Ranní kolečko
Na dveřích výtahu někdo znovu přilepil papírek izolepou: NEODKLÁDEJTE IGELITKY U CHODBY. Izolepa už skoro nedržela, papír se na rozích ohýbal. Světlo na chodbě poblikávalo, a tak nápis vypadal chvíli ostře, chvíli téměř neviditelně stejně jako nálada ve skupině našeho domu.
Božena Tomešová stála s klíči v ruce a poslouchala, jak někde na šestém patře vrčí vrtačka, pak ustává, pak zase začne. Na ten hluk si úplně nezvykla. Nevadil jí samotný zvuk, spíš to, co vždycky následovalo hádky. Někdo psal do skupiny velkými písmeny, někdo odpovídal sarkasticky, někdo poslal fotku cizích bot u dveří jako důkaz úpadku mravů. A všechno to, jako by po ní chtělo účast, přitom už dávno toužila jen po klidu v hlavě.
Vyšla nahoru, položila tašku s nákupem na kuchyňský stůl, ještě stále v bundě, a otevřela skupinu v mobilu. Nahoře visela zpráva: KDO PARKOVAL V NOCI NA DĚTSKÉM HŘIŠTI? Pod tím fotka kola na obrubníku. Pak někdo přidal: A KDO SE VŮBEC NEZDRAVÍ V CHODBĚ. Božena sjížděla konverzaci, v hrudi cítila známé naštvání a najednou si všimla vlastních myšlenek: je unavená z těchto cizích sporů, ale taky z toho, jak snadno by sama mohla přilévat olej do ohně, byť mlčky.
Druhý den se vzbudila brzo, ne že by byla vyspaná tělo prostě fungovalo jako starý budík. V bytě bylo chladno, radiátory syčely. Přes sebe přehodila sportovní bundu, našla v předsíni tenisky, které kdysi koupila na chození a skoro nenosila, a vyšla na chodbu. Tam to vonělo jako vždycky trochu prachem, trochu starým nátěrem zábradlí, a ještě něčím neutrálním, co je těžké popsat.
U výtahu se na chvíli zastavila a zadívala na nástěnku. Visela tam oznámení o kontrole měřáků, o ztracené kočce a o shromáždění vlastníků. Božena vytáhla z tašky připravený lístek a opatrně jej připevnila připínáčky.
Ranní procházka kolem bloku. Bez povinného povídání a bez registrace. Kdo chce, přijďte v 7:15 před vchod. Prostě si projdeme kolečko a rozejdeme se. Božena T.
Sama se divila, jak snadno to šlo. Ne pojďme se sjednotit, ne musíme být lidští, zkrátka prostě kroky.
V 7:12 už postávala u dveří, zkontrolovala, že vypla plyn a zavřela okna. V ruce klíče a mobil, na hlavě čepice. Počítala s tím, že tam minutku postojí, nikdo nepřijde a ona se v klidu otočí domů.
Dveře vchodu zabouchly a ven vyšla žena kolem pětačtyřiceti, upravené vlasy, výraz člověka, co dávno čeká bolest.
Vy kvůli tomu vzkazu? zeptala se, když si rovná šálu.
Jo, odpověděla Božena. Jsem Božena.
Jarka. Mám záda, doktor mi doporučil chodit. Ale samotné se mi nechce, svěřila se a dodala pro jistotu: Nejsem moc na řeči.
To není třeba, řekla Božena.
Za minutu přišel muž, trochu shrbený, v tmavé bundě. Kývnul, koukl na ně, jako by si nebyl jistý, jestli je má zdravit nakonec řekl: Dobré. A dodal: Jsem Mirek, z pátého.
Já ze šestého, podotkla autoamaticky Božena, protože stejně věděla, kdo kde bydlí. A zase ji to zarazilo ta potřeba všechno hned urovnat.
Mirek se pousmál. Ze šestého, jasně. Já si to spletl.
