Pustila jsem si trable do vlastního bytu — Tati, co to máš za nové dekorace? Vykradl jsi snad antikvariát? — Kristýna se překvapeně podívala na bílou háčkovanou dečku na svém komodě. — To jsem nevěděla, že jsi milovník starožitností. Tvůj vkus je opravdu jako babičky Zdeny… — Jejda, Kristýnko? Ty jsi tu bez ohlášení? — Oleg Petr vyšel z kuchyně. — No… Tedy, nečekal jsem tě… Otec se snažil tvářit vesele, ale v očích měl provinilý výraz. — To vidím, že jsi mě nečekal, — Kristýna nespokojeně našpulila rty a zamířila do obýváku, kde ji čekala další překvapení. — Tati… Odkud to všechno je? Co se tady děje? Kristýna nepoznávala svůj byt. …Když byt zdědila po babičce, vypadalo to tu dost žalostně. Starý socialistický nábytek, vypouklá televize na oprýskaném stolku, rezavé radiátory, místy odlepené tapety… Ale byl opravdu její vlastní. V té době už měla Kristýna nějaké úspory. Vběhlo to do rekonstrukce, a ne jen tak ledajaké. Vybrala si skandinávský styl: světlé barvy, minimalismus, díky čemuž působil dvoupokojový byt daleko prostorněji. S láskou vychytávala detaily, hledala závěsy ladící k barvám, polévala měkkými koberci… Teď místo jejích hustých závěsů visel obyčejný nylonový tyl. Italský gauč byl pohřben pod syntetickou plyšovou dekou s řvoucím tygrem. Na stole stála růžová plastová váza s stejně křiklavě růžovými umělými růžemi. A to byla ta menší katastrofa. Nejvíc Kristýnu trápily pachy. Z kuchyně se linul zápach smaženého oleje a ryb. Všude byl cítit tabák. A přitom její otec nekouřil… — Kristýnko, víš… — konečně se ozval Oleg. — Prostě… Já tu nejsem sám. Chtěl jsem ti to říct dřív, ale nějak to nevyšlo. — Jak to, nejsi sám? — vyhrkla Kristýna. — Tati, takhle jsme se nedomluvili! — Kristý, musíš chápat, že můj život neskončil u tvé mamky. Ještě nejsem starý, ani důchod mi nevyplácí. Nemám snad právo na vlastní život? Kristýna stála zmateně. Jasně, otec má právo někoho mít, ale ne přece v jejím bytě! …Rodiče se rozvedli před rokem. Maminka přijala tatínkovu nevěru úplně klidně, jako osvobození, a vrhla se do seberozvoje. Kamarádek měla tolik, že se rozhodně nenudila. Otec naopak vyšiloval. Přijel do svého předmanželského bytu a zděsil se. Roky ho pronajímal, pak jeden nájemník usnul s cigaretou. Peníze na opravy nebyly, a tak byt zůstal prázdný a zdevastovaný. Ani ho neprodal, ani tam nechtěl bydlet. Upřímně — tam žít nešlo. Stěny černé od sazí, rozbitá okna a plíseň na parapetu… Spíš hrobka ze strašidla než byt. — Kristýnko, nevím, jak tu přežiju… — naříkal otec tehdy — Nebezpečné tu vůbec být, do zimy s opravami nestihnu. Nemám tolik peněz, abych to všechno zvládl najednou. Tak zmrznu, no… Asi je to osud. Kristýna to nevydržela. Nedokázala nechat člověka, který ji vychoval, žít v takových podmínkách. Co když se mu něco stane? Byt jí zrovna ležel ladem, protože se nedávno vdala a přestěhovala k manželovi. Po špatné zkušenosti jejího otce s pronajímáním ji ani nenapadlo byt nabídnout cizím lidem. — Tati, přece můžeš být zatím u mě, — navrhla mu. — Všechno je zařízené, všechny pohodlí zajištěné. Pomalu si opravíš svůj byt a pak se přestěhuješ. Jen jedno pravidlo: žádní hosté. — Opravdu můžu? — udiveně se zeptal. — Děkuju ti, holčičko! Zachránila jsi mě. Slibuju, bude tu klid. Klidný? No jasně… Jak Kristýna přemítala nad tímto rozhovorem, z koupelny vyšla žena kolem padesátky. V Kristýnině froté županu. Jejím oblíbeném. Teď jen tak tak zakrýval její bujné křivky. — Ale Olegu, máme návštěvu? — zeptala se hlubším, lehce nakouřeným hlasem a shovívavě se usmála. — To jsi mi mohl říct, ať tu neběhám v domácím. — A vy jste, prosím, kdo? — zeptala se Kristýna ledově. — A proč máte můj župan? — Jsem Žaneta, tváťova přítelkyně. Proč jsi tak nervózní? Prostě jsem si půjčila župan. Jen visel bez užitku. Kristýně začalo bušit v hlavě vzteky. — Sundejte ho. Okamžitě. — Kristýno! — prosil otec, stavěl se mezi ně. — Nedělej z toho scénu! Žanetka jen… — Jen si oblékla věc, která jí nepatří, v domě, který jí nepatří! — rozčílila se Kristýna. — Tati, to nemyslíš vážně? Přivedl jsi sem svou milenku a necháš ji štrachat v mých věcech bez ptaní?! Žaneta demonstrativně zakoulila očima a zamířila do obýváku, těžce se složila na deku s tygrem. — Ty jsi ale