortkami u počítače, hraní nějaké online hry. Do sluchátek jí něco povídali spoluhrači. Docvaklo mi, že není závislá na alkoholu nebo kavkazských zpěvácích na YouTube, ale na počítačových hrách. Hrála až do večera.
Samozřejmě, že to není nejlepší zvyk. Ale kdo z nás nemá nějakého koníčka? Tohle jsem jí přece nemohl zazlívat. Zrychleně jsem přeskákal další záznamy. Nic podezřelého. Jen domov, notebook a špetka chaosu, co k tomu patří. Hlavně v bytě nebyla ani noha kromě ní.
Jakmile jsem zavřel notebook, dolehlo na mě svědomí. Jak jsem mohl vůbec takhle smýšlet o Martině? Rozhodl jsem se, že ji dnes večer potěším pořádnou kyticí rudých růží a připravím jí večeři při svíčkách. Kamery ale zatím nesundám, přestože bych možná měl. Pořádně si nejsem jistý… a nevím, co bude dál.