Čtvrtý dorazil vysoký, šlachovitý chlap tak šedesát. Sportovní čepice, chůze, jakou poznáš od stadionu. Nic neříkal, jen se postavil vedle.
František, řekl stručně. Já chodím ráno stejně. Myslel jsem, že jsem jediný.
V 7:16 vyrazili. Božena zvolila jednoduchou cestu: kolem bloku, kolem večerky, přes dvůr vedlejšího paneláku, podél školy a zpátky. Sníh byl udupaný, místy klouzal. Dýchalo se chladno, první minuty všichni mlčeli, vnímali vlastní kroky.
Božena cítila, jak tělo zprvu protestuje, pak se přizpůsobuje. V hlavě, kde většinou hučí cizí výčitky, se vynořila zvláštní prázdnota. Ale taková klidná, jako čistý papír.
Na rohu Mirek řekl: Myslel jsem, že ten nápis bez povídání je vtip. U nás se vždycky vybavuje
Jestli je chuť, povídat se může, kývla Božena. Ale ne do zpráv.
Jarka se potichu zasmála, ale hned sebou trhla a sáhla si na záda.
V pohodě? ptala se Božena.
Dá se to. Hlavně nezastavovat moc prudce.
František šlapal pravidelně, jako by počítal kroky. Cestou zpátky zamumlal: Tohle je fajn. Bez těch schůzí. Prostě jdeš.
Když dorazili, bylo 7:38. Před vchodem každý chvíli stál, trochu rozpačitě, jak po rychlé poradě.
Zítra? zeptala se Jarka.
Když přijdete, pokrčila Božena rameny.
Přijdu, zvedl Mirek ruku na rozloučenou.
Druhý den byli tři. František zůstal doma, zato dorazila sousedka ze čtvrtého, Tereza, asi čtyřicet, jasná bunda, výraz, jako by přišla zkontrolovat, jestli tu nevzniká sekta.
Jen se kouknu, oznámila bez představování.
Jak myslíš, odpověděla Božena a šla, nesnažila se vysvětlovat pravidla.
Tereza šla vedle Mirka a mlčela. Druhý týden, na dalším kolečku, už povídala: Já proti těmto výborům jinak protestuju. Vždycky pak chtějí peníze, kdo nezaplatí je nepřítel.
Žádné sbírky nebudou, uklidnil Mirek. Taky na ně mám alergii, po rozvodu nesnáším společné pokladničky.
Božena zaslechla to slovo rozvod a nevyptávala se. Věděla, jak snadno se cizí bolest stane tématem na drby, nebo dokonce zbraní.
Kolečko fungovalo díky pravidelnosti. V 7:15 vyráželi, v 7:40 doma. Někdo vykynul, někdo se zas připojil. Jarka nosila na cestu mini láhev s vodou a pili cestou, Mirek jednou dorazil bez čepice, celou cestu na sebe brblal, ale šel. Tereza byla napřed zaražená, pak našla směr.
A pomalu se to začalo předávat i do domu. Božena všimla, že lidi častěji zdraví. Ne proto, že se to má, ale protože se už ráno viděli bez brnění.
Jednou večer se vracela Božena z polikliniky, unavená, s papíry v tašce. U výtahu stál František a zápasil se zadrhlým tlačítkem.
Nejede? zeptala se.
Jede, pousmál se. Jen na to člověk musí pořádně.
Mačkl, výtah přijel. V kabině svítila žárovka, zrcadlo bylo poškrábané. František řekl najednou: Díky za ty ranní procházky. Myslel jsem, že už nemám s kým. Ale člověku to sedne.
Božena přikývla, cítila uvnitř vřelost, ale nenechala se tím dojmout. Jen poznamenala: zase je někomu o chlup líp.
Maličkosti se začaly dít samy. Mirek ráno upozornil Jarku, že má rozvázanou tkaničku, aniž by něco řekl. Jarka pak napsala do skupiny: Kdo mě upozornil na tkaničku, díky, mohla bych si namlátit. Bez jmen, ale s úsměvem.