nevychovaná, — odsekla. — Kdybych byla Olegem, už bys měla na zadku. Jak vlastně mluvíš s otcem? To, že chce žít s jinou ženou, tě nemusí vůbec zajímat. Kristýna zůstala jako opařená. Nějaká cizí paní ji poučovala na jejím vlastním gauči. — Ne, nezajímá, — souhlasila. — Dokud se to neděje v mém bytě. — V tvém? — zvedla obočí Žaneta a pohledem se obrátila na Olega. Ten se krčil u zdi a stěhoval pohled mezi rozčilenou dcerou a drzou přítelkyní. Doufal, že to samo vyšumí, ale opak byl pravdou. — Aha… Tatínek vám to zapomněl říct? — Kristýna chladně usmála. — Tak já to řeknu. On tu je host. Tohle je můj byt, všechno tu od posledního hrnce jsem koupila já. Pustila jsem ho sem, ale nemyslela jsem, že sem bude vodit své… ženy. Žaneta zrudla. — Olegu?… — její hlas zledověl. — Opravdu je to její byt? Ty jsi mi lhal? Otec se pokusil splynout s tapetou, uši mu hořely hanbou. — No… Žanetko, nechtěl jsem ti zatěžovat hlavu podrobnostmi, — zamumlal Oleg. — Mám svůj byt, jen ne tento. Nechtěl jsem tě zatěžovat. — Nechtěl zatěžovat?! Díky! Kvůli tobě tu poslouchám kecy od nějaké mladé! Kristýně došla trpělivost. — Vypadněte, — řekla tiše. — Cože? — zarazila se Žaneta. — Oba vypadněte. Dávám vám hodinu. Jinak to budu řešit přes právníky. Pustila jsem vás — do domečku… Kristýna šla ke dveřím. Najednou se Oleg odlepil od zdi a dral se k ní. — Dcero! Nechceš vyhodit vlastního tátu na ulici, že ne? Víš, v jakém stavu mám ten druhý byt! Tam se nedá být… Zmrznu! Otec jí chytil za rukáv a Kristýně se na chvíli sevřelo srdce. Dětské vzpomínky, povinnost, lítost k téměř starému rodiči… Na krku měla knedlík. Pak však pohlédla na Žanetu. Seděla, nohu přes nohu, v jejím županu s pohledem plným nenávisti. Všechny pochybnosti zmizely. Pokud by dneska ustoupila, zítra by tahle žena vyměnila zámky a přelepila tapety. — Tati, jsi dospělý. Pronajmi si byt, — řekla Kristýna a osvobodila ruku. — Sám sis to zavinil. Dohodli jsme se, že budeš bydlet sám, místo toho sis sem přivedl cizí ženu, nechal ji nosit moje věci a zničil můj domov… — Tak se svým domem udus! — přerušila ji Žaneta. — Pojď, Olegu, neponižuj se před ní. Vychoval nevděčnou… Za půl hodiny bylo sbaleno a jasno. Otec odešel mlčky, shrbený jako starý muž. Kristýně navždy zůstane v hlavě jeho pohled — pohled vyhnaného psa v dešti. Ale ustála to, ani se nehnula. Když odešli, otevřela všechna okna, aby vyvětrala rybu, cigarety a levné parfémy. Potom sebrala župan, deku i vše, co po Žanetě zůstalo, a hodila to do popelnice. Druhý den si objednala úklidovku a zámečníka. Bylo jí zle z představy, že se cizí žena dotýkala jejích věcí. Zejména tahle. …Utekly čtyři dny. Teď už v bytě Kristýny nic nechybělo. Žádné falešné květiny a zápachy. Bydlela sice u manžela, ale pocit pohody ji konečně naplnil. S otcem už nemluvila. Čtvrtý den ale zvedla telefon sama. — Haló? — váhavě reagovala Kristýna. — Tak co, Kristý… — ozval se otec opilým hlasem. — Jsi teď spokojená? Žaneta odešla. Opustila mě… — No teda, jaká to novinka, — neudržela se Kristýna. — Vsadím se, že v okamžiku, kdy viděla tvůj opravdový byt a pochopila, kolik je práce? Otec popotáhl. — Ano… Dal jsem tam elektrický ohřívač, spal jsem na nafukovací matraci. Vydržela tři dny… Pak řekla, že jsem nuzák a lhář, sbalila si věci a odjela k sestře. Řekla, že jen promarnila čas… Ale vždyť jsme se milovali, Kristýno! — Láska? Ty jsi hledal, jak pohodlně zahnízdit, ona to samé. Jen jste to oba blbě spočítali. Pauza. Otec nebyl u konce. — Je mi tu hrozně samotnému, dcero, — řekl nakonec. — Je tu děsně… Můžu se vrátit? Slibuju, už tu budu sám! Přísahám! Kristýna sklouzla pohledem ke zdi. Její otec teď seděl někde v rozmláceném a studeném bytě. Ale tuhle spoušť si způsobil sám: nejdřív podváděl matku, pak lhal dceři, nakonec Žanetě namluvil nesmysly. Bylo jí ho líto. Ale tohle soucítění by mohlo zničit oba. — Ne, tati. Nepustím tě zpátky, — odpověděla Kristýna. — Najmi si partu, udělej si opravy. Nauč se žít v tom, co sis sám způsobil. Jediné, čím mohu pomoct, je doporučit šikovné chlapy. Odpusť. Když bude třeba, ozvi se. Potom zavěsila. Kruté? Možná. Ale Kristýna už nechtěla, aby někdo špinil její župan i duši. Některé šmouhy nesmyješ. Můžeš jim jen zavřít dveře do svého života…

