Ráno mi manželka oznámí, že čekáme čtvrté dítě. A dodá:
Nemáme peníze na koupi bytu. To znamená, že musíme získat státní byt. Ty se o to stejně neumíš postarat, tak budu každý rok rodit dítě když nemáme kvalitu otce, zkusíme to na kvantitu dětí!
V práci, když dorazím do Ústavu, váhavě pootevřu dveře s nápisem Ředitelství. Uvnitř je plno. Ředitel Chalupa a jeho zástupce Doležal vedou poradu.
Jde nám o prestiž, musíme překonat ostatní ústavy ve všech sportovních disciplínách… Ah, tady je naše naděje! zahlédl přes hlavy mě.
Začervenám se.
Nejsem žádná naděje… Já přišel kvůli tomu bytu…
Dům se předává už příští týden, slavnostně oznamuje Doležal. Jste první v pořadníku. Stačí trocha snahy a hned bude nově nastěhováno.
Jaké snahy? ptám se s úsměvem.
Skákání s padákem. Zítra jsou závody.
Přestanu se usmívat.
Kam se skáče?
Na zem.
A proč?
Ty se nedíváš na televizi? diví se ředitel. Teď je to v módě: herci bruslí v ledových revuích, zpěvačky zpívají na hrazdě v cirkuse… A teď máme novinku: vědci lámou rekordy… Profesor Veselý včera boxoval v ringu, ukázal na vyzáblého Veselého se zafačovaným nosem a třemi náplastmi na obličeji. Docent Krčmář v sobotu zápasil v klasickém zápase odpočívá teď na JIPce… Teď jste na řadě vy. Zbylé sporty jsme rozdělili na vás padl padák.
Slovo padl mi podrazilo nohy.
Kdy mám skákat? vysoukám ze sebe.
Zítra. Na Den ptáků, oznámil Doležal.
Bezradně se otočím k řediteli.
Proč si ptáci přejí, abych se zabil?
Ředitel ke mně přistoupí a položí mi ruku na rameno.
Byt pro početnou rodinu určitě dostanete, ale… jsou byty s lodžií a bez… s výhledem do parku a na cementárnu. Při rozdělování budeme brát v úvahu aktivitu ve veřejném životě ústavu…
Nastane ticho. Rozkoušu si validol a ptám se:
A co když dopadnu vedle? Nebo vůbec? Dostane má rodina alespoň byt s výhledem na park?
Doležal se usměje:
Víte přece naše pravidla: vdovy a sirotci mají přednost!… A nebojte se! poplácá mě po zádech. Nebudete sám, dostanete zkušeného parťáka! ukáže na vyplašeného doktoranda v rohu.
To je aspirant stejně ho mají propustit kvůli úsporám.
Já se bojím výšek od dětství. Zatočí se mi hlava i na židli, když zatloukám hřebík. Při slově letadlo mě zachvátí mořská nemoc. Tak se večer doma rozhodnu trénovat: několikrát skočím z gauče na koberec.
Druhý den nás s doktornedem vezou černou dodávkou, co vypadá jako pohřební vůz. Za námi jede Chalupa, v tramvaji pak podpůrná skupina: třicítka docentů, kandidátů věd a profesorů.
Na letišti nás čeká Doležal s objednaným orchestrem spustí pohřební pochod. Protože je orchestr pohřební, zní to fakt definitivně až pilot uroní slzu. Tři muzikanty posadí do letadla s námi, aby nám na padání zahráli něco veselejšího.
Instruktor, milý chlap, nás sleduje s lítostí. Koukne na můj pupek a přikáže mi další záložní padák. Naloží mi další batoh. Pokud doktorand vypadá jako dromedár, já jsem už dvouhrbý.
Ve vzduchu instruktor ještě jednou vypočítá všechny možnosti, kdy padák neskočí, a třikrát nás políbí. Pak zvedne poklop dvířek, provinile na mě mrkne a šeptne: čas je jít.
Mlčky mu podám obálku.
Dejte to mé ženě. Pokud se narodí syn, ať má mé jméno.
Instruktor mě uklidňuje:
Strach je jen ze začátku, pak už necítíte nic.
Jdeme na to, samurajové! volá pilot.
Hudebníci zahrají Nikdy se nevzdáme, naše smělá Vltava! zavřu oči a skočím. Otevřu je, a jsem pořád uvnitř horní půlka v letadle, dolní už v luftě. Zasekl jsem se v poklopu. Instruktor a doktorand mě tlačí ven, ale nic.
Měl byste se namydlit, navrhne doktorand.
Instruktor už nervózní:
Uvolněte východ! Zdržujete závod!
Jak? hulákám.
Vydechněte!
Vydám táhlé Úúú…, vypustím plíce a zmizím v propasti. Táhnu za kroužek ještě v letadle, a tak se padák stihne zaháknout o podvozek visím pod břichem letadla.
Pilot začne dělat trikové manévry, snaží se mě setřást, ale držím se.
Přestaňte blbnout! křičí instruktor. Okamžitě pusťte letadlo!
Ale nepouštím. Instruktor se polovysune, snaží se mě odpojit, doktorand ho přidržuje za nohy. Už skoro dosáhne na popruhy, když v tom sebou letadlo hodí instruktor vypadne, ale s ním ven letí i doktorand, co ho drží. Naštěstí mě instruktor ještě stačí chytnout za sako, doktorand se chytí jeho nohou.
Létáme jako cirkusáci na hrazdě.
Hudba hraje Letíte, holubi, letíte
Instruktor křičí, že mu doktorand přiškrtil obě nohy, že mu hrozí gangréna!
Aby si odpočal, nabídnu mu své volně se houpající nohy ale jeho jsou hubenější, prý se drží líp, odmítá výměnu.
Letoun se nemůže přistát s visící trojicí pod trupem. Krouží nad letištěm a rychle klesá, dává nám šanci seskočit na trávu. Musíme opadávat postupně: nejdřív doktorand. Letadlo letí tak nízko, že už doktorand táhne paty po zemi, ale nohy instruktora nepouští a na konci letiště s námi zase stoupá k nebi.
Instruktor proklíná své nohy, přeje jim odumření i s doktorandem.
Hudebníci hrají Nebe naše, domov náš!
Dochází benzín. Z dvířek vystrčí hůl smyčkou, chytnou doktoranda za nohy a vtahují nás zpět: nejdřív doktoranda, pak instruktora, nakonec mě. Já tam ale uvíznu napůl: hlava v letadle, nohy v luftě. Už ale nemám strach letadlo jde na přistání. Musím jen s letadlem uběhnout půl kilometru po ranveji.
Nikdo nezemře, všichni šťastní.
Orchestr zahraje nejveselejší ze smutečních pochodů.
Jen instruktor se nehne z místa: doktorand stále drží jeho nohy železným stiskem. Musíme jeho prsty páčit kleštěmi.
Když je konečně volný, postaví instruktora na nohy a hned je jasné, že se mu během visení nohy natáhly. Vypadá jako pštros.
Zítra další závody, oznamuje Doležal.
Při té zprávě instruktor zbledne jako můj neotevřený padák a na pštrosích nohách hopsá k telefonu. Kam volal a co říkal, se neví. Ale mně započítali vítězství v těchto i všech dalších závodech v nejbližší dekádě. Navíc i rekord v běhu: běžel jsem rychlostí letadla. Protože běžela jen moje dolní polovina, horní letěla, výsledek rozdělili na dvě části.
Ale i tak je rekord můj!