Tereza jednou přinesla pytlík se solí a dala ho ke schodům.
To nemám pro všechny, komentovala. To pro sebe, nechci si rozbít tlamu.
I tak dík, odpověděla Božena.
Posypaly schody spolu, pak Tereza otřela rukavice a zamumlala: Tak jo, když už jste tady
V diskusi skupiny bylo méně capslocku. Nezmizel, ale je ho méně. Lidi se přesto hádali kvůli odpadu a parkování, ale někdo občas navrhl: Beze řvaní, zkusme se domluvit. A neznělo to jako heslo, ale jako připomínka, že to jde i po dobrém.
Problém přišel koncem listopadu. Na šestce začala rekonstrukce u Ondřeje, mladšího chlapa se psem. Nebyla to první rekonstrukce, ale tahle zvláštní prodlužováním až do večera. Ve skupině se rozjela lavina: Kolikrát ještě, Máme děti, ne, To už přeháníte. Tereza přitlačila: Vím, kdo to je. On je takovej vždycky. Kašle na ostatní.
Na ranním kolečku Jarka šla napjatě, bylo vidět, že ji bolí nejen záda.
To je on, zamručela u školy. Ze šestky, mám ho nad hlavou. Do desíti. Pak jsem ležela a vrtačka mi bušila v hlavě ještě hodinu.
Mirek pokrčil rameny. Podle předpisů může do jedenácti, když
Nekaž mi předpisy, zarazila Jarka ostře. Nejde o zákon. Jde o ohleduplnost.
Tereza, jindy sarkastická, tentokrát vážná. Prostě mu zatopíme. Podepsat stížnost, zavolat správce. Ať to pozná.
Božena ucítila, jak se skupina, ještě včera přátelská, mění na klasickou barikádu. Nebálala se ruchu, ale toho, jak rychle se může ze společného stát všichni proti němu.
S podpisy počkejme, řekla. Zkusit nejdřív domluvit.
S ním? Tereza se až zastavila. To myslíte vážně? On je
Je to člověk, odpověděla Božena. Ne komise.
Mirek se na ni zadíval. Chcete jít sama?
Božena nebyla nadšená. Přála by si, aby bylo už klid. Ale chápala, že jestli teď rozjedou lynč, ranní kolečka se ztratí a nebude už nic.
Půjdu já. Ale půjdem dva. Ne dav.
Mirek kývl.
Večer vyšli do šestky. Božena poslala Ondřejovi zprávu do skupiny sólo: Můžeme na chvilku? Božena z domu. Odepsal za deset minut: Jasně, stavte se, jsem doma.
U dveří igelitky se stavební sutí, zavázané, úhledné. Všimla si toho detailu. Žádná hromada, prostě trocha nepořádku na chvíli. Zaklepala. Vrtačka mlčela.
Ondřej otevřel, v tričku, ruce špinavé od prachu. Pes, střední, rezavý, vykoukl za jeho nohy a zase zmizel.
Dobrý večer, řekl trochu opatrně. Co se děje?
Nechcem se hádat, řekla Božena a připadala si trapně, ale nevěděla, jak jinak začít. Prosba jde o rekonstrukci.
Mirek stál opodál.
Snažím se končit do devíti, vysvětloval Ondřej rychle. Jenže firma může jen odpoledne, pak dělám sám. Potřebuju to zvládnout.
Chápem, kývla Božena. Jde jen o to, že paní nad vámi Jarka, má problém se zády a večerní hluk jí fakt vadí. A kolem desáté už je to moc.
Ondřej vydechl.
O zádech jsem nevěděl. Myslel jsem, že no, všichni píšou do skupiny, ale do očí nikdo nic.
Boženě bylo trochu stydno. Pravda osobně skoro nikdo nikdy neřekne.
Navrhuji: když budete potřebovat dělat déle, dejte aspoň předem vědět. A večerní igelitky s odpadem odneste ráno.
Ondřej mrkl po pytlích. Ráno je naložím a rovnou to odvezu, nechci, aby tu strašily. Dneska už nestíhám.