Author KakaoViews 95

Pustila si na sebe pohromu

tati, odkud jsou všechny ty novoty? Vykradl jsi snad starožitnictví? Tereza zamžourala na bílý háčkovaný ubrus ležící na jejím toaletním stolku a zamračeně pozvedla obočí. To jsem nevěděla, že máš slabost pro starou veteš. Tvůj vkus je vážně jako babičky Boženy…

Jejda, Terko, ani jsi nezavolala… vyšel z kuchyně Petr Vacek. My… teda já… Tě nečekal…

Táta se snažil působit vesele, ale měl v očích zvláštní pocit viny.

No to vidím, že nečekal, Terka nespokojeně sevřela rty a vešla do obýváku, tušíc další překvápka. Tati… odkud to všechno je? Co se tu děje?

Tereza svoji byt nepoznávala.

…Když jí babička byt darovala, obrázek byl smutný. Starý socialistický nábytek, vypouklá televize na olupované skříňce, rezavé topení, místy odlepující se tapety… Ale byl to její vlastní byt.

V té době už měla něco málo našetřeno. Investovala do rekonstrukce – ne jen tak ledajaké. Terka zvolila severský styl: světlé barvy, minimum nábytku, a rozlehlý prostor dvoupokojového bytu. Všechno aranžovala s láskou, vybírala záclony ve správném odstínu a rozkládala huňaté koberce…

Teď místo jejích pevných závěsů, co téměř nepropouštěly světlo, visela na okně obyčejná nylonová záclona. Italská sedačka byla pohřbena pod syntetickým přehozem s vrčícím tygrem. Na konferenčním stolku stála růžová plastová váza s nepřirozeně růžovými umělými růžemi.

A to nebylo vše. Terku nejvíc trápily pachy. Z kuchyně znělo prskání oleje, ve vzduchu viselo aroma smažené ryby. A tabák. Přitom táta nikdy nekouřil…

Víš, Terko… konečně se odvážil Petr. Ono se to má tak… Já tu nejsem sám. Chtěl jsem ti to říct dřív, ale nějak jsem neměl příležitost.

Jak myslíš, že nejsi sám? zarazila se Tereza. Tati, to nebyla domluva!