Fajn, přidal se Mirek. A ty časy?
Ondřej se podrbal. Devátá to jistím. Výjimečně půl desátá. Ale dám vědět předem do skupiny. A maximálně jednou týdně.
Božena kývla.
Ještě vaše pes je v pohodě, ale někdy v noci
Ondřej trochu zrudl. To je jen když odcházím štěká po mně. Pořídím mu nějakou hračku, a vůbec kdyby něco, piště mi, jo? Ale nenapřed všem do skupiny, prosím.
Šli domů, a na schodech Mirek zamumlal: Je normální. Prostě mladý a sám.
Každý jsme tu nějak osamělý, řekla Božena tiše. A i ji samotnou překvapila, že to řekla nahlas.
Druhý den Ondřej napsal do skupiny: Budu dnes dělat rekonstrukci do 21:00. Kdybych potřeboval přesáhnout, dám vědět. Odpad odvezu ráno. Někdo poslal palec, jiný nereagoval. Tereza připsala: Uvidíme. Bez vykřičníků.
Na ranním kolečku přišla Tereza se zatvrzelou tváří.
Tak co? nadnesla. Mluvili jste?
Mluvili, kývla Božena. Slíbil končit do devíti a varovat.
A to stačí? Tereza pořád čekala vítězství, uznání, že její cesta byla správná.
Stačí, odpověděla Božena. Není co vyhrávat.
Tereza zavrčela, ale pokračovala dál. Po chvíli tiše řekla: Stejně když zase bude řezat, píšu.
Piš, ujistila ji Božena. Ale první mu.
Jarka pak po cestě zašeptala: Díky, že jste z toho neudělali hon na čarodějnice. Už bych to nedala.
Božena ucítila knedlík v krku. Teplý nádech ji projel, ale vydržela.
Za týden František přestal chodit. Božena ho potkala u schránek.
Chybíte nám, řekla.
Koleno, odvětil. Doktor to zakázal.
Škoda, povzdechla si.
Stejně vás pozoruju, dodal František. Jdete otevírám si okna. Taky jako bych byl s vámi.
Bylo to směšné a milé zároveň.
Na Nový rok kolečka zůstala zvykem pro tři: Boženu, Jarku a Mirka. Tereza chodila občas, týdny zmizela a pak se vrátila, jako by testovala, jestli ta zvláštní skupinka ještě drží. Ondřej se dvakrát připojil, když už ho stavba unavila. Šel potichu, poslouchal křupání sněhu a první odešel.
Dům ideální nebyl. Pytle u chodby se stále objevovaly. Někdo parkuje, jak ho napadne. Ve skupině to občas zase vře. Ale Božena teď měla pocit, že v domě je krom podrážděnosti i vzpomínka na to, že to jde jinak.
Jedno lednové ráno, v 7:14, už čekal u vchodu Mirek, zapínal bundu. Vzhlédl:
Dobré, paní Tomešová.
Dobré, Mirku.
Jarka opatrně scházela po posypaných schodech.
Ahoj. Záda dnes drží, usmála se a vypadala, jako by to byl malý triumf.
Ve dveřích se objevila Tereza, ještě rozespalá, tentokrát bez jízlivostí.
Jdu s vámi. Ale nechci žádné chatové zprávy řešit, zamumlala.
Domluveno, pousmála se Božena.
Vyrazili. Kroky zněly unisono, ne synchronně, ale stabilně. Na rohu Mirek podepřel Jarku, když málem uklouzla udělal to tak nenápadně, že nikdo nemusel děkovat.
Když se vraceli, stál u vchodu Ondřej se psem na vodítku. Kývl na ně.
Dobré ráno. Já vyjdu později, musím do práce. Ale díky, že jste minule přišli v klidu.
Božena přikývla.
Vždyť tu žijeme, odpověděla.
Nezaznělo to jako heslo. Prostě fakt, který konečně přestal být důvodem ke sporu.