Teri, musíš pochopit, že můj život přece neskončil s tvojí mámou. Jsem ještě mladý muž, ani důchod mi ještě nepatří. Mám snad nárok na soukromí, ne?

Tereza zůstala stát, konsternovaná. Samozřejmě měl táta právo na vztah. Ale v jejím bytě?

…Rodiče se rozvedli loni. Máma vzala tátův podvod celkem v klidu, skoro jako vysvobození, a pustila se do seberozvoje. Kamarádek měla tolik, že na smutek nebyl čas.

Ale tátovi se zhroutil svět. Přijel do svého starého bytu z dob před svatbou a zhrozil se: deset let jej pronajímal, až jednou podnájemník usnul s hořící cigaretou. Peníze na rekonstrukci neměl, a tak na byt zapomněl. Držel si ho pro jistotu, ale žít tam nechtěl.

A vlastně to ani nešlo. Stěny byly černé od sazí, okna vytlučená, na parapetech plíseň… Spíš to připomínalo kryptu v hororu než domov.

Ach Terko, nevím, jak to zvládnu… posteskl si tehdy při pohledu na zchátralý byt. Je to tu nebezpečné, do zimy opravu nestihnu. Nemám na to dost peněz. Když zmrznu, tak zmrznu. Je to osud.

Tereza tehdy nevydržela. Nemohla nechat člověka, který ji vychoval, živořit v takových podmínkách. Co kdyby se mu něco stalo? A její byt stejně zůstával prázdný. Nedávno se vdala a odstěhovala k manželovi. S ohledem na otcovu špatnou zkušenost s pronájmem to v úvahu ani nebrala.

Tati, klidně teď bydli u mě, navrhla. Mám vše připravené, pohodlné. Pomalu si opravíš svůj byt a pak se přesuneš zpátky. Jen jedno pravidlo: žádní návštěvníci.

Opravdu můžu? překvapeně se ujistil Petr. Dcerko, moc Ti děkuji! Jsi zlatá. Slibuji, že tu bude klid a mír.

No… mír.

Jak si na tu konverzaci Tereza vzpomínala, rozlétly se dveře koupelny, ven se vyvalila vlna vonné páry. Z ní vyplula žena kolem padesátky. V Terezině froté županu. Oblíbeném! Teď sotva skrýval její mohutné tvary.

O, Petříčku, máme hosty? zabručela žena hlasem uzeným cigaretami a povýšeně se usmála. Mohl bys dát vědět, jsem tu ve svém.

A vy jste vlastně kdo? přimhouřila oči Tereza. Proč máte na sobě můj župan?

Jsem Ivana, tatínkova láska. A ty proč tak vyšiluješ? Jen jsem si půjčila župan. Stejně tu jen visel ladem.

V Tereze se rozbušila krev vztekem.

Svlékněte ho. Okamžitě, sykla.

Terko! otec se mezi ně postavil: Prosím, nedělej scény! Ivanka prostě…

Ivanka prostě na sobě měla cizí věc v cizím domě! přerušila ho Tereza. Tati, co to s tebou je? Přitáhl jsi sem milenku, dovolil jí hrabat se mi ve věcech?

Ivana demonstrativně obrátila oči v sloup, zaplula do obýváku, těžce se složila na přehoz s tygrem.

Ty jsi ale drzounka, oznámila. Kdybych byla Petrem, dala bych ti na zadek, a to i v tomhle věku. Jak to vůbec mluvíš s otcem? Jestli chce žít s jinou, tebe to nemá co zajímat, děvenko.

Tereza zůstala stát jak opařená. Cizí ženská jí tu vykládala morálku a seděla na jejím gauči.

Nemá, kývla Tereza. Do momentu, kdy se to děje v mém bytě.

V tvém? Ivana překvapeně povytáhla obočí a obrátila pohled na Petra.

Ten se tiše krčil u stěny, schovával hlavu mezi ramena a střídal pohledy mezi rozlícenou dcerou a neomalenou milenkou. Doufal, že bouře sama odezní, jenže předpověď se rychle horšila.

Ach… Můj tatínek vám to zapomněl říct? usmála se Tereza mrazivě. Tak tedy já: On tu není pánem. Je tu jen hostem. Tenhle byt je můj, do poslední vidličky. Pustila jsem ho sem bydlet, ale rozhodně jsem nečekala, že sem bude vodit své… lásky.

Ivana dosti zrudla.

Petře?.. její hlas byl mrazivý. Co to žvaní? Říkal jsi, že je to tvůj byt. Lhal jsi mi?

Otec se přitiskl ke stěně, toužil splynout s tapetou. Uši mu horečně zářily.

No… Ivanko, to není úplně tak. Špatně jsi mě pochopila, zamumlal. Já mám svůj byt, jenom ne tenhle. Nechtěl jsem tě zatěžovat detaily.

Nechtěl?! Díky! Teď mi tady akorát nadávají!

Tereze došla trpělivost.

Ven, řekla tiše.

Cože? zarazila se Ivana.

Ven oba. Máte hodinu. Pokud tu za hodinu budete, budeme to řešit už právně. Pustila jsem si tu pohromu…

Tereza zamířila ke dveřím, ale Petr se konečně odlepil ode zdi a přitočil se k ní.

Dcerko! Vyhodíš vlastního otce na ulici? Víš, jak to tam vypadá! naříkal. Umrznu tam!

Otec se jí chytil za rukáv a Tereze se sevřelo srdce na vteřinu. Dětské vzpomínky, pocit závazku, lítost ke stárnoucímu rodiči… Do očí ji šly slzy.

Ale pohled jí sklouzl na Ivanu.

Seděla tam, v jejím županu, nohu přes nohu, hleděla na Terku s divokou nenávistí. Všechny pochybnosti byly pryč. Když teď couvne, zítra ta žena vymění zámky a přelepí tapety.

Tati, jsi dospělý. Najdi si podnájem, řekla pevně Tereza a vyprostila se. To je tvoje vina. Dohodli jsme se, že budeš bydlet sám. Přivedl jsi cizí ženskou, nechal ji brát moje věci a zaplevelil mi domov…

Tak si ten svůj domov klidně nechej! zahrozila Ivana. Jdeme, Petře. Nedegraduj se před ní. Vychoval nevděčnici…

Za půl hodiny bylo všechno sbalené. Táta odcházel bez slova, shrbený jako starý pes. Terce v paměti navždy zůstal ten jeho pohled sklíčený pohled vyhozeného psa v dešti. Ale Tereza to zvládla, ani nemrkla.

Když odešli, hned otevřela okna: pryč se zápachem ryb, cigaret a laciných parfémů. Potom posbírala župan, přehoz, vše, co po Ivaně zbylo. Všechno šlo do popelnice. Další den pozvala úklidovou službu a zámečníka. Při dotyku s věcmi, kterých se dotkla ta žena, jí bylo téměř špatně.

…Uběhly čtyři dny.

V bytě už nebylo nic navíc. Žádné umělé květiny, žádné podivné vůně. Tereza sice bydlela s manželem, ale při pomyšlení na svůj čistý byt jí bylo lehko u srdce.

S tátou už nemluvila. Čtvrtý den volal on.

Haló, ozvala se Tereza ostýchavě.

Tak co, Terko… chraplavě začal táta. Jsi spokojená? Jsi teď šťastná? Ivana odešla. Opustila mě…

Jé, to je překvápko, nemohla se udržet. Hádej. Asi to bylo, když zjistila, jak tvůj byt vypadá a došlo jí, že tu bude od rána do večera makat?

Táta zasmrkal.

Jo… Zapojil jsem přímotop. Spím na nafukovací matraci. Ivana vydržela tři dny… Nakonec řekla, že jsem žebrák a lhář. Sbalila kufry, odjela k sestře. Marnila prý jen čas… Ale my se milovali, Terko!

Jaká láska? Ty hledal pohodlí, ona taky. Jenže vám to nevyšlo.

Chvíli bylo ticho. Táta tušil, že ještě neřekl poslední slovo.

Je mi tu samotnému zle, Terko, slyšitelně trpěl. Bojím se… Můžu se vrátit? Jen já, slibuji!

Tereza sklopila oči. Táta seděl kdesi mezi rozvalinami a zimou. Ale tu rozvalinu si zbudoval vlastníma rukama: zradil mámu, obelhal dceru, zamotal to ještě Ivaně.

Ano, bylo jí ho líto. Ale právě to soucítění mohlo oba rozložit.

Ne, tati. Nepustím tě. Najmi si dělníky, oprav byt. Nauč se žít v tom, co sis sám vykopal. Jediné, co pro tebe můžu udělat, je doporučit šikovné řemeslníky. Ozvi se, když budeš potřebovat.

Položila telefon.

Kruté? Snad ano. Ale Tereza už nechtěla, aby jí někdo špinil župan a duši. Někdy špínu lze jen tak nevpustit do vlastního života…